Chození ve slávě

Věřím, že existuje pouze jediná věc, která nás může zachovat, abychom obstáli v těžkých dnech, a tou je poznání Boží slávy. Možná vám to zní jako vznešený, nadnesený pojem, který je lepší přenechat teologům, jsem však přesvědčený, že význam Boží slávy má velmi reálnou hodnotu pro každého skutečného věřícího. Jejím uchopením otevíráme dveře k vítěznému životu!

Při studiu tohoto předmětu jsem pochopil dvě důležité pravdy:

1. Boží sláva je zjevením charakteru a bytosti našeho Pána.

Ze Starého zákona si můžete připomenout, že pravý záblesk Boží slávy zažil Mojžíš. Až do toho dne Pán nevydal Mojžíšovi o sobě samém jiné svědectví mimo slov: „JÁ JSEM“. Mojžíš však chtěl vědět o Bohu víc, takže úpěnlivě prosil: „Pane, ukaž mi svoji slávu.“

Bůh odpověděl tím, že Mojžíše vzal stranou a umístil ho do skalní pukliny. Potom se Mojžíšovi ukázal v celé své slávě: „Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích…“ (Exodus 34:6–7).

Věřím, že tato pasáž je podstatná pro to, abychom porozuměli tomu, kdo je náš Pán. Často, když přemýšlíme o Boží slávě, myslíme na Jeho vznešenost a velkolepost, na Jeho moc a nadvládu nebo na určité projevy Božího lidu, jako jsou bouřlivé chvály. Všechny tyto věci mohou být výsledkem vidění Boží slávy. Není to však sláva, podle které Bůh chce, abychom ho znali.

Způsob, kterým Bůh chce, abychom poznali Jeho slávu, je přes zjevení Jeho velké lásky k lidskému pokolení. A to je právě to, co zjevil Mojžíšovi: „Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích…“

Pán neustále čeká, aby nám ukázal svou lásku, aby nám odpustil, zahrnul nás svou milostí a obnovil pro sebe!

2. Zjevení Boží slávy mocně působí v těch, kdo ji přijímají a modlí se za to, aby jí porozuměli.

Až dosud se Mojžíš díval na Pána jako na Boha zákona a hněvu. Chvěl se úzkostí v Pánově přítomnosti, když se modlil, když k Němu volal, když Ho prosil v zájmu Izraele. Tvořilo to základ jeho vztahu s Pánem „tváří v tvář“.

A teď, při prvním pohledu na Boží slávu, se Mojžíš už dále Pána nebál. Namísto toho byl připravený Ho uctívat: „Mojžíš rychle sklonil hlavu k zemi a klaněl se“ (verš 8). Viděl, že Bůh není jen bouřkou, blýskáním a pronikavým hlasem polnice, který způsobil, že byl sevřený strachy. Naopak, Bůh je láska a Jeho charakter je charakterem laskavosti a něžné milosti!

Vidíte tu neuvěřitelnou pravdu, kterou Písmo odhaluje? Pravé uctívání vychází ze srdcí, která jsou přemožená zjevením nezasloužené Boží lásky k nám. Je založené na zjevení, které Bůh dává o sobě, o své dobrotě, milosrdenství a připravenosti odpustit. Takže pokud máme chválit Boha v Duchu a v pravdě, naše uctívání musí být založené na této bázeň vzbuzující pravdě o Něm.

Opravdu, když jednou získáme zjevení Boží slávy, naše uctívání se změní. Proč? Vidění Boží slávy mění náš způsob života. Ovlivňuje naši duševní rovnováhu a chování a mění nás „od slávy k slávě“, víc a víc k Božímu obrazu. Každé nové zjevení Jeho lásky a milosti v nás způsobuje nadpřirozenou změnu.

Jsem přesvědčený, že toto je jediný způsob trvalé změny. Tato změna není důsledkem návštěv seminářů „Jak na to“, ani poslouchání známých řečníků nebo absolvování sebezdokonalujících knih nebo kazet. Ne, změna se děje, když prožíváme Boží zjevení! A Bůh nám odhalil sám sebe už v Exodu 34. kapitole.

Vidění Boží slávy mění též naše vztahy s ostatními. Pavel říká sboru v Efezu: „Viděli a okusili jste Boží slávu. Tak teď buďte odrazem této slávy pro ostatní.“ „Ale buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4:32).

Teď mi dovolte, abych vám řekl o chození v Boží slávě.

Mnozí křesťané hovoří o intimitě s Pánem proto, že s ním chodí, poznávají Ho, prožívají s Ním přátelský vztah. Nemůžeme však mít skutečné obecenství s Pánem, pokud do svých srdcí nepřijmeme plné zjevení Jeho lásky, milosti a milosrdenství.

Obecenství s Pánem obsahuje dvě věci:

1. přijetí Otcovy lásky a
2. dávání lásky nazpět.

Můžete každý den strávit hodiny na modlitbách, říkat Pánu, jak moc Ho milujete, ale nemusí to být obecenství. Pokud jste nepřijali Jeho lásku, neměli jste s Ním obecenství. Pokud si nejste jistí Jeho láskou k vám, nemůžete mít úzké obecenství s Pánem.

Žalmista nás povzbuzuje: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem!“ (Žalm 100:4). Jaký máme důvod k takové chvále a oslavě? A proč je nám nabídnuto takové odvážné pozvání? Je to proto, že je nám zjevená Boží laskavost, abychom ji poznali: „Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné a jeho věrnost do všech pokolení“ (verš 5).

Vím, že když přicházím k Pánu, nepřicházím k tvrdému, strach vzbuzujícímu, požadovačnému otci. Nečeká na mě s naštvaným výrazem, aby mi dal za vyučenou. Nepronásleduje mě a nečeká na můj pád, aby mohl říci: „Viděl jsem tě!“

Ne, přicházím k Otci, který se mi dal poznat jako čistá, bezpodmínečná láska. Je vlídný, soucitný, plný milosti a milosrdenství, dychtí mi pomoci se všemi mými starostmi a břemeny. A vím, že se ode mne nikdy neodvrátí, když k Němu budu volat.

Proto přicházím do jeho nádvoří s chválou a díkčiněním, vděčný za to, kým Bůh je. On se stará o vše, co se mě týká!

Někteří věřící se však nespoléhají na Boží lásku k nim skrze víru. Žijí ve strachu a zoufalství, s malou nebo žádnou nadějí, neustále čelí bouřkám. Nechápou, proč nemají naplněný život, proč jsou plní nepokoje a zmatku. Často si myslí: „Denně se modlím a čtu Bibli. Neustále ukazuji Bohu, jak velmi ho miluji. Tak proč neprožívám odpočinutí a pokoj?“

Je to proto, že nikdy neporozuměli pravdě, že Bůh je miluje! Nepochopili, že přes všechny jejich slabosti a selhání se jejich Nebeský Otec stará o vše, čím procházejí!

Prorok Sofoniáš říká něco neobyčejného o Boží lásce k nám. Píše: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá“ (Sofoniáš 3:17).

Tyto verše říkají dvě důležité věci o tom, jak nás Pán miluje:

1. Bůh odpočívá ve své lásce ke svému lidu.

V Hebrejštině se fráze „láskou umlká“ čte jako „odpočívá ve své lásce“. Bůh v podstatě říká: „Našel jsem svou skutečnou lásku a jsem dokonale naplněný! Nepotřebuji hledat někde jinde, protože si nemám na co stěžovat. Tento vztah mě dokonale naplňuje a svou lásku nechci vzít zpět. Moje láska se nemění!“

Sofoniáš říká: „Toto je Boží láska určená tobě! Chce, abys věděl, že našel to, co hledal, a to jsi ty! Působíš mu velkou radost!“

2. Bůh má ze svého lidu velkou radost.

Sofoniáš svědčí: „Raduje se z tebe a veselí… opět nad tebou jásá a plesá“ (stejný verš). Jinými slovy: „Boží láska k tobě je tak velká, že se Mu ústa plní písní!“

Slovo „plesat“ znamená mít radost. Je to vnější vyjádření vnitřní radosti. Je to také nejvyšší vyjádření lásky. Hebrejské slovo, které používá Sofoniáš pro slovo „plesat“, má význam – „vyskočit, protože jsem přeplněný radostí.“

Umíte si představit našeho Nebeského Otce, tak zamilovaného právě do vás, že při každé myšlence na vás radostí poskočí? Dokážete přijmout Jeho slovo, že vás miloval před stvořením světa, dříve než existovalo lidstvo, dříve než jste se vůbec narodili? Dokážete připustit, že vás miloval i poté, co jste odbočili na Adamovy hříšné cesty a stali se Jeho nepřáteli?

Je pravda, že Bůh znal všechny vaše hříchy a selhání, a přesto vás stále miloval stejnou, něžnou láskou. Ve skutečnosti poslal svého Ducha, aby vás upozornil na vaši beznadějnou situaci a probudil ve vás touhu po Něm. Přitahoval vás k sobě, objímajíc vás ve svém náručí. Potom, když jste v pokání přišli ke kříži, dostali jste Jeho lásku jako dar. Zaslíbil vám: „Miloval jsem tě už před tím, miluji tě nyní a budu tě milovat až do konce!“

Jestliže vás Bůh tak miloval, že vás trpěl, když jste žili hluboko v hříchu, a dal svého vlastního syna, aby za vás zemřel, proč by odňal svou lásku teď, když uděláte chybu nebo selžete? Když se to stane, měli bychom si uvědomit, kdo s námi mluví. Že je láskou, milosrdenstvím, dlouho očekávající, shovívavý. To je Jeho sláva a my bychom se k ní měli vždy navrátit!

Mnoho Božích dětí zná život společenství s Pánem málo nebo vůbec. Proč je tomu tak?

Myslím si, že tito křesťané mají o Nebeském Otci skličující, převrácenou představu. Připomenu Ježíšovo podobenství o služebníku, který ukryl svůj talent, protože měl převrácenou představu o svém pánu. Ten služebník řekl: „Věděl jsem, že jsi přísný“ (Matouš 25:24).

Podobně si mnozí věřící dnes myslí: „Není možné, aby Bůh mohl někdy z radosti nade mnou tancovat, radovat se a prozpěvovat láskou. Občas jsem ho tak nepříjemně zklamal. Jak by mě vůbec mohl milovat, a obzvláště v zápase, ve kterém jsem teď?“

Znám rodiny, ve kterých se děti před přítomností tvrdých, sobeckých otců skrývají. Předtím, než se jejich otec vrátí domů, si šťastně hrají, ale jak ho vidí vcházet dveřmi, utíkají rovnou k matce a chytí se její zástěry. Nikdy jsem je neviděl v blízkosti otce, pouze když od nich něco chtěl. Nikdy se k němu nepřitulily s přáním se s ním pomazlit. Děsily se jeho přítomnosti.

Myslím si, že je to závažný důvod, proč se mnozí křesťané nechtějí přiblížit ke svému Nebeskému Otci. Mají strach přiblížit se k Němu, protože cítí, že ho nějak zklamali. Trápí je pocit, že zanedbali své povinnosti, že byli duchovně leniví, udělali špatné věci. Jediné, co si dovedou představit, je, že je plný sžírajícího ohně, připravený soudit a odsoudit je.

Takoví křesťané si myslí: „Bůh mi už tolikrát odpustil, že tentokrát už k Němu nemohu přijít. Odmítne mě! Již jsem překročil hranici, kde by mi mohl odpustit.“ Ne! Bůh nikdy nikoho neodmítne, když se k Němu obrátí v pokání. Není to v Jeho charakteru. Nemůžeme posuzovat našeho Nebeského Otce mírou našich lidských otců, protože On takový není.

Dnes je pro nás otázkou, jak je možné, že netoužíme být blízko Otce, který nám píše milostné dopisy, který říká, že touží být s námi, který je neustále připravený obejmout nás, který říká, že nemá s námi jiné než dobré úmysly, přes naše bláznovství, a který nás znovu ubezpečuje: „Satan vám může tvrdit, že jste neužiteční, ale já vám říkám, jste mojí radostí!“

Je to naše neochota věřit Jeho slovu, přijmout a spolehnout se na úžasné zjevení Jeho slávy, které nám ve společenství s Ním pomáhá zůstávat!

Teď si možná pomyslíte: „Pán jistě nemá radost z někoho, kdo stále žije v hříchu. Nemůžu čekat, že mě bude milovat, pokud budu dále žít v hříchu. Tento druh přemýšlení hraničí s rouháním.“

Ano, Bůh opravdu miluje svůj lid, ale nemiluje jeho hřích. Bible mluví o tom, že kárá každého, kdo dále koná nespravedlnost, ale vždy s ním nakládá podle své shovívavosti. A když kárá, Jeho Duch nás naplní pocitem rozhořčení nad hříchem.

Přes to všechno se Boží láska k nám nemění. Jeho slovo říká: „Já jsem Pán, neměním se“ (Malachiáš 3:6). „Otec, ve kterém není nestálost, ani stín“ (Jakub 1:17). „Já jsem Bůh a ne člověk“ (Ozeáš 11:9).

Bůh nedovolí, aby Jeho láska k nám ochabla a vytratila se, jako ta naše k Němu. Naše láska se mění téměř denně, od vřelé a horlivé k vlažné nebo dokonce chladné. Podobně jako učedníci můžeme být jeden den připravení umřít pro Ježíše a potom Ho zapřít a další den utéci. Můžeme Pánovi říkat, že mu důvěřujeme, že naplní všechny naše potřeby a ochrání nás před selháním, ale v tom nespočívá skutečné obecenství. Otázka je, zda plně důvěřujeme Jeho lásce k nám. Prožili jsme již Jeho lásku a spolehli jsme se na ni? Usadila se již Jeho láska k nám v našich srdcích?

Musím se vás zeptat, zda jste schopní vyznat: „Můj nebeský Otec mě miluje! Říká, že v Jeho očích jsem drahý a milý, a já mu věřím. Vím, že bez ohledu na to, čím procházím nebo jak jsem pokoušený, On mě zachrání. Přenese mě přese všechno, nikdy nedovolí, abych byl zdrcený. Vždy ke mně bude milý a laskavý.“

V tomto bodě začíná skutečné obecenství. Každý den bychom měli být přesvědčení o Boží neměnící se lásce k nám a měli bychom Mu ukázat, že věříme Jeho zjevení o nás samých. Jan píše: „Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“ (1. Jan 4:16).

Samotná tato důvěra může uzdravit naši duši. Je to vaše jediná zbraň proti ďáblovi, který lže, že nejste hodni se modlit nebo přebývat v Boží blízkosti. Přesvědčit sám sebe o této pravdě je jediný způsob, jak se otevřít skutečnému obecenství!

Pokud jste někdy někoho milovali, víte, o čem mluvím. Představte si manžela, který je většinu času pryč na obchodních cestách, ale který dokonale miluje svou ženu. Každý večer, když je pryč, telefonuje své milované manželce. Čas od času volá domů, jen aby nechal vzkaz na záznamníku. Vypadá asi takto:

„Ahoj miláčku! Volám Ti, jen abych ti řekl, že myšlenka na to, že existuješ a miluješ mě, mi dává sílu. Je to povzbuzení, které potřebuji každý den. Vím, že dnes budu muset tvrdě pracovat, ale právě jsem si přečetl dopis, který jsi mi poslala, a mám takovou radost! Jen vědomí, že na mě myslíš, mě přivádí do pocitu extáze!“

Toto je láska, kterou má Nebeský Otec k tobě. Věř tomu!

Chodit v Boží slávě znamená nejen to, že přijímáme Otcovu lásku, ale že Ho také milujeme. Je to o vzájemné náklonnosti a dávající i přijímající lásce. Bible říká: „Proto budeš milovat Pána, svého Boha z celého srdce, z celé své duše a celou svou silou“ (Deuteronomium 6:5).

Bůh říká: „Synu můj, dej mi své srdce“ (Přísloví 23:26). Jeho láska vyžaduje, abychom se mu i my odvděčili láskou, která je úplná, nerozdělená, vyžadující celé naše srdce, duši, mysl a sílu.

Avšak Pán nám jasně říká: „Nemůžeš si zasloužit mou lásku. Láska, kterou ti dávám, je nezasloužená.“ Jan píše: „V tom je láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna, jako oběť smíření za naše hříchy“ (1. Jan 4:10). „Milujeme Ho, neboť On první miloval nás“ (verš 19).

Není to tak, že bychom se jednoho dne probudili a rozhodli se opustit své hříchy a obrátit se k Ježíši. Ne, Boží duch natáhl svou ruku do divočiny našich životů a ukázal nám, jak jsme ztracení a způsobil, že se cítíme uboze ve svém hříchu. On nám poslal své slovo, aby nám ukázal pravdu, poslal svého Ducha, aby nás usvědčil, a potom za námi přišel sám. To vše udělal pro nás.

Stejně tak, jako se Boží láska k nám vyznačuje spočinutím a radostí, měla by i naše láska k Němu obsahovat tyto prvky:

1. Odpočinutí ve své lásce k Bohu vyjadřuje David, když píše: „Koho mám na nebi, kromě tebe? Nikdo není na celé zemi, po kom bych toužil, mimo Tebe“ (Žalm 73:25). Srdce, které miluje Pána, úplně přestane hledat pokoj někde jinde. Naopak, nachází v Něm plné uspokojení. Pro takového člověka je Boží milující dobrota lepší než život sám!
2. Takové srdce se také ve své lásce k Bohu těší. Zpívá a tancuje v radostném opojení nad Pánem. Když Boží dítě ví, jak velmi ho Otec miluje, těší to jeho duši!

Bible také učí, že naše láska k Otci musí být vyjádřená skrze Jeho Syna. Ježíš říká: „Nikdo nepřijde k Otci, než skrze mne“ (Jan 14, 6). Pouze kvůli Kristu jsme přijatí Otcem a máme k Němu přístup.

A co více, Bůh dal všechnu svou dobrotu, lásku, milost a milosrdenství, které existuje, svoji slávu svému Synu. A poslal Ježíše, aby nám zjevil a odhalil tuto slávu. Proto k nám Ježíš přichází jako vyjádření podoby našeho milujícího Otce. „Jako mě miloval Otec, tak jsem já miloval vás, zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15:9).

Bůh nás miluje, když zůstáváme v Kristu. A my zase ukazujeme svou lásku k Bohu ve své lásce k Ježíši. Jako hlava církve, a jako náš nejvyšší kněz, přináší pro nás Ježíš naši lásku k Otci.

Teď vám ukáži jeden z nejmocnějších veršů celého Písma. Přísloví přináší tato prorocká slova o Ježíši: „Po jeho boku věrně jsem stála. Jeho radostí zůstávám den za dnem, svým hrám se před ním stále oddávám. Na jeho zemi, na světě si hraji, mou radostí jsou lidští synové!“ (Přísloví 8:30–31).

Milovaní, my jsme ti synové, o nichž je tu řeč! Od založení země Bůh předvídal, že se tělo věřících spojí s jeho Synem. A i potom se otec těší a raduje z těchto synů. Ježíš svědčí: „Byl jsem potěšením Otce, Jeho radostí. A teď všichni, kteří se ve víře obrátili ke mně, jsou také Jeho potěšením!“

Takže jak milujeme Ježíše? Jan odpovídá: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká“ (1. Jan 5:3).

A jaká jsou Jeho přikázání? Ježíš říká, že v podstatě jsou dvě a „na těchto dvou přikázáních stojí zákon i proroci“ (Matouš 22:40). První a nejdůležitější přikázání je milovat Pána z celého svého srdce, duše a mysli. Co dostaneme od Něho, neměli bychom zadržovat. Druhé je milovat bližního jako sebe samého. Tato dvě přikázání nejsou těžká, jsou „sumou“ celého Božího zákona.

Ježíš říká, že nemůžeme mít obecenství s Bohem, nemůžeme chodit v Jeho slávě, pokud cítíme vůči někomu odpor. Milovat Boha znamená milovat každého bratra a sestru, stejně jako nás miluje náš Otec.

„Řekne-li někdo: ‚Já miluji Boha‘, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra“ (1. Jan 4:20–21). „Ten, kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska“ (verš 8).

Každé obecenství a blízký vztah s Pánem je přerušený, pokud máme nemilující, neodpouštějící postoj k někomu jinému. Můžeme chválit Boha se zvednutýma rukama, modlit se k němu každý den, strávit hodiny studiem Jeho slova, ale pokud máme vůči někomu hořkost a neodpuštění, vše je marné. Jan říká: „Takový člověk je lhář. Nemiluješ Boha skutečně, i když On miluje tebe!“

Pokud máš podobný problém, neříkej Bohu pouze: „Pane, je mi to líto, odpusť mi.“ Jdi také za tím člověkem, jak radí Boží slovo, a smiř se s ním: „Nejdříve se smiř se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar“ (Matouš 5:24).

Potom objevíš pravou intimitu s Otcem. Budeš schopný chodit v Jeho slávě po všechny dny svého života!