Co se stane církvi, když už kazatelé nekážou proti hříchu
Asi znáte dobře příběh krále Davida a jeho jednorázovou cizoložnou aféru s Betsabé. Tato událost skončila těhotenstvím Betsabé. A jakmile to zjistila, poslala Davidovi zprávu a oznámila: „Těhotná jsem.“
Když si to David přečetl, zděsil se. Jeho reputace zbožného, spravedlivého muže byla ohrožena. Tady byl muž, který napsal více než 3000 žalmů a duchovních písní. Byl Božím nástrojem v pobíjení nepřátel Izraele. A byl pro svět názorným příkladem, co to znamená mít veliké srdce pro Boha.
Přesto teď, ve stavu panického zděšení, nemyslel jen na svou vlastní reputaci, ale na Hospodinovu. Vyjde-li jeho hřích najevo, bude to spojováno s Božím jménem. Jeho mysl zaplavily vize obrovského skandálu. Tak David pojal plán k ututlání své aféry s Betsabé. A hned ho uvedl do pohybu, poslal vzkaz Joábovi, generálovi své armády. Ten vzkaz zněl: „Pošli ke mně Uriáše Hetejského“ (2. Samuelova 11:6).
Takže, Uriáš byl manžel Betsabé a byl pěšákem v Izraelské armádě. Zjevně patřil Uriáš k elitnímu oddílu vojáků, protože Písmo ho uvádí jako jednoho z Davidových třiceti sedmi nejsilnějších mužů (viz 23:39). Když Joáb obdržel Davidův vzkaz, muselo mu to být podezřelé. Znal Davidovo srdce, včetně jeho žádostivých sklonů. Přesto generál Uriášovi přikázal, aby šel do Jeruzaléma a zjistil, cože mu to musí David říci.
Když Uriáš dorazil, přijal ho David v královském sídle a okamžitě ho vtáhl do hovoru o armádě. Ptal se: „Jak pokračuje válka? A co dělá tvůj generál? Vycházíš dobře s ostatními vojáky?“ Uriáš se musel divit: „Co to všechno znamená? Jsem jenom pěšák. Neudělal jsem nic, co by si zasluhovalo takovouhle pozornost.“ Nebo, možná byl také nedůvěřivý. Mohl slyšet klepy o aféře (ačkoliv Písmo nezmiňuje, jestli to bylo veřejně známé).
Pravdou je, že Uriáš byl Davidem zpracováván. Král si myslel, že by se jeho problém vyřešil, kdyby mohl Uriáše na jednu noc dostat k Betsabé do postele. Pak by si Uriáš mohl myslet, že on přivedl svou ženu do jiného stavu. David mu řekl: „Svedl jsi dlouhý boj a musíš být unavený. Proč bys nešel domů a dnes v noci si neodpočinul? Pošlu ti pro nějaké speciální jídlo, aby ses potěšil.“ Ale když Uriáš odešel od krále, domů nešel. Místo toho spal ve strážnici před palácem. Když se to David druhý den dozvěděl, zavolal si Uriáše zpátky a zeptal se ho: „Proč jsi včera večer nešel ke své ženě?“
Uriáš odpověděl: „Truhla Boží a Izrael i Juda zůstávají v staních, a pán můj Joáb i služebníci pána mého na poli zůstávají, já pak mám vjíti do domu svého, abych jedl a pil, a spal s manželkou svou? Jakož jsi živ ty, a jako jest živa duše tvá, žeť toho neučiním“ (2. Samuelova 11:11). Uriáš dokázal myslet jen na své spolubojovníky. Jeho loajalita musela na Davida zapůsobit jako řeřavé uhlí na jeho hlavu.
Teď královo zděšení vzrostlo ještě víc. Rychle Uriášovi přikázal, aby zůstal v Jeruzalémě ještě jednu noc. Potom začal uskutečňovat další plán. Tento večer pozve Uriáše na večeři ke svému stolu, bude ho nalévat spoustou vína a opije ho. A až víno zatemní Uriášovi mozek, zapomene na své spolubojovníky a bude chtít spát se svou manželkou.
Dovedete si představit tohoto zbožného krále, kazatele spravedlnosti, jak se snaží opít jednoho ze svých věrných vojáků? Přesně to David udělal. A plán fungoval – Uriáš se opil. David přikázal palácové stráži: „Vezměte tohoto muže domů a dopravte ho do postele.“ Ale znovu Písmo říká: „A však on šel večer spáti na ložce své s služebníky pána svého, a nešel do domu svého“ (11:13).
V tuto chvíli už bylo Davidovo zděšení nezvladatelné. Věděl, že musí sáhnout k drastické akci. Tak napsal Joábovi dopis a přikázal mu, aby Uriáše postavil do přední linie nejlítějšího boje. Až potom dojde k náporu nepřítele, měl se Joáb s celým vojskem stáhnout zpět, vyjma Uriáše. David chtěl, aby byl Uriáš zabit.
David předal zapečetěný dopis Uriášovi s příkazem, aby ho dal Joábovi. Věrný Uriáš to nevěděl, ale svému vrchnímu veliteli měl právě předat svůj vlastní rozsudek smrti. Když Joáb četl dopis, poznal Davidův tajný záměr. Přesto tak jako tak poslechnul králům rozkaz. Poslal Uriáše do sebevražedné akce. A přesně jak to David naplánoval, voják byl v boji zabit.
Je těžké si představit, že zbožný, spravedlivý muž jako David mohl spáchat tak příšerný hřích. I dnes, se všemi novinovými zprávami o znásilnění, násilí a vraždách, bije Davidův příběh do očí jako jeden z nejhorších hříchů, kterého se kdy nějaký vedoucí představitel dopustil. Proč? Stalo se to Božímu muži, někomu, kdo horlil pro spravedlnost.
Asi si pamatujete, co se dělo dál: Betsabé naříkala nad manželovou smrtí sedm dní podle zákona. Potom si ji David vzal do paláce, kde ji připojil ke svému harému manželek (měl jich už pět). Po čase Betsabé porodila Davidovo dítě. A po celý dlouhý rok po vraždě David neprojevil ani známku lítosti nad svým jednáním. Vlastně, ospravedlnil Uriášovu smrt Joábovi, když mu řekl, že Uriáš zemřel jako oběť války: „Tak i jinak sehlcuje meč“ (11:25).
David bral možná svůj hřích na lehkou váhu, ale Bůh ne. Písmo říká: „Ale nelíbilo se to Hospodinu, co učinil David“ (11:27).
Prorok Nátan byl Davidův pastor. A ten se nebál odhalit hřích svého stáda, včetně králova vlastního hříchu. Vidím Nátana jako typ zbožného pastýře, který pláče nad hříchem svého sboru. Muselo ho to hluboce zarmoutit, že David, muž, na kterého se každý díval jako na zbožného a spravedlivého, utajoval hřích.
Nátan věděl o všem, co David udělal, protože mu to Duch svatý zjevil. Údajně spravedlivý král porušil tři přikázání: zatoužil po manželce jiného muže a potají ji získal. Spáchal s ní cizoložství. A dopustil se vraždy, aby to všechno zamaskoval. Jak Nátan tuto situaci řešil? Jak mohl tento kazatel svatosti napomenout někoho, kdo přikrýval strašný hřích?
Mnoho mladých pastorů mi pokládá podobné otázky: „Jak mohu jednat s hříchem ve svém sboru? Tolik párů se rozvádí a další žijí v cizoložství. Vím, že mám zodpovědnost jim kázat Boží svatost. Ale také nechci nikoho vyhnat z církve.“
Moje odpověď těmto mladým kazatelům je vždy stejná: „Tvůj sbor bude naslouchat všemu, co musíš říci, pokud to budeš říkat v slzách. Nemůžeš je svým sdělením bít po hlavě. Oni musí vědět, že tvé srdce je zlomené. Snaž se je dovést k pokání kázáním Boží milosti. Ano, Jeho Slovo je dvousečný meč. Ale ty ho musíš třímat v sametových rukavicích.“
Samozřejmě že tohle není postoj každého kazatele. Pravidelně dostávám dopisy od křesťanů, kteří říkají: „Musíte slyšet reverenda toho a toho kázat. Jde tvrdě po hříchu.“ Ale na kazetách s kázáním těchto kazatelů většinou není nic jiného než rozhněvané tirády proti tělesným věcem. Jejich poselství zřídka obsahují Boží milost nebo milosrdenství. Místo toho nakládají na své ovce těžká břemena, ale nehnou ani prstem, aby jim ulehčili.
Věřím, že Nátan je pro nás nádherným příkladem, jak zbožný pastor odhaluje hřích. Nevletěl k Davidovi jako bouřka, nemlátil pěstmi, jeho hlas nehřměl. Nemířil mu škodolibě do obličeje kostnatým prstem a nekřičel: „Ty jsi vinný!“ Ne, přinášel Boží děsivé, hřích odhalující poselství s velikou moudrostí, přesvědčivou mocí a jemným soucitem. A použil k tomu podobenství.
Nátan řekl Davidovi: „Chudý muž měl jen jednu malou ovečku. Byla mazlíčkem celé domácnosti, milovali ji jako člena rodiny. Tato ovečka se každému choulila v náručí a chtěla pomazlit. Tak ji ten muž choval a živil jako jedno ze svých dětí. No a ten chudý muž měl bohatého souseda, který měl mnoho stád. Jednoho dne přišla k tomu bohatému muži návštěva. Když nastal čas večeře, poslal svého služebníka, aby zabil ovci. Ale řekl tomu služebníkovi, aby nebral ovci z jeho ohromného stáda, ale aby ukradl ovci jeho sousedovi, potom ji zabil, upravil a servíroval ji jeho návštěvě.“
Když to David slyšel, vyletěl jako balistická střela. Řekl Nátanovi: „Ten bohatý muž je prakticky mrtvý!“ „Živť jest Hospodin, že hoden jest smrti muž, kterýž to učinil. Ovečku také tu zaplatí čtvernásobně, proto že učinil věc tu, a nelitoval ho“ (2. Samuelova 12:5–6).
V tu chvíli musel mít Nátan slzy v očích. S třesením řekl Davidovi: „Ty jsi ten muž! … Zlehčil jsi sobě slovo Hospodinovo… Uriáše Hetejského zabil jsi mečem, a manželku jeho pojals sobě za ženu“ (12:7,9).
Nátan říkal: „Davide, copak nerozumíš? Vyprávím ti tvůj příběh. Měl jsi pět manželek, přesto jsi ukradnul jedinou manželku jiného muže. Vyslal jsi ho do boje, aby byl zabit, abys mohl mít jeho ovečku. Stal ses cizoložníkem, vrahem, zlodějem. Bral jsi Boží slovo na lehkou váhu.“ Nátan odhalil každý detail Davidova hříchu. Ale neudělal to ve vzteku. Spíš jen prostě promluvil s králem: „I řekl Nátan Davidovi“ (12:7).
Tohle je ten moment, kdy to všechno Davida zasáhlo, a zhroutil se. Když čteme, co David od této chvíle napsal, vidíme pláč zlomeného srdce: „Mé kosti jsou slabé. Každou noc pokrývám svůj polštář slzami.“ Duch svatý pronásledoval Davida, mluvil k jeho srdci, naléhal na něj, aby činil pokání. Nemohl uniknout Božímu milosrdnému pronásledování.
Poté, co jsem podrobně studoval tuto pasáž, jsem začal volat k Bohu: „Ó, Pane, budeš ke mně stejně milosrdný, jako jsi byl k Davidovi? Pošleš mi mocné, hřích odhalující slovo, jako jsi ho poslal jemu? Prosím, Bože, jestli jsem někdy sklouznul do kompromisu, vydej mě zbožnému napomenutí proroka, který se nebojí odhalit hřích.“
Věřím, že jedním z největších darů Boží milosti, které dává své církvi, jsou jeho věrní služebníci, kteří nás s láskou napomínají za naše hříchy. Děkuji Bohu za takové „kazatele Nátany,“ lidi, kteří se nebojí dotknout starších, diakonů nebo bohatých členů církve. Stojí tváří v tvář komukoliv, aby odhalili jejich nepravosti s jemností a láskou.
Ale ne každý pociťuje potřebu takového napomínání. Někteří z našeho mailového seznamu nám napsali: „Nerad otvírám vaše dopisy. Když je čtu, vždy se cítím velice nepříjemně. Příliš mě nervují.“ „Nechci sloužit Bohu, jako je ten váš, který stále šmátrá v mé duši, aby odhalil věci.“ „Musíte zjemnit svá poselství. Nesnáším je.“
Vím, že jako milující pastor musím opatrně volit tón. Ale nemohu se omlouvat za kázání usvědčující pravdy. Ptám se vás, co se stane církvi, když již pastoři neukazují lidem jejich nepravosti? Kde by skončil David, kdyby neměl Nátana, který by mu ukázal jeho hřích?
Musíte rozumět, Nátan si byl dobře vědom, že ho může mocný král kdykoliv zabít. Viděl Davida mnohokrát vyvedeného z míry. Takže, proč si Nátan neřekl: „Budu Davidovi jen přítelem. Budu se za něj modlit a budu tady, až mě bude potřebovat. Musím důvěřovat Duchu svatému, že ho usvědčí.“ Co by se stalo?
Nejhorší možný soud, který přichází v úvahu, je, že tě Bůh vydá navždy tvému hříchu, zastaví veškeré jednání Ducha svatého ve tvém životě. To je přesně to, co se stává mnoha dnešním křesťanům. Vybrali si poslouchat jen mírná kázání, která uklidňují tělo. Tam, kde není usvědčující Slovo, tam nemůže být žádná zbožná lítost nad hříchem. A tam, kde není zbožný zármutek nad hříchem, tam nemůže být žádné pokání. A kde není pokání, tam je jen tvrdost srdce.
Apoštol Pavel napsal církvi v Korintu: „Nyní se raduji, ne protože jste byli zarmouceni, ale protože jste se zarmoutili k pokání. Zarmoutili jste se totiž podle Boha… Zármutek, který je podle Boha, přece působí pokání vedoucí ke spasení“ (2. Korintským 7:9–10). Pavel řekl, že jeho veřejné volání proti hříchu Korintských v nich vyvolalo zbožný zármutek, který je vedl k pokání. Následně to v nich vyvolalo nenávist k hříchu, svatou Boží bázeň a touhu po spravedlivém, čestném životě. Ale nikdy by se to nestalo, kdyby nekázal ostrá, pronikavá, usvědčující kázání.
Důvodem, proč Pavel mluvil ke Korintským tak silně, bylo, „aby se vám ukázala naše péče o vás před Bohem“ (7:12). Jinými slovy: „Nesnažím se vás vynervovat nebo vás odsoudit. Odhalil jsem váš hřích, abyste viděli, jak moc vás miluji a jakou mám o vás starost. Když Duch svatý klepe na vaše srdce, zní to někdy jako přísné bušení. Ale ve skutečnosti je to Bůh, který vám ukazuje svou něžnou lásku.“
Bez takového slova by David jistě upadnul pod strašný soud. Již celý rok strávil tím, že si šel po svém, aniž by se čelem postavil k tomu, co udělal. Neslyšel žádná slova výtky nebo napomenutí. Takže s každým pomíjejícím dnem se jeho hřích lehce vytrácel z jeho mysli. Přesto jsem si jistý, že v noci neměl David klidný spánek. Pravděpodobně se každý den probouzel a vnímal, že nad ním visí temný mrak. Vlastně nikdo, kdo zná důvěrně Pána, nemůže zůstat v pohodě, pokud žije v hříchu.
Dovolte, abych uvedl příklad: Radil jsem jednomu drahému bratrovi, kterého jsem podezíral, že má nějakou milostnou aféru. Když jsem se ho na to zeptal, vehementně to popřel. Potom, o měsíc později, mě požádal, zda by mě mohl pozdě večer navštívit. Když jsem se s ním setkal, plakal a byl zlomený. Vyznával: „Pastore, týdny jsem žil v pekle. Lhal jsem tobě a Bohu. Žil jsem v cizoložství. Přehrával jsem si každé poselství z kazatelny, každé slovo varování. A nemohl jsem umlčet Boží slovo.“ Duch svatý tomuto muži neustále připomínal všechna kázání, která odhalují hřích a která slyšel. A vzpomínka na toto kázané Slovo ho přivedla k pokání.
Teď dovolte, abych uvedl odlišný příklad. Napsala mi sestra v Kristu: „Bratře Davide, dvanáct let jsem vdaná za svého manžela. Miluji ho, ale asi ho budu muset opustit, ačkoliv nechci. Nedovedla jsem si vysvětlit, proč se tento Boží muž, který se mnou pravidelně chodí do církve, začíná tolik měnit ve svém charakteru k horšímu. Chová se ke mně nečestně a vyrostla mezi námi zeď. Brzy se stane cizincem pro celou naši rodinu. Nemohla jsem na to přijít. Modlila jsem se a dělala všechno, co jsem mohla, ve snaze pochopit, proč se tak rozpadá. Potom jsem to odhalila: byl chycený v pornografii už od začátku našeho manželství a ještě nějaký čas předtím. Stále ještě prohlašuje, že je křesťan, a chodí se mnou do církve. Ale odmítá se toho vzdát.“
Tento muž brzy ztratí svou rodinu a svůj domov. Prohlašuje, že je znovuzrozený a na cestě do nebe. Myslíš si, že potřebuje poplácání po zádech a slovo ujištění? Potřebuje, aby mu nějaký kazatel řekl: „Jsi v pořádku, Ježíš tě miluje“? Ne, nikdy! Potřebuje Nátana, někoho, kdo mu řekne: „Jsi vinen!“ Potřebuje se probudit, mít oheň Ducha svatého, který by ho uvnitř osvítil. Jinak bude vydán svému hříchu a nakonec bude zničen.
Když David naslouchal Nátanovu milujícímu, ale spalujícímu slovu, vzpomněl si na dobu, kdy byl předcházející král varován prorokem. David slyšel o všech Samuelových varování pro krále Saula. A také slyšel o Saulově vlažné odpovědi, když vyznával: „Zhřešil jsem.“ (Nevěřím, že Saul křičel ze své duše, jako křičel David: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“)
David viděl z první ruky ničivé změny, které Saula potkaly. Kdysi zbožný, Duchem vedený král neustále odmítal napomínající slova Ducha, která mu přinášel svatý prorok. Brzy začal král upadat do umíněnosti, hořkosti a vzpoury. Nakonec od něj Duch svatý odešel: „Poněvadž jsi pak zavrhl řeč Hospodinovu, i on také zavrhl tě, abys nebyl králem“ (1. Samuelova 15:23). „Hospodin… od Saule odstoupil“ (18:12). Saul se nakonec obrátil o radu a vedení na čarodějnici. Přiznal jí: „Bůh odstoupil ode mne, a neodpovídá mi více, ani skrze proroky, ani skrze sny. Protož povolal jsem tě, abys mi oznámila, co bych měl činiti“ (28:15).
David si pamatoval všechnu tu šílenou zuřivost, ohavnost a strach, jaký obklopoval tohoto muže, který zavřel dveře Božímu slovu. Náhle pravda pronikla jeho vlastním srdcem: „Bůh nečiní rozdíly mezi lidmi. Zhřešil jsem, tak jako zhřešil Saul. A teď je tu jiný prorok, v jiném čase, přináší mi Boží slovo, jako je Samuel přinášel Saulovi. Ó, Pane, zhřešil jsem proti tobě! Prosím tě, neber ode mě Ducha svatého, jako jsi ho vzal od Saula.“
David napsal: „Nebo já znám přestoupení svá, a hřích můj přede mnou jest ustavičně. Tobě, tobě samému, zhřešil jsem, a zlého se před očima tvýma dopustil… Vyčisť mne… Srdce čisté stvoř mi… Nezamítej mne od tváři své, a Ducha svatého svého neodjímej ode mne“ (Žalm 51:3–11).
Jeden komentátor podotýká, že navzdory Davidovu pokání se ze svého pádu nikdy nevzpamatoval. Ukazuje, že Bible mnoho neříká o nějakých Davidových vítězstvích po tomto čase. Spíše, naznačuje, David se jen vytrácel do pozadí, dokud nezemřel.
Pravda je, že David za svůj hřích zaplatil krutými důsledky. Vlastně prorokoval soud sám nad sebou: Řekl Nátanovi, že ten bohatý muž, který ukradnul tomu chudému muži ovečku, by ji měl čtyřnásobně navrátit. A to je přesně to, co se stalo v Davidově životě: Dítě, které Betsabé porodila, během pár dní zemřelo. A tři další Davidovi synové – Ammon, Absolon a Adonijáš – všichni předčasně tragicky zemřeli. Takže David zaplatil za svůj hřích čtyřmi svými vlastními ovečkami.
Přesto nám Bible jasně ukazuje, že kdykoliv se navrátíme k Hospodinu v pravém, upřímném pokání, Boží odpovědí je úplné smíření a obnova. Nemusíme skončit jako Saul, upadat do zuřivosti a úzkosti. Ani se nemusíme „vytrácet“ ze života, vyčkávat v tiché hanbě, dokud nás Pán nevezme domů. Naopak, prorok Joel nás ujišťuje, že Bůh zakročí okamžitě, když se k němu vrátíme: „A roztrhněte srdce vaše… a navraťte se k Hospodinu Bohu vašemu; neboť jest on milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství, a kterýž lituje zlého“ (Joel 2:13).
Je to úžasné, Bůh nám pak dává toto neuvěřitelné zaslíbení: „A tak nahradím vám léta, kteráž sežraly kobylky… Budete zajisté míti co jísti, a nasyceni jsouce, chváliti budete jméno Hospodina Boha svého, kterýž učinil s vámi divné věci, aniž zahanben bude lid můj na věky“ (2:25–26).
Musíte rozumět, že toto proroctví bylo dáno v době, kdy Bůh již vynesl soud nad Izraelem. Ale lidé činili pokání a Bůh řekl: „Teď pro vás učiním nádherné věci. Obnovím všechno, co vám ďábel ukradnul.“
Milovaní, Boží něžné milosrdenství umožňuje i největšímu hříšníkovi, aby řekl: „Nejsem závislý na drogách. Nejsem alkoholik. Nejsem cizoložník. Jsem dítě živého Boha se všemi zákonnými právy na nebe ve své duši. Již nežiji pod odsouzením, protože moje minulost je úplně za mnou. A nemusím zaplatit za žádný minulý hřích, protože Ježíš za mě zaplatil cenu. A co víc, On řekl, že pro mě všechno obnoví.“
Zde je pravda o tom, co se stalo Davidovi: Naslouchal Božímu slovu od Nátana, činil pokání a poslechnul, a v důsledku toho strávil zbytek svého života v rostoucí známosti Boha. Hospodin přinesl do Davidova života veliký pokoj. A nakonec byli všichni jeho nepřátelé umlčeni.
Nejjasnějším důkazem o Boží obnově v Davidově životě je jeho vlastní svědectví. Čtěte, co David napsal ve dnech, kdy umíral:
- „Hospodin skála má a hrad můj, i vysvoboditel můj… doufati budu v něho; štít můj a roh spasení mého, vyvýšení mé a útočiště mé, spasitel můj“ (2. Samuelova 22:2–3). Tohle není svědectví někoho, kdo se vytrácí.
- „V úzkosti své vzýval jsem Hospodina… i vyslyšel z chrámu svého hlas můj, a křik můj přišel v uši jeho… přijal mne, vytáhl mne z vod velikých… vyvedl mne na prostranství, vysvobodil mne, nebo sobě oblíbil mne“ (22:7,17,20). Právě jsme se zabývali vším, čím se David nelíbil Hospodinovi. Přesto i po tom všem mohl David říci: „Hospodin si mě oblíbil.“
Zde je důvod, proč bude David navždy znám jako „muž podle Božího srdce“: Protože rychle a upřímně činil pokání ze svých hříchů. Přísloví nám říká:
- „Kdož ostříhá naučení, zveleben bude“ (Přísloví 13:18). Bůh tě poctí, jestliže budeš milovat a poslouchat zbožné napomínání.
- „Pohrdali všelikým domlouváním mým. Protož jísti budou ovoce skutků svých… nebo pokoj hloupých zmorduje je, a štěstí bláznů zahubí je“ (1:30–32). Jestliže nebudeš chtít slyšet zbožné napomínání, nakonec tě to zničí.
- „Nebo přikázaní jest svíce, a naučení světlo, a cesta života jsou domlouvání vyučující“ (6:23). Jednoduše řečeno, Boží usvědčující slovo přináší život.
Drahý svatý, pravda o „tvrdém kázání,“ jestliže je kázáno skrze slzy, je taková, že je to ve skutečnosti „milosrdné kázání.“ Jestliže jsi prozkoumáván Božím slovem – jestliže tě Jeho Duch nenechá pohodlně sedět ve tvém hříchu – potom je ti prokazována milost. Je to hluboká Boží láska v akci, přemlouvá tě, abys vyšel ze smrti do života.
Budeš reagovat jako David? Jestliže ano, poznáš pravé usmíření a obnovení. A Bůh obnoví všechno, co nepřítel ukradl. Haleluja!