Co se vlastně přihodilo radosti?

Duch svatý si toužebně přeje přivést Boží lid zpátky k tomu, aby sloužili Pánu s radostí a veselím. Jak zarmoucené musí být nebe, když je svědkem nepropustné pokrývky zoufalství a sklíčenosti, která padla na množství věřících. Boží slovo přikazuje:

„Prokřikuj Hospodinu všecka země. Služte Hospodinu s veselím…“ (Žalm 100:1–2).

„Očekávání spravedlivých jest potěšení…“ (Přísloví 10:28).

„Spravedliví pak veselíce se, poskakovati budou před Bohem, a plésati budou radostí…“ (Žalm 68:3).

„I budete vážiti vody s radostí z studnic toho spasení…“ (Izaiáš 12:3).

„A ať se všickni v tě doufající radují, na věky ať plésají, když je zastírati budeš; ať se v tobě veselí, kteřížkoli milují jméno tvé“ (Žalm 5:11,12).

Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdybyste mne milovali, radovali byste se jistě…“ (Jan 14:28).

Žalmista prohlašuje: „Blahoslavený ten lid, jehož Hospodin Bohem jest…“ (Žalm 144:15).

Radost znamená: „potěšení, rozkoš, veselí ducha, vzrušení způsobené nadějí“. Radovat se znamená „radost nejvyššího stupně, být hluboce potěšen“. Štěstí znamená „úplně spokojený, extenzivní potěšení“.

Kolik křesťanů dnes znáš, kteří jsou osvěžení, vzrušení, hluboce potěšení, úplně spokojení, zažívající radost nejvyššího stupně? Poslechni si slova našeho Pána:

„…když vás nenáviděti budou lidé, a když vás vyobcují, a haněti budou, a vyvrhou jméno vaše jakožto zlé… radujte se v ten den a veselte se…“ (Lukáš 6:22–23).

Kdyby to neřekl Ježíš, znělo by to absolutně směšně – ale tady to je černé na bílém a božské: „Když jste odmítnuti, pronásledováni, týráni – skákejte nahoru a dolů s nadšením! Ať vám to poskytne ten nejvyšší stupeň radosti! Těšte se z toho!“

Když se mnou poprvé začal Duch svatý jednat ohledně služby Bohu s radostí a potěšením, měl jsem těžký čas, abych čelil vážnosti předmětu. Zcela jsem neporozuměl Božímu postoji. Rád bych věděl, jak důležité by to mělo být ve srovnání se všemi srdcervoucími problémy dnešního světa, jako jsou drogy, alkohol, rozvod, násilí a korupce. Nikdy jsem nemyslel na to, jak moc radosti a potěšení mám.

„Tak co?“ myslel jsem si. „Tak jsem vždy ve svém křesťanském chození nezažíval štěstí. Zesmutněl jsem! Problémy života mě někdy dostaly dolů. Budoucnost je tak bezútěšná, že se jeden někdy dostane do pocitů deprese a bojácnosti. Radost tu je – myslím, že jsem ji jen neprojevil. Jsem jenom člověk. Bůh si nedělá starosti kvůli mým obdobím dole.“

To není dost dobré! Otázku sloužit Bohu s radostí, potěšením, nadšením a veselím považuje Bůh za nejdůležitější.

Pod Starou smlouvou jsme dostali velmi jasný obrázek právě o tom, jak vážně Bůh bere tuto záležitost sloužit Mu s duchem radosti. Na hoře Ebal vyhlásil Bůh hrůzostrašnou kletbu, která zahrnovala šest tragedií: otroctví, hlad, žízeň, nahotu, nedostatek všech věcí, železné jho na šíji až do zničení!

A jak strašný hřích by mohl Izrael spáchat, že by přinesl tak hrůzyplnou kletbu? Hřích, který by je mohl zničit? Zaprvé to byla samozřejmě neposlušnost Hospodinových přikázání. Ale také toto: „Proto že jsi nesloužil Hospodinu Bohu svému s potěšením a veselím srdce, maje hojnost všech věcí“ (Deuteronomium 28:47).

Ptáš se: „Je Bůh opravdu tak krutý ohledně radosti v těchto novozákonních dnech milosti?“ Odpovědí je, že Bůh nás nebude soudit za to, co vystavujeme na našich obličejích, ale podle toho, co vidí v našich srdcích. Je možné mít stažený, unavený obličej a přesto přetékat radostí na vnitřním člověku. Ale není snadné skrýt pravou Pánovu radost. Kdykoli se mé duše dotkne Boží sláva, ovlivní to navenek výraz tváře. Ve starozákonních časech způsobilo pomazání, že obličej zářil!

Prorok Joel předpovídal, že přijde den, kdy uvadne radost v Božím domě.

„Ano z domu Boha našeho odjato veselé a plésání… a že odňato potěšení od synů lidských“ (Joel 1:16,12).

Toto vyschnutí radosti a veselí u věřících je evidentní všude, kam se dnes podíváš! Tak moc Božích lidí vypadá smutně a poraženě, protože ztratili Pánovu radost. Mnoho křesťanů se zdají být právě tak osamělí, sklíčení a bojácní jako nevěřící. To se stalo hanebným svědectvím pro svět a je nejvyšší čas, aby se každý křesťan zeptal sám sebe: Jak sloužím Pánu – s jakým postojem? Sloužím Mu jen ze strachu nebo povinnosti? Je to polovičatá, vlažná služba? Beru Ho jako něco samozřejmého? Mám tuto nepopsatelnou radost nebo má radost vyhasla? Jsem skutečně vzrušený a plný extáze v poznávání Jeho? Jsem hoden svědčit ztraceným, že Kristus může naplnit srdce nejvyšším stupněm radosti? Nebo učiním z ostatních trudnomyslné, ustarané křesťany? Je v mé duši dost radosti, aby přetékala v mých jednáních a rozhovorech nebo jsem se stal reptalem a tím, kdo si stěžuje, jako děti Izraele? Jak zřídka se ještě směji?

„Poněvadž jsi mne nevzýval, ó Jákobe, nýbrž steskloť se [jsi znuděný] se mnou, ó Izraeli… zaměstknal jsi mne hříchy svými, a obtížils mne nepravostmi svými“ (Izaiáš 43:22,24).

Prorok Malachiáš truchlí nad tragickým stavem Božího domu za jeho dnů. Boží lid byl unaven a uctívání se stalo monotónní, jednotvárné a zištné: „Říkáte také: Ach, větší práce (to je nuda – anglický překlad), ješto byste to zdmýchnouti mohli, praví Hospodin zástupů. Nebo přinášíte to, což jest vydřeno, a chromé i nemocné, přinášejíce dar. To-liž mám přijímati z ruky vaší? praví Hospodin“ (Malachiáš 1:13).

Jinými slovy: „Můj lid se ze mě znudil. Tak se plouží v monotónní službě u oltáře.“ Boží děti pouze předstíraly. Jejich srdce v tom již nebyla! Táhnou nedobrovolné, neochotné, bezděčné oběti k oltáři – nemocné, slabé, chromé oběti. Kněží by neudělali nic bez zaplacení, dokonce ani nezavřeli chrámové dveře nebo nezapálili oheň na oltáři. Využívali službu, aby si nahrabali majetek.

Jak smutný stav! Chamtiví služebníci oltáře nebyli nic jiného než námezdníci. Chrámové uctívání byla fraška! Jak pomalu se pohybovali, jak smutně vypadali! Nebyl tam žádný život – žádné vzrušení – žádná radost ani potěšení. Sbory, muzikanti, kněží i lidé hráli všichni nebezpečnou hru pokrytectví!

Dostali se do vyjeté koleje náboženství. Zpívali své polovičaté písně, dávali své polovičaté oběti, poslouchali polovičaté slovo od polovičatých služebníků – a radovali se z pomyšlení, že to budou mít za sebou. Pospíchali k závěrečnému Amen a rychle prchali z Božího domu.

Tito lidé byli smutní a znudění, protože podlehli pocitu marnosti, bezvýslednosti a bezmocnosti.

„Říkáte: Daremná jest věc sloužiti Bohu, a jaký zisk, budeme-li ostříhati nařízení jeho, a budeme-li choditi zasmušile, bojíce se Hospodina zástupů?“ (Malachiáš 3:14).

V naší terminologii říkají: „Jaký to má užitek? Co je na tom dobrého pracovat tak tvrdě a těšit Boha a činit dobře, když se nezdá, že by se to vyplatilo? Proč oběti, půst, modlitba, proč být tak přísný a náboženský? Je to zbytečné – je to nudné! Žádné změny. Moje modlitby nejsou zodpovězené… stále jsem zaplaven problémy.“

Poněvadž v Božím domě nebyl žádný život a poněvadž oltáře byly tak jednotvárné, lidé to jednoduše vzdali! Povrchně předstírali pouze proto, že se báli Božího hněvu. Stále chodili do církve, protože šlo o to, aby tam chodili. A děsili se každé minuty v ní.

To je obrázek dnešního stavu! Z druhého konce země lidé píší, vypravují mi o smutném stavu jejich církve. Vyprávějí o pastorech bez břemen, kteří nedovedou kázat. Stěžují si na mrtvé, suché shromáždění s uctíváním, která jsou jednotvárná a nudná. Jejich církve jsou mrtvé. Přesto povrchně předstírají! Upustí něco peněz do košíku! Sbor dál zpívá ponuře, bezútěšně. Církevní činnosti a programy se stále prodlužují. Ale není tu žádná radost – žádné vzrušení – žádné veselí. Žádný jásot vítězství!

Věřím, že jednou z nejvzácnějších věcí dnešního světa je rozpálená, radostná církev s mužem za kazatelnou, který má něco, co stojí za to říct. Tak často jsem slyšel toto: „Vzdal jsem se snahy najít církev, která uspokojí mé potřeby a potřeby mé rodiny. Vstávám každou neděli a děsím se myšlenky na sezení na dalším nudném uctívacím shromáždění. Kde, ó kde mohu najít církev, která hoří?“

A můžeš si být jistý tímto: všude tam, kde existuje církev, která má radost a svobodu v Duchu – Satan se bude pilně snažit dovést tuto církev a jejího pastora pod nějaký druh zákonitosti, žalostného otroctví. Satan by se rád dostal do takové církve a zabil radost a štěstí!

Tak důležité jako úloha církve je, že sloužit Bohu s radostí a veselím je osobní zodpovědnost!

„Činíce pak dobře, neoblevujme…“ (Galatským 6:9).

Bůh nedovolí žádnému z nás, aby dával vinu za ztrátu své radosti a veselí nudnému kazateli nebo špatné situaci v církvi. Je naší výsadou, privilegiem a zodpovědností získat a udržovat Hospodinovu radost v našich osobních jednáních s Ním. Bůh v tomto ohledu nepřijme žádnou výmluvu.

Pavel musel být samostatný při mnoha příležitostech. Když psal Timoteovi, řekl:

„Při prvním mém odpovídání žádný se mnou nebyl, ale všickni mne opustili. Nebudiž jim to počítáno za hřích. Pán pak byl se mnou a posilnil mne…“ (2. Timoteovi 4:16,17).

Bible se hemží skvělými příběhy těch, kdo uchovali radost a veselí skrze všechny jejich zkoušky – i když každý jiný to vzdal! Celý Izrael reptal a stěžoval si – kromě dvou Božích mužů – Jozue a Kálefa. Oni ani jednou nezakolísali ve své víře a radosti, přestože všichni ostatní kolem nich podlehli truchlivému zoufalství.

Když se vůdci všech národů, spolu s vedoucími církve a shromáždění ukláněli před zlatým obrazem krále Nabuchodonozora – Daniel a tři židovské děti se radovali v Hospodinu, neochvějní ve víře! Sidrach, Mizach a Abdenágo skákali radostí v ohnivé peci! Nechali ostatní, aby vyvolávali špatnou náladu slovy: „Nemůžete bojovat se systémem, nemůžete se vzpouzet duchu doby.“ Ale ne tito mladí muži! „Pokud jde o nás,“ říkali: „Budeme sloužit našemu Bohu s důvěrou, radostí a veselím!“ Pro ně neexistovala žádná nuda ani monotónnost.

I dnes má Pán lidi, kteří se neskloní! Zvedají své ruce skrze všechna soužení a zkoušky a jásají v Pánu! Září dál jako nádherné příklady toho, že radost v Pánu je možná v každé zkoušce. Jsou nejlepším Pánovým svědectvím o Jeho věrnosti. Bůh o nich říká: „Oni mi důvěřují, proto mají takovou radost a veselí.“

Naše radost a veselí musí být výsledkem jedné velké základní pravdy: Jsme pod Jeho ochrannými křídly.

„Nebo jsi mi býval ku pomoci, protož v stínu křídel tvých prozpěvovati budu“ (Žalm 63:7).

Není divu, že Pavel mohl říci: „…naplněn jsem potěšením, a rozhojňujiť se v radosti ve všelikém soužení našem“ (2. Korintským 7:4). Jak může někdo, kdo je pod Božími ochrannými křídly, dopustit, aby jeho radost a veselí uvadlo? Je to veřejná potupa Boha, urážka Jeho věrnosti. A to jen proto, že se již nespoléháme na Jeho ochranu a péči, že jsme dovolili, aby naši radost a pokoj nahradila deprese a smutek.

„Bázněť není v lásce, ale láska dokonalá ven vyhání bázeň; nebo bázeň trápení má, kdož se pak bojí, není dokonalý v lásce“ (1. Jan 4:18).

Důsledek neposlušnosti a pokrytectví je vždy strach. Je to neopuštěný hřích, který způsobuje, že se Boží lid třese strachy v Jeho přítomnosti a ztrácí všechnu radost a pokoj. Izaiáš řekl: „Zděsili se na Sionu [v církvi] hříšníci, podjala hrůza pokrytce…“ (Izaiáš 33:14).

Lukáš říká, že lidé neobrácení na víru se bojí a jejich srdce pro strach selže – ze strachu z hrozných věcí, které přicházejí na zem (Lukáš 21:26). Ale strach, který leká křesťany, je přímým důsledkem tajného hříchu, který v sobě ukrývají!

„Pakli bys zle činil, boj se…“ (Římanům 13:4).

Když Adam zhřešil, již se nemohl setkat s Bohem tváří v tvář. Skryl se, pokryl své tělo potem a slzami! Jak smutný den, když vstoupil hřích do lidského srdce. Radost se ztratila!

Sloužit Bohu s radostí a veselím je absolutně nemožné, pokud leží hřích ve dveřích srdce. Pavel varoval: „Trápením a úzkostí, a to každé duši člověka činícího zlé, i Žida předně, a též i Řeka…“ (Římanům 2:9).

Není divu, že jsou mnozí stále skleslí a smutní! Ukažte mi služebníka, který neopustil hřích ve svém životě, a já vám ukážu nejsmutnějšího, nejbídnějšího člověka na zemi. Jeho hřích zničil jeho radost! Ukažte mi jakéhokoliv věřícího s neposlušností v jeho životě, a já vám ukážu uzlíček nervů – zmučeného vinou, odsouzením, hanbou a lítostí! Neradostné! Smutné!

Je možné, že jsme znudění a bojácní – protože jsme nepoctiví, nečestní k Bohu?

Další důvod pro zakořenění strachu je současné nevyřešené soužení nebo smutek.

Existuje mnoho křesťanů, kteří křičí podobně jako David.

„…Ssoužení a nátisk mne stihají…“ (Žalm 119 143).

Jak bolestné je pozorovat překrásné dítě, které trpí! Jak zarmucující je stát bezmocně u milovaného, který chřadne rakovinou nebo nějakou jinou hroznou nemocí! A nejhorší je vidět je, jak hořknou vůči Bohu!

Jak znepokojující je dívat se do nejisté budoucnosti. Jedna osoba potřebuje dům, jiná ho potřebuje zoufale prodat. Někteří jsou nezaměstnaní, jiní žijí v neustálé nejistotě, rádi by věděli, zda nebudou příště vyhozeni oni.

Všude existují problémy. Zdravotní problémy, starosti o podnikání, domy, zaměstnání, vzdělání – všechno se to spikne, aby připravilo Boží lid o jejich důvěru v Pána a jejich radost a veselí.

Jsme varováni před ochabováním v radosti v časech utrpení. Nesmíme dovolit naší bolesti, aby nás okradla o Kristovu radost!

„Nejmilejší, nebudiž vám divný ten přišlý na vás oheň, pro zkušení vás, jako by se vám něco nového přihodilo. Ale z toho, že jste účastni utrpení Kristových, radujte se, abyste i při zjevení slávy jeho radovali se s veselím…“ (1. Petr 4:12–13).

Pavel jde dál:

„…Jako smutní, avšak vždycky se radujíce…“ (2. Korintským 6:10).

A dokonce ještě do bodu:

„V čemžto veselíte se, maličko nyní, (jestliže kdy potřebí jest,) zkormouceni jsouce v rozličných pokušeních, Aby zkušení víry vaší, kteráž jest mnohem dražší nežli zlato, jenž hyne, avšak se v ohni zkušuje, nalezeno bylo vám k chvále, a ke cti i k slávě při zjevení Ježíše Krista. Kteréhožto neviděvše, milujete; kteréhožto nyní nevidouce, avšak v něho věříce, veselíte se radostí nevýmluvnou a oslavenou…“ (1. Petr 1:6–8).

To je silné slovo! Je psáno pro ty, kteří právě teď zažívají období smutku a mučivé úzkosti! Jestliže třeba… na malou chvíli… truchlí! Musíš se toho zbavit! Nemůžeš si držet smutek! Boží plán a touha pro tebe je, aby Jeho radost a veselí byla tvojí silou.

„…radost Hospodinova budiž síla vaše…“ (Nehemiáš 8:10).

Jestli můžeš prostě důvěřovat Bohu, věřit Mu, že přesně ví, co se děje, a že to všechno převede do slávy – potom se radost vrátí!

Svatí – my všichni jdeme do pece!

Bible maluje ponurý obraz posledních dnů. Ještě nevidíme nic ve srovnání s tím, co přichází. Budoucnost je lidsky řečeno beznadějná. Kristus varoval před násilím, válkami, zemětřesením na všech místech, hladomory, mory, strašlivým viděním a velkými znameními z nebe. Budou pronásledování, zrady, nenávisti, zmatky na všech stranách.

„Takže zmrtvějí lidé pro strach a pro očekávání těch věcí, kteréž přijdou na všecken svět. Nebo moci nebeské pohybovati se budou…“ (Lukáš 21:26).

Tato soužení přicházející na zem jsou past! Je to léčka! Osidlo! „Nebo jako osidlo přijde na všecky, jenž přebývají na tváři vší země…“ (Lukáš 21:35). Je to v tomto osidle, tento počátek bolestí, který mnoho Božích lidí zastihne nepřipravených. Padnou jako slaboši před náporem soužení a bolesti!

Jestliže nemáme žádnou radost – nemáme žádnou sílu! A věřte mi, bratři a sestry, budeme potřebovat mnoho síly, abychom odolali těmto zlým dnům. Proto nás Duch svatý volá, abychom obnovili radost našeho spasení.

 

„Kdež jest Duch Páně, tuť i svoboda…“ (2. Korintským 3:17).

Málo křesťanů zná pravdu o svobodě a život osvobozující oběti na Kalvárii! Nikdy nedovolili, aby je Kříž osvobodil od každého strachu a otroctví. Nemůžeme se radovat a být nesmírně potěšeni v našem vztahu s Pánem, když máme chabou nebo omezenou znalost o tom, co se stalo na Kříži.

Pavel viděl slavné zjevení osvobozujícího Kříže! Znamenalo to pro něj osvobození:

„Nebo vy v svobodu povoláni jste, bratří… protož v svobodě, kterouž Kristus nás osvobodil, stůjte a nezapletejtež se zase v jho služebnosti…“ (Galatským 5:13,1).

Není to jen to, odkud jsme byli zachráněni, co způsobuje veselí – je to, do čeho jsme byli přivedeni!

„V naději, že i ono (stvoření) vysvobozeno bude od služby porušení a přivedeno v svobodu slávy synů Božích…“ (Římanům 8:21).

Svoboda znamená „osvobození nebo propuštění z otroctví“. To znamená pravomoc zvolit si, nezávislost na všech utlačujících, tyranských mocnostech! V Izaiáši čteme, že Duch Páně byl nad Kristem, „aby vyhlásil jatým svobodu, a vězňům otevření žaláře“ (Izaiáš 61:1).

Satan již opravdu nebude ovládat naši vůli! Již nemůžeme říci: „Nemohu si pomoci!“ Ne! Jsme svobodní, abychom se zřekli, opustili každý zakořeněný hřích! Každé otroctví je poté, co jsme činili pokání, dobrovolné, způsobujeme ho sami sobě.

Radost je pryč, protože jsme úplně nepřijali Kristovu kompletní a bezplatnou milost! Zdá se ještě svatější pokračovat v pokání a vyznávání… pokání a vyznávání… plahočit a dřít se, abychom dokázali svou lásku k Němu! Zdá se, že jsme zapomněli, že když jednou vyznáme svůj hřích, „…věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti…“ (1. Jan 1:9).

Nedokážeme prostě pochopit pravdu, že se Bůh nezlobí na své kající dítě. Téměř nemůžeme uvěřit, že „se zalíbilo Hospodinu v lidu jeho… plésati budou svatí v Boží slávě…“ (Žalm 149:4,5).

Přesto existuje čas k pokání. Ale existuje také čas radovat se z odpuštění! To je jasně demonstrováno u Ezdrášovy Vodné brány! Je to opravdu – Vodná brána! Ezdráš a Nehemiáš na sebe vzali úkol znovuvybudování Jeruzaléma a obnovení práva a poslušnosti v Izraeli. Jeruzalém ležel v troskách, jeho brány shořely ohněm a jeho zdi chátraly a rozpadaly se.

Lid se stal bez zákona neposlušným a hříšným. Boháči ukládali veliké úroky a přiváděli národ do otroctví a dluhu. Nejhorší ze všeho bylo, že se smísili s uctívači model, ženili se s pohanskými manželkami.

Bůh se chystal obnovit Sion. Duch zármutku a opravdového pokání ze srdce bude brzy vylit na lid.

„I shromáždil se všecken lid jednomyslně do ulice, kteráž jest proti bráně vodné, a řekli Ezdrášovi učiteli, aby přinesl knihu zákona Mojžíšova, kterýž vydal Hospodin lidu Izraelskému…“

„Stál pak Ezdráš učitel na kazatelnici dřevěné… otevřel knihu před očima všeho lidu… kterouž jakž otevřel, povstal všecken lid… a čtli v té knize v zákoně Božím srozumitelně, a vykládajíce smysl, vysvětlovali to, což čtli…“ (Nehemiáš 8:1–8).

Boží slovo se ubíralo vpřed a lidé s ochotou naslouchali – rozuměli! Činili pokání! Písmo zaznamenává: „Plakal všecken lid, když slyšeli slova zákona“ (Nehemiáš 8:9).

Rmoutili se pro své hříchy! Plakali nad svým odpadlictvím! Byli zarmouceni a plni bolesti, činili pokání. A ačkoliv by tam stále ještě byl další čas k pláči a ačkoliv tam bylo ještě mnoho, co musel Duch svatý udělat, aby je přivedl na místo úplné poslušnosti – ve svých srdcích činili opravdové pokání a byli ochotni jít celou cestu za Bohem. Toužili po svatosti a čistotě.

Nehemiáš a Ezdráš stáli před těmito plačícími, truchlícími Božími dětmi a vyhlásili den radosti a veselí:

„Den tento posvěcený jest Hospodinu Bohu vašemu, nekvěltež, ani plačte… protož nermuťtež se, nýbrž radost Hospodinova budiž síla vaše…“ (Nehemiáš 8:9,10).

Žádná další deprese! Žádný další zármutek! Žádná další vina nebo obviňování! Oni činili opravdové pokání. Nyní byl čas zpívat, oslavovat a mocně se radovat. Nyní byl čas přijmout odpuštění a být extrémně šťastný:

„Odšel všecken lid, aby jedli a pili, a aby se sdíleli. I veselili se velmi, proto že srozuměli slovům těm, kteráž jim v známost uvedli“ (Nehemiáš 8:12).

Naše radost a veselí musí také přijít z porozumění Božího poselství o svobodě. Nepotřebuješ se dovídat všechny doktríny o vykoupení, smíření, usmíření, milosti, posvěcení atd. Všechno, co potřebuješ vědět proto, abys žil radostně před Pánem, je tato jedna základní pravda:

Nepotřebuješ to vysvětlovat nebo to zcela pochopit. Ale musíš rozumět, že to bylo dostatečné. Bylo to všechno, co bylo potřeba! Bůh nyní ochotně – radostně – odpouští každému, kdo činí pokání. Byli jsme smířeni! Kristus zjednal pokoj! Odstranil Boží hněv vůči kajícímu hříšníkovi.

Neradovat se v Kristově odpuštění je pochybovat o tom, že On úplně zaplatil za naše hříchy. To je nejhorší hřích. Ať ti Duch svatý dá porozumět této pravdě – jsme povoláni ke svobodě. Bůh chce, abychom měli hojnost radosti. Radosti, která je úplná a kompletní. Napěchovaná a přetékající!

Boží slovo to činí naprosto jasné, že On si toužebně přeje být potěšen svými svatými:

„…aby měli radost mou plnou v sobě…“ (Jan 17:13).

„Vykoupení, pravím, Hospodinovi navrátí se, a přijdou na Sion s prozpěvováním, a veselé věčné bude na hlavě jejich; radosti a veselé dojdou, zámutek pak a úpění uteče od nich“ (Izaiáš 35:10).

Prosím – nepohrdejte Boží milostí! Přijměte své odpuštění. Nezkoušejte si vymýšlet nové věci k pokání. Je čas se radovat z toho, co pro nás Kristus udělal. Radujte se!

---
Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.