Co se vlastně přihodilo pokání?

Co se vlastně přihodilo pokání. Jen vzácně slyšíte, že by toto slovo bylo zmiňováno ve většině dnešních církvích – dokonce i v baptistických, letničních nebo evangelických kruzích. Pastoři dnešních dnů zřídka volají své kongregace k lítosti nad hříchem – k zarmoucení a truchlení, že svou hříšností zarmucují Krista.

Místo toho slyšíte z mnoha dnešních kazatelen toto poselství: „Jen věř. Přijmi Krista a budeš spasen.“ Text, který se používá k ospravedlnění tohoto tvrzení, jsou Skutky 16:30–31.

V této pasáži byl apoštol Pavel držen v žaláři, když se náhle stalo zemětřesení a dveře všech cel se otevřely. Žalářník si okamžitě pomyslel, že se všichni vězňové rozprchli, což znamená, že bude muset počítat s popravou. V zoufalství vytrhl svůj meč s úmyslem se zabít, když ho Pavel a Silas zastavili ujištěním, že ani jeden neunikl.

Když to uviděl, padl tento muž k nohám apoštolů a volal: „…Páni, co já mám činiti, abych spasen byl? A oni řekli: Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i dům tvůj“ (Skutky 16:30–31).

Když čteme tuto pasáž, je důležité si uvědomit, že žalářník byl na pokraji sebevraždy, s mečem v ruce. On již byl v postoji pokání – na svých kolenou, zlomený a třesoucí se před apoštoly. Takže jeho srdce bylo opravdu připravené přijmout Ježíše v opravdové víře.

V Markově evangeliu říká Ježíš svým učedníkům: „Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, budeť zatracen“ (Marek 16:16). Z toho, co tu Ježíš říká, je jasné, že spasení je založené na prostém přijetí Jeho a pokřtění se.

Nicméně, Ježíš toto tvrzení zahajuje tímto slovem: „…Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření“ (verš 15). V podstatě tu říká, že dřív, než v Něho lidé mohou uvěřit, musí jim být kázáno evangelium.

A jaké je to evangelium, na které tady Ježíš poukazuje? Je to evangelium, které kázal sám Ježíš – evangelium pokání!

Přemýšlej o tom – jaké bylo první poselství, které Ježíš přinesl poté, co se vynořil z pokoušení na poušti? Písmo říká: „Od toho času počal Ježíš kázati a praviti: Pokání čiňte; neboť se přiblížilo království nebeské“ (Matouš 4:17).

Ježíš volal lidi k pokání dřív, než je vyzýval, aby uvěřili! Marek píše: „…Ježíš přišel do Galilee, zvěstuje evangelium království Božího, pravě: Že se naplnil čas, a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání, a věřte evangelium“ (Marek 1:14–15). Ježíš kázal: „Nejprve čiňte pokání – a věřte.“

Jinde říká Ježíš o svém poslání: „…nepřišel jsem volati spravedlivých, ale hříšných ku pokání“ (Matouš 9:13). A galilejským také řekl: „Nikoli, pravímť vám. Ale nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete“ (Lukáš 13:3).

Ježíšovo evangelium bylo celé o pokání!

Jan Křtitel také kázal pokání, aby připravoval Izrael na příchod Krista

Janovo poselství Židům bylo jednoduché a přímočaré: „V těch pak dnech přišel Jan Křtitel, káže na poušti Judské, A řka: Pokání čiňte, nebo přiblížilo se království nebeské“ (Matouš 3:1–2).

Lidé přicházeli odevšad, aby slyšeli Jana kázat. A on jim nezpochybnitelnými slovy říkal: „Ve vašem středu se brzy objeví Mesiáš – tak uděláte lépe, když se na setkání s Ním připravíte! Možná cítíte vzrušení z Jeho příchodu. Ale já vám říkám, že vaše srdce nejsou připravena – protože si stále snažíte udržet své hříchy!“

„Z vnějšku vypadáte čistí a svatí. Ale uvnitř jste plní mrtvých lidských kostí! Jste generace zmijí, hadů, absolutně bez Boží bázně. Přesto nemáte ani pojem, že jste hříšníci. Varuji vás – musíte jednat se svým hříchem dřív, než budete moci uvěřit ve spasitele a následovat ho. Tak čiňte pokání, odvraťte se od svého hříchu – a žijte způsobem, který svědčí o opravdové změně!“

Jaké evangelium kázal Petr lidu ve dnu Letnic? Bible říká, že když lidé slyšeli svědectví apoštolů: „…zkormouceni jsou v srdci svém, a řekli ku Petrovi a k jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří? Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého“ (Skutky 2:37–38).

Petr neřekl lidem pouze, aby „věřili a byli spaseni.“ Nežádal je, aby pouze učinili rozhodnutí a hlasovali pro Ježíše. Ne – řekl jim, aby rychle činili pokání a pak byli pokřtěni v poslušnosti Kristu!

Jaké evangelium kázal Pavel pohanům v Aténách? Řekl jim velice přímo: „…Bůh…zvěstuje lidem všechněm všudy, aby pokání činili“ (Skutky 17:30).

Tito řečtí intelektuálové neměli problémy věřit v Boha. Ve skutečnosti jste mohli říci, že „věření“ bylo jejich opravdovou zábavou. Věřili v mnoho bohů – nejprve v tohoto, potom v jiného. Kdykoli si někdo pospíšil s přesvědčivým kázáním o bohu, uvěřili v to. Takže oni věřili – ale činili tak, zatímco žili v hříchu. Jednoduše věřit nestačilo!

Pavel řekl těmto lidem: „Ne, ne – tohle není Kristus! Ježíše nemůžete prostě přidat do seznamu svých bohů. Můžete v ně všechny věřit, ale nemůžete činit toliko tohle s Ježíšem. On přišel, aby vás zachránil z vašich hříchů. A on přikazuje všem svým následovníkům, aby činili pokání a byli očištěni!“

Později kázal Pavel stejné evangelium pokání králi Agrippovi: „A protož, ó králi Agrippo, nebyl jsem nevěřící nebeskému vidění. Ale hned nejprv těm, kteříž jsou v Damašku a v Jeruzalémě, i po vší krajině Judské, potom i pohanům zvěstoval jsem evangelium, aby pokání činili a obrátili se k Bohu, skutky hodné pokání činíce“ (Skutky 26:19–20).

Pavel říká: „Kdekoliv jsem byl, kázal jsem pokání. A opravdové pokání se samo dosvědčuje svými skutky!“

Tyto pasáže nám objasňují, že apoštolská církev neohroženě kázala stejné evangelium, jaké kázal Jan a Ježíš: „Čiňte pokání na odpuštění vašich hříchů!“

Co to znamená činit pokání?

Někteří křesťané věří, že činit pokání znamená prostě „otočit se dokola“ a jít opačným směrem. Ale Bible nám o pokání říká mnohem víc než jen tohle.

Kdysi jsem slyšel člověka, jak říká: „Jsem tak rád, že znám Nový zákon v řečtině. V překladu slovo ‚pokání‘ znamená ‚změnit mínění.‘“

Ne – tento člověk neznal dobře řečtinu! Úplný doslovný význam slova „pokání“ v Novém zákoně je „cítit výčitky svědomí (lítost) a vlastní výčitky proti sobě samému pro vlastní hříchy proti Bohu; být kající, zkroušený, litující; přát si změnit směr.“ Rozdíl ve významu zde zůstává u slova „přát si“. Opravdové pokání zahrnuje touhu po změně!

Kromě toho být prostě zarmoucený netvoří pokání. Spíše pravý zármutek vede k pokání. Pavel prohlásil: „Nebo zámutek, kterýž jest podle Boha, ten pokání k spasení působí takové, jehož nikdy líto nebude, ale zámutek světa způsobuje smrt“ (2. Korintským 7:10).

Pavel tu hovoří o zármutku, který je bez litování – ten, který je pravý, který se „nalepí“ na život kající osoby. Tento boží zármutek produkuje pokání, které zahrnuje nenávist k hříchu, spravedlivou Boží bázeň a touhu napravit vše zlé.

Nemělo by nás potom překvapit, že Pavel kázal pokání věřícím. Přinesl mocné poselství pokání křesťanům v Korintu. Korintští věřící byli Bohem bohatě požehnáni, chodili na shromáždění mocných učitelů Slova. Přesto se v jejich kongregaci hojně vyskytoval hřích.

Nejprve Pavel dosvědčuje Korintským: „Znamení zajisté apoštolství mého prokázána jsou mezi vámi ve vší trpělivosti, i v divích a v zázracích, a v mocech“ (2. Korintským 12:12). Ale potom jim Pavel přímo říká: „Neboť se bojím, abych snad přijda k vám, nenalezl vás takových, jakýchž bych nechtěl…“ (verš 20).

Z čeho měl Pavel strach? Bylo to jednoduše toto: „Aby mne opět, když bych přišel, neponížil Bůh můj u vás, a plakal bych mnohých z těch, kteříž jsou prve hřešili, a nečinili pokání z nečistoty, a z smilstva, a z nestydatosti, kterouž páchali“ (verš 21).

Tento pastýř s jemným srdcem miloval kompromitující se svaté v Korintu. Přestože věděl, že byli velice dobře vyučováni, životní styl hrubého hříchu byl zlý. A řekl jim: „Až vás přijdu navštívit, uvidíte mě zarmouceného. Mé oči budou zalité slzami, a můj hlas bude naříkat smutkem.“

„Jestliže vás uvidím, že si nadále libujete v nečistotě, smilstvu a chtíči, budu naprosto zlomen – protože evangelium nezapůsobilo ve vašem srdci. Dosud jste nečinili pokání ze svých hříchů. A já vás budu hlasitě volat k pokání.“

Tato Pavlova slova mě zahanbila!

Jak čtu Pavlova slova, zjišťuji, že prozkoumávám svou vlastní službu. A musím se ptát: „Nekrátil jsem kázané Ježíšovo evangelium – evangelium pokání? Nesestříhal jsem v podstatě svou Bibli a neodstranil vyšší cenu za následování Krista? Nesnížil jsem Jeho standard tím, že bych lidem povídal: ‚Jen věř a budeš spasen‘?“

Když se podívám na dnešní církev, říkám si: Trváme my evangelisté na „božím zármutku“ jako svědectví pravého pokání? Nebo vedeme masy nekajících se lidí do falešného pokoje? Neinstruujeme je nesprávně, že všechno, co Bůh po nich žádá, je říci: „Věřím v tebe, Ježíši“?

Nezkrátili jsme pravé usvědčení z hříchů? Skočili jsme do toho a nabídli spasení těm, kdo nečinili skutečně pokání – kdo nejsou zarmouceni pro svá přestoupení, kdo nevidí extrémní hříšnost svých hříchů, kdo vyhledávají víru, jen aby za ní mohli schovat své žádosti?

Stále slyšíme strašlivá přehánění o počtech lidí, kteří přišli k Ježíši skrze různé služby. Křesťané referují, že spousty lidí byly spaseny, když jim kázali ve věznicích, školách, kmenových shromážděních. Říkají: „Každý na tom místě dal své srdce Ježíši. Když jsem končil kázání, všichni přišli dopředu pro spasení.“

Ne – tohle je tragické přehánění! Všechno, co se příliš často skutečně stane, je, že každý prostě opakuje modlitbu. Modlí se pouze to, co se jim řekne, aby se modlili – a málo z nich porozumí, co vlastně říkají. Většinou se vrátí zpět ke svým pohanským zvykům!

Takoví lidé nikdy nezažijí hlubokou práci Ducha svatého. Výsledkem je, že nikdy nečiní pokání, nikdy nelitují svých hříchů – a nikdy doopravdy nevěří. Je tragické, že jsme jim nabídli něco, co Ježíš sám nikdy nenabízel – spasení bez pokání!

Věřím, že církev dokonce zavedla opatrné sondování mínění o usvědčení. Přemýšlej o tom – sotva kdy vidíš slzy na tvářích těch, kdo by měli být spaseni. Přirozeně vím, že slzy nikoho nespasí. Ale Bůh nás učinil lidskými, s velice skutečných cítěním. A každý hříšník směřující do pekla, který je pohnut Duchem svatým, přirozeně cítí hluboký smutek nad chováním, kterým zarmucuje Pána.

Apoštol Petr cítil tento zbožný smutek, když zapřel, že zná Ježíše. Náhle byl zaplaven vzpomínkou na to, co mu Ježíš řekl: „I rozpomenul se Petr na slovo, kteréž byl řekl jemu Ježíš: Že prve než kohout dvakrát zazpívá, třikrát mne zapříš. A vyšed, plakal“ (Marek 14:72).

Jak si Petr připomněl ta slova, byl přemožen emocemi. A náhle proběhl Jeruzalémem a plakal: „Zradil jsem Pána!“

Milovaný, my se prostě nemůžeme vybičovat k pokání v naší vlastní tělesnosti. Jenom Svatý duch nám může zjevit, jak jsme, stejně jako Petr, také zranili našeho milovaného spasitele. A toto zjevení by nás mělo naplnit hlubokým zármutkem!

Nesouhlasím se všemi doktrínami puritánských spisovatelů, ale miluji jejich důraz na svatost. Tito zbožní kazatelé nazývali svá kázání „hlubokou orbou.“ Věřili, že nemohou zasít pravá semena víry, dokud půda v srdcích jejich posluchačů nebude hluboko zoraná.

Tak si puritáni spolehlivě zajistili, že jejich kázání šla hluboko a pronikala všechnu neobdělanou půdu v duších jejich posluchačů. Jejich kázání produkovala pravé pokání v jejich kongregacích. A ve svém důsledku to produkovalo silné, dospělé, věrné křesťany.

Dnes však je většina kázání všechno setba bez žádné orby. Slyším dnes velmi málo kázání, která kopou hlouběji než do vrchní vrstvy půdy. Hluboká orba se nezaměřuje jen na nemoc hříchu, ale kope dolů do pravé příčiny nemoci. Mnoho kázání, které dnes slyšíme, se zaměřují na nápravu, zatímco ignorují nemoc. Poskytují recepty, aniž by učinili opatření, provedli operaci!

Je smutné, že způsobujeme, že si lidé myslí, že byli uzdraveni z hříchu, když nikdy nevěděli, že byli nemocní. Oblékáme jim roucho spravedlnosti, když nikdy nevěděli, že jsou nazí. Nutíme je, aby důvěřovali Kristu, když ani nepoznali svoji potřebu důvěřovat. Takoví lidé skončí přemýšlením: „Nemůže to bolet přijmout Ježíše k mému životu.“

C. H. Spurgeon, mocný anglický kazatel, řekl o potřebě činit pokání následující:

„Věřím, že truchlivá kajícnost (pokání) stále ještě existuje, třebaže jsem o ní v poslední době moc neslyšel. Zdá se, že v současné době lidé skáčou do víry příliš rychle… Doufám, že mé staré známé pokání není mrtvé. Jsem zoufale zamilovaný do pokání; zdá se, že je to sestra dvojče víry.“

„Sám moc nerozumím víře suchých očí; vím, že jsem přišel k Ježíši cestou kříže provázeného pláčem… Když jsem vírou přišel na kalvárii, byl to velký pláč a snažná prosba, vyznávání mých hříchů a přestoupení, a žádost nalézt spasení v Ježíši, a jenom v Ježíši.“

Když byla založena Times Square Church, kázali jsme my pastoři po několik prvních let zákon

Proč jsme tak dlouho kázali v naší církvi zákon? Dělali jsme to proto, že se mnozí v naší kongregaci nazývali křesťany, ale jejich životy tomu neodpovídaly.

V těchto raných letech přicházelo mnoho lidí dopředu k oltáři na konci každého shromáždění. Opakovali modlitbu po pastorovi a „přijali vírou spasení.“ Přesto většina těchto lidí nikdy nepocítila žádné usvědčení ze svých hříchů. Nezažili zbožný zármutek – a tak jejich životy nikdy neukazovaly pravé pokání.

Zdánlivě kající se divadelní herci se v neděli hlásili k Ježíši, ale pak se vrátili zpět ke svým rouhavým podívaným během týdne. Homosexuálové se modlili za spasení, ale stále si libovali ve svém hříšném životním stylu. Jiní vyznali Ježíše u našeho oltáře, a přesto pokračovali ve svých cizoložných aférách, smilstvu nebo užívání drog.

Proto jsme hřímali z naší kazatelny usvědčení! Duch svatý vedl náš pastorační tým ke zjevení každého hříchu, vzpoury a neposlušnosti Jeho slovu. Kázali jsme peklo tak silně, že lidé vstávali a opouštěli naše shromáždění. A kázali jsme nebe tak reálně, že se ti, kdo činili kompromisy, třásli v děsivé skutečnosti Kristovy svatosti.

Naše kázání zákona bylo v té době absolutně nezbytné. Je to Boží zrcadlo zjevující každou skrytou tajnou věc. A přivádělo lidi v naší kongregaci k uvědomování si extrémní hříšnosti hříchu.

Zatímco několik lidí uteklo, jiní běželi dopředu ve skutečném pokání. Jedním z nich byl herec jménem David Davis. Vzdal se všeho pro Ježíše v pravém pokání. A dnes on a jeho manželka pastorují vzkvétající církev v Izraeli, kde kážou Ježíše již téměř deset let.

Když působení pravého pokání dokončilo svůj záměr v naší církvi, vedl nás Duch svatý, abychom kázali slávu milosti. Vyučovali jsme o Nové smlouvě, o moci nad hříchem skrze Ducha svatého, o chození vírou. Krátce, začali jsme budovat svaté.

Skrze celou tuto zkušenost jsme také odhalili nebezpečí kázat pouze zákon a zaměřovat se převážně na hřích. Jestliže je lidem trvale podávána pouze dieta tohoto poselství, začnou ztrácet naději a převalují se v zoufalství, beznaději a říkají si: „Nikdy té úrovně nedosáhnu.“ Stále se obracejí dovnitř, místo aby se dívali ke kříži pro naději.

Přesto, je-li církev Pánova, může důvěřovat Božímu duchu, že přinese poselství zákona, kdykoli je potřeba. Pokud Ježíš vidí, že Jeho lidé zabředávají do „snadného víráctví“, zase jednou na ně přinese bič zákona, se vší milostí a milosrdenstvím.

Víš, pokání není jednorázová záležitost. Není to nějaký hurikán, který jednou udeří a pak je navždy pryč. Ani neprožíváme pokání pouze ve chvíli krize, a pak o tom pouze povídáme po zbytek našich životů. Ne – zármutek z hříchu by měl být naším stálým učitelem!

Spurgeon dosvědčoval: „Otevřeně vyznávám, že mám mnohem větší zármutek z hříchu dnes, než když jsem před více než třiceti lety přišel ke Spasiteli. Nenávidím nyní hřích mnohem intenzivněji, než když jsem byl usvědčen. Existují nějaké věci, o kterých jsem tehdy nevěděl, že jsou hříchem, dnes vím, že to je hřích. Mám teď ve svém vlastním srdci mnohem silnější pocit hnusu, než když jsem přišel k Ježíši…“

„Zármutek z hříchu je nekonečný, neustálý déšť, něžná, jemná přeháňka, která opravdu spasenému člověku vytrvá po celý dlouhý život… Vždy je zarmoucený, že zhřešil… Nikdy nepřestane truchlit, dokud není každý hřích pryč.“

Ježíš řekl církvi v Efezu něco, co způsobuje, že se třesu!

Možná si pamatuješ sedm církví, které Jan zmiňuje ve 2. kapitole Zjevení. Mezi nimi je církev v Efezu – kongregace, kterou Ježíš velice pochválil.

Rád přemýšlím o církvi v Times Square Church, že je jako církev z Efezu. Toto tělo věřících pracovalo v jednom z nejlidnatějších světových měst, nikdy neochablo uprostřed ohavné bezbožnosti. Lidé žili jako oběti, nenáviděli hřích a odmítli přijmout falešné doktríny. Stáli pevně ve víře, milovali Boha celým svým srdcem bez ohledu na pokušení, které pro ně spřádal ďábel.

Přesto Ježíš věděl, že je u těchto lidí něco v nepořádku. A On tolik miloval tuto církev – byla to taková zářivá lampa národům – nechystal se nečinně líně sedět a nechat ji zemřít. Tak řekl Efezským: „Ale mámť něco proti tobě, totiž že jsi tu první lásku svou opustil“ (Zjevení 2:4).

Ježíš říkal: „Tvůj oheň zhasíná! Láska ke mně, která kdysi motivovala tvou věrnost, ochabuje. Kdysi jsi nesl mé břemeno za ztracené – ale teď jsi uspokojený pouhým sezením a posloucháním kázání. Jsi absolutně ponořený do svých vlastních osobních zájmů a ignoruješ moje. Odpadl jsi daleko z místa, kde jsi kdysi stál!“

Ježíš jim potom říká: „Protož pomni, odkud jsi vypadl…“ (5. verš). Říká: „Rozpomeň se! Toužebně sis přával přicházet do Mého domu, být se svatými, nosit Mé břemeno. Ale teď je hodina v neděli ráno pro tebe příliš!“

Takže drahý křesťane – stále ještě hoříš pro Ježíše? Jsi do Něho zamilovaný stejně vášnivě, jako když jsi byl prvně spasen? Nebo jsi ztratil zájem o Jeho záležitosti, zřekl ses veškeré služby? Máš tolik moc jiného, co pokračuje ve tvém životě? Jestliže ano, Pán ti říká: „Ale mámť něco proti tobě, totiž že jsi tu první lásku svou opustil!“

Poslouchej, co nám Ježíš v tomto bodě říká: „…čiň pokání a první skutky čiň…“ (stejný verš) Říká: „Truchli nad svou vzrůstající apatií. Čiň pokání, kaj se – ber to vážně. Potom tě tvůj zármutek povede zpět tam, kde jsi byl, když jsi mě prvně miloval!“

Kristus nám pak přináší slovo, o kterém bychom měli vědět, že je lepší mu věnovat pozornost. Říká: „…Pakliť toho nebude (nebo jinak)…“ (stejný verš). Okamžitě vynáší důsledek: „…přijdu na tebe rychle a pohnuť svícnem tvým z místa jeho“ (stejný verš).

Ježíš tu říká, že pokud nebudeme činit pokání, odejme všechnu duchovní autoritu, která nám byla dána. To zahrnuje náš vliv na naše město, naši společnost, naše sousedství, naše okolí, na ty, kdo jsou v naší sféře vlivu. Každý kousek vlivu, který máme, bude od nám odejmut, jak říká: „Nebudeš-li pokání činiti!“

Právě teď zavírají církve na celém světě své dveře. Jejich světla jsou doslova zhášena – to je soud, který na sebe církve přivodily, protože odmítly činit pokání! Bůh řekl, že přijdou o své rozpoznání, ztratí své duchovní požehnání, své finance, ztratí úplně Jeho přítomnost. Nyní jsou mrtvé, bez života, s pouhými vzpomínkami na minulá požehnání.

Před třiceti lety jsem v mnoha těchto církvích kázal. V té době byly přeplněné horlivými věřícími. Dnes sedí na svých místech sotva tucet lidí. Brzy se budou zmenšovat k nule a jejich dveře budou navždy zavřené. Bůh napsal nad jejich dveře „Ichabod“ – to znamená: „Duch Hospodinův odešel!“

Přesto, milovaný, přináší Bůh toto poselství každému křesťanovi individuálně. Říká: „Pokud odmítneš činit pokání – pokud zůstaneš ve své apatii – pohnu tvým svícnem. Již nebudeš mít vliv na svou rodinu, na své spolupracovníky – na nikoho!“

To je přesně to, co se stalo církvi v Efezu. Bůh trpělivě čekal – vlastně přes 1000 let – na tuto církev, zda bude činit pokání. Konečně nastal čas, kdy bylo jejich odpadlictví víc, než mohl snést.

Historik Gibbon píše: „První svícen Efezských byl uhašen. Barbaři z Ionie a Lydie pošlapali pozůstatky křesťanství. Teď tu mohamedánské mešity vzývají boha Mohameda. Jen církev Filadelfie stále stojí zpříma.“

Přesto, i když čteme tato slova, se nemusíme bát. Ježíš svou výstrahu končí takto: „…Tomu, kdož zvítězí, dám jísti z dřeva života, kteréž jest uprostřed ráje Božího“ (Zjevení 2:7).

Drahý svatý, Ježíš je ten strom! On nám říká: „Budeš-li činit pokání, dám ti stálý (neměnný) život z mé dokonalé bytosti. A pokud mne budeš stále milovat, zajistím v tobě proud nadpřirozeného života. Tento život bude zjeven ve tvém rozpoznání, ve tvé lásce k lidem, ve tvých dobrých skutcích pro mé království!“

To je vlastnost, kterou se rozlišuje každý křesťan, který je věrně zamilován do Ježíše. Takový věřící je plný života – a každý kolem něj to ví!

Ježíš zaslibuje, že tvůj zbožný zármutek, tvé kající srdce a tvá obnovená láska k Němu tě povede k životu. Tak se k Němu modli právě teď: „Pane, dej mi opravdu kající srdce. Vrať mě zpátky k tomu, kdo jsem byl, když jsem se do Tebe poprvé zamiloval. Vezmi mě teď, Otče, hlouběji v Tobě, než jsem kdy před tím byl!“

Pokud činíš pokání, Boží duch v tobě začne produkovat nové zjevení Kristovy slávy. A učiní to známé všem kolem tebe!