Ctění sabatu

Jsem takový staromódní kazatel, který věří v ctění sabatu. Jedním z důvodů, který stojí za tímto mým přesvědčením je to, že jsem byl vychováván v rodině kazatele, kde byl sabat svědomitě ctěn.

Sabat pro nás začínal, když jsme se my děti vzbudily časně nedělního rána, a pokračoval celý den v církvi. Nejdříve bylo nedělní ráno v církvi, potom následoval oběd. Po obědě jsme všichni, ať už jsme chtěli nebo ne, dostali plenky. (Někdy to bylo opravdu strašné, museli jsme si lehnout právě tehdy, když jsme se cítili plni života!)

Poté, co jsme vyrostli z plenek, jsme si směli potichu číst nebo i poslouchat gospelovou hudbu. V neděli večer jsme pak všichni znovu šli do církve. A když jsme přišli domů, naše cesta vedla rovnou do postele.

Takový byl typický sabat v době, kdy jsem vyrůstal. A každou neděli jsme se museli zdržovat od toho, abychom dělali cokoli živějšího, jako třeba hrát si s míčem nebo nějak dovádět. Dokonce jsme si ani nesměli stříhat nůžkami papír do školy. Rodiče nám neustále připomínali: „Toto je den Páně, den odpočinku.“ A tak jsme ho zachovávali jako svatý.

V těch dnech byly v platnosti „konzervativní (blue) zákony“. To znamenalo, že v neděli nesměly být provozovány živnosti, vyjma některých důležitých jako nemocnice či benzínové stanice. Vůbec – jen málo obchodů bylo otevřeno. A jestliže obchodník z nějakého důvodu svůj obchod otevřel, lidé si šeptali: „Ten člověk opouští svou víru!“ Dokonce ani ten nejhorší hříšník nepomýšlel na to, že by si něco kupoval v neděli.

V minulém století velký evangelista D.L. Moody kázal ohnivé poselství, v němž naříkal nad každou formou porušování sabatu. Moodyho kázání odsuzovalo zamilované páry, které se během nedělního rána projížděly na dvoukolech. Také vystupoval proti tomu, že někteří lidé čtou v neděli noviny. Ostře mluvil také o ženách, které se v neděli chodily po promenádě a vystavovaly na odiv své pěkné šaty a velké ozdobné klobouky. Všechny je varoval: „Porušujete sabat. Všechno, co děláte, ukazuje na vaši pýchu a aroganci vůči svatému Božímu řádu.“

Dnešním křesťanům to všechno možná zní jako extrém. Je však skutečností, že Moody vyjadřoval hluboké cítění a názory velkého množství tehdejších věřících. Sabat byl den Páně – a nebyl zamýšlen pro užívání si či sebeuspokojování. Byl to den uctívání Boha a odpočinku od všech ostatních činností.

Nicméně, dnes už neděle není posvěceným dnem. Naopak, stala se dnem, kdy se provádějí největší nákupy v týdnu. V neděli se utrácí víc peněz než v kterýkoli jiný den. Jedete-li v neděli dopoledne nějakou předměstskou promenádou uvidíte zcela zaplněná parkoviště. „Blue zákony“ jsou nyní záležitost minulosti.

Neděle se také stala dnem pro rekreaci a potěšení. Lidé tento den zaplňují fotbalem, sportem, nákupy, pikniky. A nenaruší-li to příliš jejich činnost ve volném čase, možná tam vmáčknou i hodinu v církvi, aby trochu utišili své svědomí.

Smutné je to, že dokonce i pro většinu křesťanů neděle jako den sabatu pozbyla významu. Každý pátek je možno vidět milióny věřících, jak směřují do svých skrýši v ústraní – na chatu v horách, chalupu na venkově, na chatu k vodě. Neděle je pro ně jeden velký den her – čas vyhrazený pro projížďky na lodi, plavání, lyžování, procházky a výlety. Možná se ptáte: Není tato všechna činnost prostě zbavením se tuhého zákonictví? Není skutečně dobré to, že jsme ze sabatu učinili raději duchovní přikázání než vnější zákonnou poslušnost? Nemůže to dokonce být i znakem duchovní zralosti?

Úctu ke dni odpočinku můžeme vidět v celém Starém zákoně. Na jednom místě Mojžíš říká:„…Hospodin vám dal den odpočinku…“(Exodus 16:29). Jinými slovy sabat byl zamýšlen jako dar Boha člověku. A měl svatý účel.

Slovo sabat doslovně znamená ustat nebo zanechat toho, co děláte. A když nám čtvrté přikázání říká: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.“ (Exodus 20:8), popisuje poslušnost tímto způsobem:

„Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci… V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ (verše 9–11)

Pro starověké Izraelity sabat znamenal zanechání všech možných činností. Přesto v Numeri 15 čteme, že jistý Izraelita bral toto přikázání lehkovážně. Byl přistižen venku za táborem, když sbíral dříví na oheň.

Když ho lidé přivedli k Mojžíšovi, vůdce Izraelitů si nebyl jist, jak tohoto muže potrestat. Všichni Izraelité věděli, že Bůh přikázal svému lidu, aby zachovával den odpočinku. Ale nebyly jasné pokyny, jak potrestat toho, který toto přikázání přestoupil.

Když Mojžíš přemýšlel, jak jednat, Bůh mu dal toto ohromující slovo: „Hospodin řekl Mojžíšovi: ‚Ten muž musí zemřít. Celá pospolitost jej ukamenuje venku za táborem.‘“ (Numeri 15:35).

Agnostici tuto pasáž používají, aby zesměšňovali Boží spravedlnost. Říkají: „Zde máme jasný obraz toho, jak je Bůh krutý. Dá někoho ukamenovat jenom proto, že sbíral dříví o sabatu!“

Ne! To je překroucení významu této pasáže. Ve skutečnosti Bůh vyučoval svůj lid, že jeho zákony jsou spravedlivé a že jejich záměrem je vždy to nejlepší pro člověka. Bůh říkal: „Dávám vám principy, které vám umožní odkládat životní břemena. Ale budete-li pokračovat v porušování těchto principů, doplatíte na to. (you will burn out – budete vypáleni?). A nakonec zničíte celkovou povahu vaší společnosti!“

Z Písma je jasné, že zákon sabatu byl smlouvou věčnou, která neměla být porušena: „Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu.“ (Exodus 31:16 )

Možná si říkáte: „Ale to zní jako bychom se měli vrátit k zákonickému dodržování sabatu. Neřekl snad Ježíš, že sabat byl učiněn pro člověka a ne člověk pro sabat? A “nepracovali„ snad on i jeho učedníci v neděli, když mnuli zrní z klasů a jedli?“

Ano, Ježíš jedl, cestoval a dokonce i uzdravoval o sabatu. Vlastně to největší obvinění proti němu ze strany farizeů bylo, že „porušoval sobotu“.

Přesto – musím to přiznat – stále mám velkou úctu k sabatu jako ke dni přikázaného odpočinku. Neděle je pro mne stále svatý den. A věřím, že Bůh poctí ty, kdo tento den zachovávají pro něj.

Nyní se nezamýšlím pouštět do diskuse o tom, že skutečným sabatem je vlastně sobota, poněvadž toto je legitimně sedmý den týdne. Velmi prostě – důvod, proč křesťané zachovávají neděli jako sabat je to, že neděle byla dnem Ježíšova vzkříšení.

(Lukáš toto zachovávání neděle jako sabatu mezi prvotními křesťany potvrzuje ve Skutcích 20:7: „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění…“ Také Pavel uvádí, a to v 1. Korintským 16:2, že věřící se setkávali první den v týdnu.)

Přesto – po všem, co již bylo řečeno – co to vlastně znamená zachovávat sabat? Co po nás Bůh požaduje, když chce, abychom zachovávali čtvrté přikázání? Není-li to záležitost zákonické poslušnosti, ale spíš duchovní přikázání, co musíme dělat?

Každý sabat dlouhé zástupy zvířat – mul, oslů, velbloudů vcházely a vycházely z Jeruzaléma a nesly zboží k obchodování. Tato praxe byla tak běžná, že sabat se brzy začal ztotožňovat s nošením břemen.

Srdce Božích proroků bylo zlomeno pohledem na hordy kupujících a prodávajících se stády těžce naložených zvířat, jak přicházejí a vcházejí a totálně znevažují Boží přikázání. Obyvatelé města se ze svých domovů vydávali na nákupy a vraceli se s těžkými břemeny na zádech. Také venkovští lidé přicházeli do městských bran a nesli si s sebou všechny své výrobky a zboží. Všechen Boží lid nosil o sabatu Páně těžká břemena!

Když jednoho sabatu tento výjev pozoroval Jeremiáš, Boží Duch jím mocně pohnul. A ihned všechno to obchodování zastavil s hlasitým křikem:

„Toto praví Hospodin: Bedlivě dbejte, abyste nenosili břemena v den odpočinku a nepřinášeli je do jeruzalémských bran. Nevynášejte břemena ze svých domů v den odpočinku a nevykonávejte žádnou práci, ale ať je vám den odpočinku svatý, jak jsem přikázal vašim otcům.“ (Jeremiáš 17:21–22)

Představuji si tu obrovskou zácpu, dlouhé fronty hýkajících mulů a oslů, a tu Jeremiáš prorokuje: „Toto je sabat a podle Božího slova nesmíte nosit břemena, Nemůžete si vzít cokoli ze svého domu, aniž byste porušili zákon. Je to posvěcený den – a vy hřešíte!“

Milovaní, jako všechny příběhy Starého zákona i tento nám dává ponaučení v těchto posledních dnech. Vskutku věřím, že obsahuje poselství s mocí změnit naše životy, máme-li oči ochotné vidět a uši ochotné slyšet.

Zde je to, o čem věřím, že nám Bůh chce říci o svém svatém sabatu.

„Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený…“ (Izaiáš 40:28)

Bible to říká jasně – Bůh nikdy nespí. Písmo říká, že jeho paže není krátká, aby nám pomohl, a že jeho uši nikdy nejsou uzavřeny před naším voláním. Takže, když se v Genesis říká, že Bůh „odpočinul“, neznamená to, že se posadil zpět a vzal si dvacet čtyři hodin volna, protože byl unaven.

Jak jsem se zmínil již dříve, sabat znamená ustat nebo skončit. Věřím, že ačkoli Pán po šesti dnech plně dokončil stvoření, nemohl si vzít odpočinek, protože jeho práce nebyla opravdu skončena. Ano, mohl patřit na své nádherné stvořitelské dílo – slunce, planety, zemi s měsícem, hvězdy, galaxie a také na žijící podobu jeho samého – člověka. Ale Bůh stále nemohl říci: „Je to dobré.“ Proč ne?

Faktem je, že Boží stvoření, i když vypadalo dokonale, mohlo padnout. A to proto, že v centru toho všeho byl člověk – stvoření učiněné k životu v nevinnosti a slávě, ale které rovněž pro svou svobodnou vůli mělo možnost zhřešit. Řečeno prostě, člověk mohl uvést zkázu na Boží dílo.

A tak si Bůh nemohl vzít odpočinek, dokud nevymyslel plán záchrany svého stvoření, padne-li. Věděl – jestliže člověk selže tím, že svou svobodnou vůli použije k hříchu, nebude schopen unést těžké břímě svého hříchu; prostě by se propadl do zoufalství. A tak ve svém dokonalém předzvědění Bůh vymyslel plán – kámen zaklenutí svého díla stvoření.

A toto byl ten plán: Jestliže první Adam selže, Bůh zplodí druhého Adama – svého vlastního syna. A do něj vloží všechnu svou moc nad stvořením. Bůh mohl říci: „Nyní mé stvoření nemůže nic zničit! Když muži a ženy budou obtíženi svým hříchem, nebudou muset nést břímě, protože Já jim dám, toho, kdo nese břemena!“

Tak byl Ježíš zplozen Otcem – aby nesl každé břemeno vložené na lidstvo skrze hřích. Vskutku, i David viděl Pána jako toho, který nese břímě celého lidstva: „Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil.“ (Žalm 55:23 ). David uznal i svou vlastní potřebu někoho, kdo ponese jeho břemena: „Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží.“ (Žalm 38:5 ).

Ne, Ježíšův příchod na zem nebyl nějaký dodatečný nápad. Byl zplozen Otcem na počátku jako kámen zaklenutí celého stvoření. A v tomto okamžiku Bůh – jako architekt, který právě provedl poslední tah svého projektu – podíval se na své dílo a odstoupil od něho. Bylo úplně hotové. Nyní si mohl odpočinout od svého stvoření!

Proto Ježíš na kříži volá: „Je dokonáno!“ Říká: „Otče, plán vykoupení , který jsi vypracoval, když jsi nejprve stvořil člověka, je dovršen. Všechno je nyní dokončené!“

Bůh odpočinul ve chvíli , kdy ustanovil den milosti – což je Kristův den – jako sedmý den svého stvoření. Skutečně, předešlých šest dnů bylo časem práce – představují celou historii před křížem. Ale dnes je den víry. A od doby Kristova vzkříšení žijeme v Božím dni odpočinku – svatém sabatu!

Když Boží slovo hovoří o odpočinku, zahrnuje to i fyzický odpočinek. Ale Pánův svatý odpočinek začíná v duši: „Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou.“ (Židům 4:9). Co je tento odpočinek? Je to složení všech našich břemen hříchu na Krista!

Ježíš sám říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Matouš 11:28). Říká: „Vírou musíte vejít do otcova sobotního odpočinku. Musíte odmítnout dále vnášet a vynášet břemena ze svých domovů a namísto toho je složit na mně. Já jsem Pánem sabatu. A jen já jsem ten, kdo je schopen nést vaše břemena!“ Ptám se vás: Proč tolik křesťanů odmítá Ježíšovu nabídku? Věřím, že kdyby Jeremiáš žil dnes, patrně byl zaražen všemi těmi křesťany, kteří pokračují v nošení svých břemen hříchu a bojů s pokušením. Nejspíš by asi křičel:

„Proč v takový slavný sabat nosíte všechna tato břemena? Neříkal vám snad Ježíš, jako jsem já říkal Izraeli: -Nevnášejte břemena do svých domů-? Tak proč v nošení takových břemen pokračujete? Nebudete nosit břemena o sabatu, protože tento den je svatý Hospodinu!“

Důležité zde je, že sabat znamená, že máme zanechat svého vlastního díla – našeho snažení se v lidské síle, abychom si zasloužili Boží spasení: „Nevynášejte břemena ze svých domů v den odpočinku a nevykonávejte žádnou práci, ale ať je vám den odpočinku svatý, jak jsem přikázal vašim otcům.“ (Jeremiáš 17:22).

Zde je tajemství toho, jak máme ctít sabat: Všechna svá břemena máme předat Ježíši a máme důvěřovat jeho Duchu svatému, že nám dá sílu k životu. Tak to je – sabat ctíme tím, že pokládáme své vlastní úsilí, kterým se pokoušíme učinit si svou cestu skrze hřích a pokušení.

To je příkaz, který bychom měli zachovávat nejen v neděli, ale každý den!

„Budete-li mě opravdu poslouchat, je výrok Hospodinův, a v den odpočinku nebudete přinášet břemena do bran tohoto města, ale bude vám den odpočinku svatý a nebudete v něm konat žádnou práci, budou vcházet branami tohoto města králové a velmožové, kteří dosednou na Davidův trůn, budou jezdit na voze a na koních, oni i jejich velmožové, muži judští a obyvatelé Jeruzaléma, a toto město bude trvat navěky.“ (Jeremiáš 17:24,25)

Víme, že Kristus je símě Davidovo. A víme, že sedí jako král na trůně Davidově. Ale kdo jsou ti králové a velmožové, které zde Jeremiáš popisuje – obyvatelé Jeruzaléma na koních a ve vozech?

My jsme ti lidé! A zde nám bylo dáno neuvěřitelné zaslíbení: Když všechna svá břemena přineseme k tomu, kdo je unese, budeme žít neustále v pokoji. Jeho plánem pro nás je, abychom žili svobodně bez jakýchkoli pout!

Ve skutečnosti Ježíšův příkaz, abychom na něj vložili všechna svá břemena, není záležitostí volby. Máme to dělat jako věc důvěry v něj. Pouze když mu dovolíme, aby nesl naše břemena, bude skutečně králem a pánem našeho života:

„Nebudete-li mě poslouchat a den odpočinku vám nebude svatý, ale budete-li v den odpočinku nosit břemena a vcházet s nimi do jeruzalémských bran, zanítím v jeho branách oheň a ten pozře jeruzalémské paláce a neuhasne.“ (Jeremiáš 17:27)

Prorok zde říká: „Nebudete-li poslouchat Boží příkaz, abyste o sabatu nenosili svá břemena, skončíte tak, že jimi budete pohlceni! Všechen svůj čas strávíte hovorem o svých bolestech, tlacích a trápeních. A ve vašem nitru bude hořet oheň, který neuhasne. A nakonec budete zničeni – protože jste nosili svá vlastní břemena!“

Je tragické, že toto popisuje stav mnoha dnešních křesťanů. Někteří v noci těžce spí, protože nemohou přestat myslet o svých problémech. Neustále je převalují ve své mysli sem a tam a diví se: „Kde jsem udělal chybu? Jak to všechno mohu napravit?“

Když se probudí, jejich mysl jde přímo ke svým břemenům. Jedno si připomenou ve sprše… pak další, když se oblékají… a pak další u snídaně. A nakonec, ve chvíli, kdy vycházejí ze dveří domu, jsou tak obtíženi, že se dokonce nemohou ani usmát. Jsou jako oslové – naloženi, bez pokoje, tahající své břímě z místa na místo.

Mnoho takových křesťanů nepoznalo ani hodinu odpočinutí v Ježíši. Jak neskutečně smutné svědectví. Říkají světu, že Kristus nemá moc osvobodit nás od našich břemen!

Můžete si říci: „Zde jsem, Pane – vezmi všechny mé starosti a trápení. Pokládám je na tebe. Už je nechci nosit ani jeden den!“

Přesto to není tak jednoduché, jak to možná zní. Složení tvých břemen je drastickým činem. Vyžaduje to notnou dávku rozhodnosti – a také jistý druh duchovní operace, kterou může provést pouze Duch svatý.

Ilustraci tohoto vidíme v knize Nehemiáš. V té době Izraelité věrně a pilně opravovali jeruzalémské brány. Ale najednou, když brány byly zpět, lidé zcela přehlíželi dodržování sabatu. Každý týden dlouhé řady naložených zvířat procházely jeruzalémskými branami a přicházely a odcházely z městského trhu, nesouce všechny možné druhy zboží.

Stejně jako Jeremiáš i Nehemiáš byl rozzloben, když viděl všechnu tuto činnost, jak se děje o sabatu. Píše:

„V oněch dnech jsem v Judsku viděl, že někteří lisují hrozny v den odpočinku, že přinášejí pytle obilí a nakládají na osly, a také že přinášejí do Jeruzaléma víno, hrozny a fíky a všelijaká břemena v den odpočinku. Varoval jsem je toho dne, kdy prodávali potraviny.“ (Nehemiáš 13:15).

Prorok lidi napomínal, aby položili všechna svá břemena a ctili Boží sabat. Ale oni nechtěli poslouchat. A tak Nehemiáš zvýšil stupeň svého apelu: „Měl jsem o to spor s judskými šlechtici a ptal jsem se jich: -Jakého zla se to dopouštíte? Znesvěcujete den odpočinku!-“ (Nehemiáš 13:17). Říkal: „Káral jsem je, kázal jsem jim, varoval jsem je. Ale nic na ně neplatilo!“

Nakonec toho měl Nehemiáš už dost. Poznal, že lidé potřebují duchovní operaci. Odhodlal se tedy k drastickému činu:

„Když přede dnem odpočinku padl na jeruzalémské brány stín, rozkázal jsem, aby byla zavřena vrata a aby je neotvírali dříve než po dni odpočinku. Některé ze svých služebníků jsem postavil k branám, aby nikdo nenosil břemena v den odpočinku.“ (Nehemiáš 13:19)

Nehemiáš postavil k branám hlídky. Ale ani pak nebyli lidé nosící břemena odstrašeni! Celou noc tábořili vně města a svá břemena přenášeli při čekání na otevření bran: „Když kupci a prodavači všelijakého zboží nocovali jednou i dvakrát vně Jeruzaléma…“ (Nehemiáš 13:20)

Milovaní, vaše břemena budou vždy tábořit vně vaší mysli a čekat na vhodnou příležitost, aby tam mohly hned zpátky skočit. Možná je v noci odložíte. Ale ráno tam opět budou – ty samé staré starosti a trápení – čekat, abyste je zase zvedli. Žádné kázání je nemůže vystěhovat, ani varování odehnat.

Co tedy Nehemiáš učinil, aby to všechno nošení břemen zastavil? Říká: „varoval jsem je a vytýkal jsem jim: ‚Proč nocujete před hradbami? Bude-li se to opakovat, vztáhnu na vás ruku.‘ Od té doby v den odpočinku nepřicházeli.“ (Nehemiáš 13:21)

Když Nehemiášovi došla trpělivost, pohrozil silou. A to je, milovaní, to, co máme udělat my, abychom udrželi břemena za branami naší mysli! Stejně jako prorok máme křičet z hloubi duše: „To není Boží cesta! Žiji ve dni odpočinku – a o mé duši se dá říci cokoli, jen ne to, že je v odpočinku. Všechny moje starosti a trápení si přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce. Musím převzít vládu nad těmito břemeny, ať to stojí cokoli!“

Stejně jako Nehemiáš i my máme mluvit k našim starostem a trápením – oslovit je přímo, v Božím jazyce: „Už mne nebudete více obtěžovat, protože já mám nosiče břemen! Ježíš zaslíbil, že ze mne všechno sejme. A já vás nyní v jeho vzácném jméně odvrhuji!“

„Zavírám před vámi brány své mysli. Nemáte již více přístup. A budete–li se pokoušet vrátit se a znepokojovat mě, svážu vás a vyhodím ven do temnoty!“

Písmo říká: „Od té doby v den odpočinku nepřicházeli.“ (verš 21). Milovaní, zůstaneme–li věrní ve skládání svých břemen, již k nám v den odpočinku nepřijdou. A to bude dostatečný důkaz toho, že opravdu žijeme svobodni od všech těžkých břemen!

Potom Nehemiáš říká: „…aby byla zavřena vrata a aby je neotvírali dříve než po dni odpočinku…“ (verš 19). Co znamená ta poslední část: „po dni odpočinku“? Označuje nebe – náš konečný domov! Vidíte, Boží sabat nás volá, abychom po všechny své dny žili prosti strachu, starostí a úzkostí – abychom chodili v Duchu, a ne s těžkými břemeny – dokud nepřijde Ježíš a nevezme nás domů! Ptám se vás: Máte ve vašem životě sabat zrovna teď? Nebo sabat porušujete? Drazí svatí, pravda je taková, že již nemáte právo dál nosit jakákoli břemena.

Modlete se teď se mnou: „Ježíše ve víře vyháním všechny ty starosti a břemena ze své mysli. Už je nebudu dále snášet. Zde jsem, Pane – vezmi ode mně má finanční břemena, mé zarmoucené srdce, fyzickou bolest, mé pokušení. Všechny jsou tvoje. Toto je den tvého sabatu a já budu ctít tvé přikázání!“