Co je duchovní, je nenapodobitelné

Tady na ulicích New Yorku můžete koupit hodinky Rolex za patnáct dolarů. Prodavač vyvolává: „Kupte si u mě své Rolexy,“ a okatě nabízí blýskavé hodinky s nápisem Rolex na ciferníku. Když si hodinky prohlédnete, všechno na nich vypadá jako na Rolexech. Ale každý obyvatel New Yorku ví, že tyto hodinky nejsou pravé Rolexy. Jsou to pouhé napodobeniny – laciné kopie originálu.

Tisíce návštěvníků New York City kupují Rolexy od pouličních prodavačů a nosí je, když se vrátí domů. Nejprve jsou šťastní, když předvádějí své „drahé“ hodinky. Ale brzy zjistí, že nemohou druhým dovolit, aby je zkoumali, protože mají cenu jedné desetiny pravých Rolexů.

Stejně tak můžete v New Yorku najít další napodobeniny přepychových předmětů. Například na Saks Fifth Avenue zaplatíte za šaty od návrháře 1000 dolarů – nebo si můžete na Orchard Street koupit za 95 dolarů duplikát, který vypadá téměř jako originál. Kopie šatů nejsou vyrobené ze stejného materiálu, ale podle vzhledu to nepoznáte.

Najdete tu také napodobeniny drahých kabelek, slunečních brýlí a šperků. Ve skutečnosti jsou mnohé diamanty, které nosí lidé z bohatých vrstev, pouhé napodobeniny. Tito bohatí Newyorčané se obávají nosit své diamanty na veřejnosti, šperky jim mohou být strženy a ukradeny. Tak místo nich nosí zirkony, levné imitace pravých věcí.

Zdá se, že dnes existuje napodobenina téměř všeho. Ale je jedna věc, kterou nelze napodobit, a tou je pravá duchovnost. Nic, co je opravdu duchovní, nemůže být okopírováno. Pán pozná dílo svých vlastních rukou – a nepřijme člověkem vyrobený duplikát žádné ze svých božských činností.

Čas od času jsou nějací křesťané přesvědčeni: „Abychom byli zbožní, musíme se vrátit zpátky a přijmout za své zvyky a obyčeje první církve. To je jediný způsob, jak skutečně ctít Boha a možná být začátkem nových Letnic.“

Tito lidé ustanovují všechny známé programy apoštolské církve ode dnů učedníků. Dosazují starší, diakony a biskupy, stejně jako to dělal Pavel, a přijímají za své způsoby apoštolského oblékání a společenského chování. Potom ustanoví obřad křtu a přijímání poslední večeře podle „božího řádu“, přesně jako to dělala první církev. Ale všechno je to pouhá kopie bez moci Ducha svatého, je to mrtvé náboženství.

Jediným ovocem, které takové snažení produkuje, je mrtvolné, člověkem vyrobené duchovno. Proč? Protože je nemožné, aby člověk napodobil to, co je skutečně duchovní. To je práce samotného Ducha svatého. On stále pracuje, stále činí něco nového ve svém lidu. A neexistuje žádná možnost, žádný způsob, jak tuto práci kopírovat.

To je velká chyba novodobého náboženství. Myslíme si, že se lidé stanou duchovní pouhým vštěpováním znalostí písma a biblických principů. Posíláme obrácené lidi do biblické školy nebo semináře, kde je nacpou písmem, teologií a etikou. Učíme je kázat, křtít a administrativní práci. Formujeme z nich teology, pastory a misionáře. Ale faktem zůstává – žádná osoba ani instituce nemá moc, aby v někom vyprodukovala duchovnost. To dělá jedině Duch svatý.

Tvoje církev má možná nádhernou službu uctívání, modlitební shromáždění, domácí skupiny, biblické studium. Ale tyto věci nemohou samy o sobě vyprodukovat duchovnost. Vlastně se můžeš stát opravdovým modlitebním bojovníkem nebo horlivým svědkem pro Krista, zcela se změnit ve svém myšlení a chování, a stále ještě nebýt duchovní. Dokud to neučiní Duch svatý, jsi bezmocný.

Mnoho pastorů dnešních umírajících církví dělá stejnou chybu. Jsou přesvědčeni, že kdyby jen mohli do své církve importovat nějaký druh duchovního probuzení, Boží Duch se vrátí. Takže se stále rozhlížejí po nějakém druhu duchovního hnutí, které by pro ně mohlo být záchranným lanem. Ale končí napodobeninou, na které není opravdové pomazání.

Navštívil jsem tento druh „duplicitní“ církve během dovolené před několika roky. Pastor stál za kazatelnou a snažil se vybičovat činorodost a vzrušení, které zažil v jistém velmi známém probuzení. Ale celá služba byla mrtvá. A výsledkem nebylo nic víc než napodobenina – laciná kopie originálu. A ta nefunguje.

Po těchto pokusech o napodobení se nyní církve tříští. Ubohá nešťastná shromáždění jsou zmatená a duchovně umírají, protože nejsou krmena čistým Božím slovem. Říkám vám, že to, co je pravou ryzí duchovností – co je opravdu z Boha – nemůže být napodobeno.

Velice málo práce Ducha svatého, kterou činí v nás, může být vidět. Proto skutečně duchovní lidé zřídka hledají vnější důkazy Jeho práce. Pavel říká: „Nedíváme se na to, co je vidět, ale na to, co vidět není“ (2. Korintským 4:18).

V kontextu této pasáže mluví Pavel o utrpení a strádání. V podstatě říká: „Nikdo nezná všechny věci, kterým čelíme, kromě Ducha svatého. A tam se projevuje pravá duchovnost – v tyglíku trápení, ve zkoušce ohněm.“

Ale ne každý, kdo trpí, se stává duchovní. Mnoho křesťanů, kteří snášejí hluboká utrpení, končí v hořkosti a tvrdosti, jsou naštvaní na Boha a na svět. Jsou přesvědčeni, že se jich Bůh vzdal, nedává jim žádnou naději, a obviňují ho, že je nasměroval přímo do drápů Satana.

Ale ti, kdo se podřídili vedení Božího Ducha – kteří čelí svým strádáním s důvěrou, že Pán v nich něco vytváří – se vynoří ze svého tyglíku se silnou vírou. A svědčí, že je Duch naučil během jejich trápení mnohem víc, než když bylo v jejich životech všechno v pořádku.

Mohu to dosvědčit ze svého vlastního života. Po všechny roky mého chození s Pánem jsem zřídka viděl, že by moje duchovnost vzrůstala během dobrých časů. Spíše rostla, když jsem procházel těžkostmi, trápením, zkouškami – vším, co Duch svatý dovolil.

Vím, že totéž je pravdou pro většinu opravdu duchovních lidí, které jsem během let poznal. Podoba Ježíše se v nich formovala během zkoušek ohněm. To bylo místo, kde poznali své Boží nejlepší.

V jednom okamžiku na své cestě vírou Pavel řekl: „Duch svatý mi v každém městě vydává svědectví, že mě čekají pouta a soužení“ (Skutky 20:23). Opravdu, během celého Pavlova života jeho trápení nikdy neustalo.

Možná se divíš: „Jak je to možné? Bůh, kterému sloužíme, je všemohoucí a vítězný. Jenom promluví slovo a všechna naše trápení a soužení by měla v momentě ustat. Může nám umožnit, abychom procházeli životem triumfálně beze všech trampot. Tak proč by náš milující, pečující Bůh dopustil, aby jeho lid tak trpěl?“

Pavel odpovídá: „Vždyť naše nynější lehké soužení nám působí nesmírně velké břemeno věčné slávy“ (2. Korintským 4:17). Podle Pavla v nás naše trápení a těžkosti produkují věčné hodnoty. V podstatě říká: „Trápení, kterým procházíme na této zemi, bude asi trvat celý náš život. Ale ve srovnání s věčností je pouze chvilkové. A právě teď, když snášíme trápení, Bůh v nás produkuje zjevení Jeho slávy, které bude trvat navždy.“

Jako většina křesťanů věřím, že Pavel byl duchovní velikán. Měl velké zjevení Krista, neuvěřitelně silnou víru a bohaté duchovní znalosti. Tak jak k tomu všemu Pavel přišel? Kde získal takový zdroj Kristovy slávy? Toho všeho se mu dostalo skrze rozmanitá strádání – utrpení za utrpením.

Čas od času byl Pavel ztlučen a zbit, kamenován šíleným davem, okraden zloději, uvržen do vězení. Třikrát Bůh přihlížel, zatímco Pavel ztroskotal a byl vržen do rozbouřeného moře. Trpěl hlad, zimu, nahotu. Byl zasypáván ranami a doháněn k šílenství samotným ďáblem. Napsal: „Chtěli jsme k vám tedy přijít… ale Satan nám zabránil“ (1. Tesalonickým 2:18).

Pavlův seznam utrpení pokračuje dál a dál. A všechno to zní neduchovně, špatně, dokonce podlé od Boha. Ale ve skutečnosti, kdyby Pavel těmito způsoby netrpěl, neměli bychom stejný Nový zákon, jak ho máme dnes. Nebyly by tu epištoly, jak je známe. Proč? Pavel by byl úplně jiný člověk.

Nedávno jsem četl šokující tvrzení od prosperujícího kazatele. Řekl: „Apoštol Pavel trpěl zbytečně. Kdyby měl duchovní znalosti, které máme dnes, byl by schopen přemoci nepřítele.“

Ne – nikdy. David odpovídá na takový podvod spalující pravdou: „Prvé než jsem snížen byl, bloudil jsem, ale nyní výmluvnosti tvé ostříhám. K dobrému jest mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým“ (Žalm 119:67,71).

Pavel chápal, že skrze všechno, čím trpí, ho Duch svatý vyučuje věcem, které by se jinak nemohl naučit. Napsal: „Já Pavel… se tedy nyní raduji ve svých utrpení pro vás a svým tělem doplňuji to, co zbývá z Kristových soužení pro jeho tělo, jímž je církev… abych naplnil Boží slovo“ (Koloským 1:23–25).

Apoštol tu říká: „Bůh mi skrze tuto zkoušku dává něco pro vás. Zjevuje mi pravdu, která byla po celé věky skryta. A tato pravda je Kristus ve vás, naděje slávy, Jeho moc ve vás mocně pracuje“ (viz verš 29).

Když se Pavel rozhodl jít do Jeruzaléma, nebylo to proto, že by slyšel, že tam vypuklo probuzení. Nebyl kazatelem, který ztratil odvahu a hledal někoho, kdo by mu od Boha něco předal. Ne – jasně prohlašuje: „Přišel jsem do Jeruzaléma… podle zjevení a předložil jsem jim evangelium, které kážu“ (Galatským 2:1–2). Pavel šel do Jeruzaléma, aby se sdílel o tajemství, které chce Bůh zjevit svému lidu.

Tento Boží muž měl své vlastní úplné, slavné zjevení Krista. Neučil se doktrínám, které kázal, zavřený ve studovně s knihami a výklady. Nebyl to nějaký izolovaný filosof, který by si vymyslel teologické pravdy a přemýšlel: „Někdy (v budoucnu) budou mé knihy číst a vyučovat budoucí generace.“

Dovolte mi, abych vám řekl, jak a kde Pavel vytvářel své epištoly. Psal je v temné, vlhké vězeňské cele. Psal je, zatímco z jeho zad tekla krev po zbičování. Psal je poté, co vyplaval z moře, přeživ další ztroskotání.

Pavel věděl, že veškerá pravda a zjevení, které učil, pochází z bojiště víry. A radoval se ze svých utrpení pro evangelium. Řekl: „Teď mohu kázat s veškerou autoritou každému námořníkovi, který má za sebou ztroskotání, každému vězni, který je uvězněn bez jakékoliv naděje, každému, kdo se kdy podíval smrti do očí. Duch svatý mě činí testovaným veteránem, takže mohu jeho pravdu říkat každému, kdo má uši k slyšení.“

Dovol, abych se tě zeptal: „Ke komu se obracíš pro pomoc v časech bolesti, zármutku a trápení? Jistě nejdeš za někým nezkoušeným, kdo ze sebe chrlí teologii a zná jen snadnou cestu. Ne – obracíš se ke svatému, který prošel velkým strádáním a dokázal v tom všem Bohu věrnost.“

Pavel o takových svatých říká: „Ve všem se osvědčujeme jako Boží služebníci: v mnohé vytrvalosti, v souženích, v nedostatcích, v úzkostech, v ranách, ve vězeních, v nepokojích… jako neznámí, a přitom dobře známí, jako umírající, a hle, žijeme, jako trestaní, a přitom nevydávaní na smrt, jako zarmoucení, stále se však radující, jako chudí, avšak obohacující mnohé, jako nic nemající, a přitom všechno vlastnící“ (2. Korintským 6:4–5,9–10).

Bůh tě nevydává do rukou Satanovi. Ne – on dopouští tvou zkoušku, protože Duch svatý v tobě vykonává neviditelnou práci. Kristova sláva je v tobě formována pro celou věčnost.

Nikdy nezískáš opravdovou duchovnost od někoho nebo něčeho jiného. Jestli máš okusit Boží slávu, musí k tobě přijít právě tam, kde jsi – ve tvých současných okolnostech, příjemných nebo nepříjemných. Bůh nezmění tvou situaci, dokud v tobě nedokončil svůj věčný záměr.

Věřím, že jedno z velkých tajemství Pavlovy duchovnosti byla jeho ochota akceptovat jakékoliv okolnosti, aniž by si stěžoval. Píše: „Naučil jsem se totiž být za všech okolností spokojen“ (Filipským 4:11). „Umím být pokořen, umím také mít hojnost. Jsem zasvěcen do všeho a každým způsobem: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek“ (verš 12).

Řecké slovo pro „spokojit se“ tu znamená „odvrátit, zažehnat“. Pavel říká: „Nesnažím se chránit se před mými nepříjemnými okolnostmi. Nežadoním na Bohu, aby mě od nich osvobodil. Naopak je vítám. Vím ze svého chození s Pánem v minulosti, že ve mně činí něco věčného.“

Mnoho frustrací, které v životě zažíváme, pochází z naší nespokojenosti s našimi okolnostmi. Proto se náš modlitební život sestává z žadonění, aby Bůh změnil naše obtížné podmínky: „Pane, vyveď mě. Už toho mám dost. Řekl jsi, že nedovolíš, abych trpěl víc, než kolik mohu snést.“

Ale slovo „snést“, které Pavel používá v 1. Korintským 10:13, v sobě zahrnuje i to, že se naše okolnosti nezmění. To nám ukazuje, že v naši situaci vytrváme. Proč? Bůh ví, že kdyby změnil naše okolnosti, budeme nakonec zničení. Dovolí, abychom trpěli, protože nás miluje.

Dovolte, abych to vysvětlil. Uvažujte o pandemické míře rozvodovosti mezi křesťany. Jeden průzkum říká, že rozvodová míra je vyšší v evangelickém než sekulárním světě. Věřím, že to vše je způsobeno lidskou nespokojeností. Když se v manželství nahromadí frustrace, každý z manželů si začne stavět zdi. A když jeden z partnerů nechce hledat skrze zkoušky u Boha milost a spokojenost, manželství nemá šanci na uzdravení.

Mnoho křesťanů zdůvodňuje: „Nemohu to již více zvládnout. Jistě existuje někde někdo, kdo mi bude rozumět, bude mít se mnou soucit a bude mě milovat takového, jaký jsem. Copak to Bůh pro mě nechce?“ Říkám vám, že tyto myšlenky pocházejí přímo od nepřítele. Jsou to Satanovy manévry, jak vás přesvědčit, že manželství opravdu skončilo.

Drahá manželko, věříš, že by ti bylo lépe, kdybys byla odloučena od svého manžela? Myslíš si, že pro tebe má Bůh možná jiného muže, někoho, kdo bude starostlivější a vyhoví tvým nejhlubším potřebám?

Manželi, jsi přesvědčen, že je tvá situace doma beznadějná? Dovedlo tě všechno hašteření a argumentace k uvažování o odchodu? Říkáš si: „Mám toho dost. Cokoli je lepší než toto?“

Každému člověku, který je v manželství a čte toto poselství, říkám – nikdy nebudeš opravdu duchovní, když se sbalíš a utečeš. Bůh má důvod, proč dopustil tvou zkoušku. Nezměnil tvé okolnosti, protože chce změnit tebe.

Naším úkolem v každé zkoušce je důvěřovat Bohu, že nám dá veškerou moc a zdroje, které potřebujeme, abychom našli uspokojení uprostřed našeho trápení. Prosím, nerozumějte mi špatně – být „spokojen“ v našich zkouškách neznamená se z nich radovat. Prostě to znamená, abychom se již nesnažili před nimi ukrývat. Jsme ochotni zůstat na místě a snést cokoli na nás přijde, protože víme, že Pán nás přizpůsobuje do podoby jeho Syna.

Tvoje nynější situace se možná stala peklem na zemi, vyplavuje z tebe potoky slz. Ale když budeš věrný a vytrváš v ní – když budeš ctít Boží slovo, věřit mu za schopnost snášet utrpení – dramaticky tě změní na opravdu duchovního člověka.

Nedávno mi kdosi řekl, že jeden z někdejších nejtalentovanějších amerických fotbalových hvězd přijal Ježíše. Bylo pro mě těžké tomu uvěřit, protože jsem slyšel, že tento muž je na pokraji rozvodu. Byl odloučen od své manželky kvůli svému divokému nočnímu životu a neustálému děvkaření. Myslel jsem si: „Tento člověk skončí asi tak jako mnoho dalších ‚obrácených‘ sportovců. Vydělá peníze za vydávání svědectví, ale dál bude žít dvojí život.“

Avšak pak mi přítel vyprávěl, že tento fotbalový hráč vůbec nesvědčí. Místo toho shání křesťanské poradenství. Chce, aby se obnovilo jeho manželství, usiluje zase o svou manželku, chodí s ní na schůzky a zahrnuje ji svou láskou. Řekl: „Nemám o čem bych kázal, dokud nedokážu, že Ježíš ve mně je skutečný. A bude-li jeho přítomnost ve mně opravdová, bude v mém manželství působit jeho uzdravující moc.“

To mě přesvědčilo o spasení tohoto muže. Duch svatý mu ukázal, co je nejdůležitější. Byl sportovní hvězdou a mohl mít kdykoli naplněny všechny své žádosti. Ale místo toho chtěl zpátky svou manželku, manželské problémy a všechno.

„Vytrvat“ znamená „přetrvat navzdory strádání; trpělivě snášet, aniž bychom to vzdali“. Krátce to znamená mít strpení (držet se) nebo odolat (vydržet). Ale toto slovo málo znamená pro současnou generaci. Mnoho dnešních Američanů jsou zbabělci – včetně křesťanů. Opouštějí své partnery, své rodiny a svého Boha.

Petr se zaměřuje na toto téma, když říká: „Je to přece chvályhodné, jestliže někdo pro zbožné svědomí snáší bolesti, když trpí nezaslouženě“ (1. Petr 2:19). Potom dodává: „Vždyť jaká bude vaše pověst, když budete snášet rány za své chyby? Jestliže ale snášíte utrpení, když jednáte dobře, je to u Boha chvályhodné.“

„Jste k tomu přece povoláni, protože i Kristus trpěl za nás a tak nám zanechal vzor, abyste následovali jeho šlépěje: On se nedopustil hříchu a v jeho ústech nebyla nalezena lest. On, když mu spílali, neoplácel spíláním; když trpěl, nehrozil; ale odevzdával vše tomu, který soudí spravedlivě.“

„On sám na svém těle vnesl naše hříchy na dřevo, abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti – jeho ranami jste byli uzdraveni. Byli jste přece jako bloudící ovce, ale nyní jste obráceni k pastýři a strážci svých duší“ (verše 19–25).

Podobně přikazuje apoštol Pavel: „Snášej tedy útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista“ (2. Timoteovi 2:3). Konečně Pán sám nám dává toto zaslíbení: „Kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen“ (Matouš 24:13).

Ptám se tě – jaké je tvé utrpení? Vře to ve tvém manželství? Prochází krizí tvé zaměstnání? Máš konflikty s příbuzným, s panem domácím, s přítelem, který tě zradil?

Myslíval jsem si, že mladí lidé nečelí mnoha trápením. Kdykoliv jsem slyšel, že mladý člověk mluví o svých zkouškách, myslel jsem si: „Na co si to stěžuje? Má stále ještě svoje vlasy, svoje zuby, svůj zrak. Nevstává každé ráno s artritidou v kloubech, která mu znemožňuje vstát z postele. Daří se mu dobře a on to dokonce ani neví.“

Možná že mladí lidé netrpí stejně jako starší. Ale svým způsobem trpí právě tak. Vidím velké trápení mezi lidmi po třicítce. Mnozí trpí bolestí z pocitů nedostatečnosti, neužitečnosti, nedosažené vzdělanosti. Někteří nevědí, co budou po zbytek života dělat. Jsou osamělí, ustrašení, nemající směr – a jejich bolest jen pokračuje a pokračuje.

Poslouchej mě dobře, milovaný – to je život. Zůstane těžký pro každého z nás, celou cestu domů do Ježíšovy náruče. Jediná věc, která se bude měnit, jak budeme stárnout, je, že dostaneme novou sadu zkoušek. Naše trápení se již nebude skládat z osamělosti a nedostatečnosti, ale spíše z fyzické bolesti, vředů, ztráty schopností. Budeme počítat s bolestí stejně jako s radostí z rostoucích dětí a vnoučat.

Přesto musíme mít naději. Víš, právě jako Pavlovo trápení nikdy neustalo, ani neučinilo jeho zjevení, jeho dospělost, jeho hlubokou víru, jeho stálý pokoj. Řekl: „Jestli budu duchovním člověkem – jestli skutečně chci potěšit mého Pána – pak nemohu bojovat se svými okolnostmi. Vydržím a nikdy to nevzdám. Nic na této zemi mi nemůže dát to, co dostávám od Ducha svatého každý den v mé zkoušce. On mě činí duchovním člověkem.“

Pavlův život „dýchal“ Kristovým Duchem. A tak je to s každou opravdu duchovní osobou. Duch svatý vylévá z vnitřního člověka takového služebníka nebeský Boží vánek. Taková osoba si nestýská, nereptá, ani si nestěžuje na svůj úděl. Možná prochází zkouškou ve svém životě, ale stále se usmívá – protože ví, že Bůh v ní pracuje, zjevuje svou věčnou slávu.

Drahý svatý, jestli trpíš neprávem, nastav druhou tvář a nech přijít urážky a špatné zacházení. Můžeš být spokojený za všech okolností, protože máš Ježíšovo zaslíbení: „Kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen.“