Dálnice z Egypta
Izaiáš 19 obsahuje úžasné proroctví, které se týká každého ztraceného Božího dítěte a každého odpadlíka ve světě. Tato kapitola obsahuje dvojí proroctví, adresované jak skutečnému Izraeli, tak duchovnímu Judsku – dnešní církvi.
Je nazýváno „proroctvím o Egyptu.“ Je tak dalekosáhlé, tak neuvěřitelné, že mu sotva uvěříme. Přesto je všechno, co Izaiáš v této kapitole prorokuje, potvrzeno samotným Kristem v Novém zákoně.
Proroctví se zaměřuje na dálnici, kterou Bůh vybudoval z Egypta, přes Sýrii, do zaslíbené země. Je to duchovní dálnice, po které se mnoho ztracených dětí vrátí k Pánu.
Egypt je modelem světa a jeho otroctví. Faraón a množství jeho kouzelníků a věštců slouží jako model Satana a jeho démonických hord. Asýrie je modelem kázně a Boží metly nápravy. Bůh řekl: „Běda Assurovi, metle hněvu mého, ačkoli hůl rozhněvání mého jest v rukou jeho“ (Izaiáš 10:5).
Prosím, zapamatujte si, že to, co se stalo mezi Izraelem, Egyptem a Asýrií byly „příklady a stíny nebeských věcí.“ Pavel řekl: „A toto všechno se jim stalo na výstrahu a bylo to zapsáno pro napomenutí nám, ke kterým dospěly konce věků“ (1. Korintským 10:11).
Zde je zmíněné proroctví:
(1) Duch Boží se přivalí jako mrak nad tuto světskou scénu a otřese každou modlou a udusí odvahu ke vzpouře.
„Egypt bude na duchu zlomen, jeho záměry zmatu…“ (Izaiáš 19:3).
Jak mocné slovo. Odpadlíci, kteří se vrátili do Egypta (do světa), aby si dopřávali, zmalomyslní. Budou naprosto zmatení. Jejich tvrdohlavý duch, vnější fasáda vzpoury – se rozplyne. I teď už tu je tohle veliké otřásání každou modlou – roztavení nadutých, povýšených duchů a pyšných pohledů. Boží duch má v úmyslu učinit všem, kteří odešli zpátky do světa, jejich situaci velice strastiplnou a bídnou. Bůh odstraní jejich radost z rozkoše, překazí jejich soběstředné plány a rozpustí jejich pýchu – tak, aby je dovedl k myšlenkám na návrat do Otcova domu.
(2) Bůh nastínil plán duchovních hrůz, aby nahnal strach v Satanově království a způsobil, aby se hříšní třásli.
„V onen den bude Egypt jako ženy; bude se třást strachem před mávnutím ruky Hospodina zástupů, až proti němu mávne. Země Judská (Boží lid) se stane postrachem Egypta; ať mu ji kdokoli připomene, Egypt dostane strach z úradku, který nad ním vynesl Hospodin zástupů“ (verše 16 a 17).
Přestaňme zmiňovat Satanovu moc. Ať nenaletíme lži, že on a jeho démonické hordy mohou podle své libosti sužovat děti Všemohoucího.
Nevěřme, že svět a ďábel mohou držet naše příbuzné v otroctví. Bůh má skvělý plán – plán, jak vyvést z ďáblových pazourů ty, kteří se dostali na scestí. V době, kdy bude Bůh hotov se svým plánem, se svět bude muset vzdát svých uloupených vězňů. Naši nespasení se vrátí.
Toto proroctví nám říká, že to je ďábel, kdo se bude třást. On a jeho království se budou třást hrůzou při pouhé zmínce o tom, že Boží svatý lid přebírá vírou nadvládu. Bezbožní se budou bát a třást v naší přítomnosti, podobně jako ženy vyděšené strachem, jakmile si přisvojíme zaslíbení z Izaiáše a od Krista.
Proroctví uvádí, že svět a ďábel se budou děsit a třást kvůli plánu, který proti nim Bůh zamýšlí. „Egypt dostane strach z úradku, který nad ním vynesl Hospodin zástupů“ (verš 17).
Co je tím plánem, který bude terorizovat peklo?
(3) Boží duch se přemístí vně za církevní zdi a pošle do světa probuzení Ducha svatého – přímo na ďáblovo území.
Všechny zdi a bariéry padají. Ďábel ani svět již nemohou říci: „Tohle je moje území. To je moje říše – počkej venku!“
Každá nálevna a bar, každý nevěstinec, každé hráčské doupě je teď pod útokem. Duch svatý sestoupil jako oblak nad každého odpadlíka, každého ztroskotance, každé ztracené Boží dítě. Ať už jsou to feťáci, co si píchají drogy na střeše; smilníci a cizoložníci v utajeném hotelovém pokoji nebo v zaparkovaných autech u divadel pro motoristy; pijani alkoholu a vína v barech a restauracích; vášní posedlí sexuální zvrhlíci, sedící ve špinavých kinech; divoké večírky, orgie; nebo závodní dráhy – nikdo, žádné místo není mimo hranice vábivého, vznášejícího se Ducha všemohoucího Boha.
„Dal jsem se najíti těm, kteříž se na mne neptávali, nalezen jsem od těch, kteříž mne nehledali, a národu, kterýž se nenazýval jménem mým, řekl jsem: Teď jsem, teď jsem“ (Izaiáš 65:1).
Žádný odpadlík nebo ztracené Boží dítě nemusí chodit do církve, aby padli pod usvědčením Ducha svatého. Existuje ještě větší usvědčení tam, kde není žádný kazatel nebo svědek. Proroctví je velice jasné – Hospodin vtrhne do světa a bude se hrozivě vznášet nad celým Satanovým územím – bude terorizovat démonické moci a usvědčovat padlé a odpadlíky.
„V ten den bude pět měst v zemi Egyptské, mluvících jazykem Kananejským, a přisahajících skrze Hospodina zástupů“ (Izaiáš 19:18).
Přemýšlejte o tom! Pět měst představuje všech pět smyslů. Přímo v centru ďáblova území, kde padlí uspokojují své smysly – se Bůh začne pohybovat a vyhledávat ty, kdo jsou ve svých srdcích stále věrní a kdo uvnitř mluví jazykem víry.
Podívejte na tohle: „V zemi Egyptské, mluvících jazykem Kananejským, a přisahajících skrze Hospodina“ (Izaiáš 19:18).
„V ten den bude oltář Hospodinův u prostřed země Egyptské“ (Izaiáš 19:19).
Kdo tomu uvěří? Probuzení ve světě! Dřív než se vrátí do církve – dokud jsou stále na ďáblově území – oltář Hospodinův, mluvení jazykem víry a věrnost a loajalita Pánu.
Ezechiel prorokoval, že Bůh bude útočištěm, svatyní pro svůj lid během vyhnanství a zajetí. Hřích je přivedl do zajetí; byli pod Boží metlou; přesto jim slíbil, že je bude chránit, shromažďovat a dá jim nové srdce.
To je také dvojí proroctví. Bůh se ještě víc zajímá o duchovní Izrael a zavázal se, že v těchto posledních dnech přivede zpět všechny z vyhnanství a zajetí.
„Však budu jim svatyní i za ten malý čas v zemích těch, do kterýchž přijdou. Protož rci: Takto praví Panovník Hospodin: Shromáždím vás z národů a zberu vás z zemí, do kterýchž rozptýleni jste, a dám vám zemi Izraelskou… Nebo dám jim srdce jedno, a Ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejmu srdce kamenné z těla jejich, a dám jim srdce masité, aby v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali, a činili je. I budou lidem mým, a já budu jejich Bohem“ (Ezechiel 11:16–20).
Jak v církvi, tak ve světě dochází k ironickému vývoji. Můžeš teď slyšet návštěvníky církve, jak mluví jazykem Egypta – jazykem nevíry, reptání, materializmu a smyslnosti. Existuje mnoho smyslných křesťanů, kteří tíhnou ke světu. Překvapivě teď vidíš odpadlíky, ztracené – kteří jsou naopak přitahováni k oltáři, mluví láskyplnými slovy o Spasiteli; a hluboko ve svých srdcích jsou stále věrní Pánu, přestože jsou ještě ve světě.
Nesuďte své neobrácené nebo odpadlé příbuzné podle vnějšího zdání. Mnozí z nich usínají po nepřetržitém pláči. Ani z daleka nespočítám množství vězňů, kteří mi vyznávají, jak ze svých cel volají k Bohu. Můžeš se podívat na někoho, kdo vypadá tvrdě a nezasažitelně, ale uvnitř může zoufale volat k nebi.
Znám odpadlé narkomany, kteří byli vysoce závislí na heroinu, a potom se schoulili jako bezmocné děti do temného kouta a hlasitě se modlili: „Ó, Bože, prosím tě, nevzdávej to se mnou! Jsem závislý na drogách; jsem tak bezmocný – ale pořád Tě potřebuji; pořád Tě respektuji a miluji Tě. Prosím, buď trpělivý – zachraň mě – přiveď mě zpátky.“
Možná ti to nezapadá do tvé teologie, ale náš požehnaný Pán sám zřídil oltář na Satanově území. Žádný hříšník, žádný odpadlík to nemá daleko, aby šel a vrátil se k Bohu. Může pokleknout v jakémkoliv baru. Může se natáhnout uprostřed drog, prostituce a bezbožnosti – a najít Božího ducha a oltář – právě tam!
Proč tento oltář ve světě samém? Je to pro okamžitou záchranu těch, kdo volají o pomoc – ve světě.
„Bude, pravím, na znamení a na svědectví Hospodinu zástupů v zemi Egyptské. A když volati budou k Hospodinu příčinou těch, kteříž by je ssužovali, tedy pošle jim spasitele a kníže, i vysvobodí je“ (Izaiáš 19:20).
„A tak bíti bude Hospodin Egypt, aby zbije, uzdravil jej; nebo obrátí se k Hospodinu, a on je vyslyší a uzdraví“ (Izaiáš 19:22).
Teď vidíme Pána, jak se svým Duchem vznáší nad celým světem a prohlašuje: „Celý svět mě má teď kdykoliv k službám. Oltář je kdekoliv, kde zraněné lidstvo volá o pomoc. Já se natáhnu, vyhledám v tomto světě každého a všechny, jejichž srdce stále touží po Bohu.“
(4) Nejlepší ze všeho – Bůh vybudoval dálnici z Egypta. Vede přes Asýrii a pokračuje do zaslíbené země.
„Nezpomínejte na první věci, a na starodávní se neohlédejte. Aj, já učiním věc novou, a tudíž se zjeví. Zdaliž o tom nezvíte? Nadto způsobím na poušti cestu, a na pustinách řeky“ (Izaiáš 43:18–19).
„V ten den bude silnice z Egypta do Assyrie, i budou choditi Assyrští do Egypta, a Egyptští do Assyrie, a sloužiti budou Egyptští s Assyrskými Hospodinu. V ten den bude Izrael Egyptským a Assyrským jako třetí z nich, i budou požehnaní u prostřed země. Nebo požehná jim Hospodin zástupů, řka: Požehnaný lid můj Egyptský, a dílo rukou mých Assur, i dědictví mé Izrael“ (Izaiáš 19:23–25).
Egypťan tady představuje odpadlíka, zatoulané Boží dítě, které se vrátilo do světa. Asyřan tady představuje Boží dítě, které je zdrcené a duchovně znehybněné trestáním a nápravou od Boha. Neznamená to, že je světské, ale prostě příliš zničené starostmi, smutkem a osamělostí. To je příčinou, proč se stále nechává unášet apatií.
Musíme těm, kdo se vrací k Pánu, říci pravdu. Cesta zpátky z Egypta vede přes Asýrii. Musíš přijít pod milující metlu nápravy; neboť ty, které Bůh miluje, On trestá.
Nikdo nemůže vstoupit do zaslíbené země míru a pokoje jinak, než cestou cvičení kázně. Můžeš říkat hříšníkům a odpadlíkům, že je to snadné cestovat touto dálnicí zpět do Pánovy přítomnosti – ale neřekneš jim pravdu, když jim nepovíš, že to není snadná cesta.
Ano, můžeš uniknout ze světa a jeho zvyků, jeho otroctví a strachu. Ano, cesta ke svatosti a štěstí je otevřená pro všechny. Ano, Duch svatý vybízí ztracené, aby se vrátili. Ale ta cesta vede nejdřív k trestající metle nápravy. To neznamená, že máme být vystrašení. Je to očišťující proces, který z tebe má dostat svět a ty ses pak mohl radovat ze zaslíbené země Boží přítomnosti. Jestliže se podrobíš Jeho výcviku ke kázni, prodereš se do radosti, jakou jsi nikdy nezažil.
Zaslíbením je, že odpadlíci a ti, kdo jsou zlomení a zoufalí, se vrátí a budou uctívat Pána.
Co je tím trojím svazkem, který Bůh tak požehnal? Je to:
Za prvé – přijít k oltáři, ačkoliv jsme stále ještě v Egyptě – pro osvobození.
Za druhé – návrat k Pánu pro milující výcvik ke kázni.
Za třetí – uplatňování nároku na zaslíbený odpočinek pro Boží děti.
Na začátku tohoto poselství jsem řekl, že Ježíš Kristus sám potvrzuje toto skvělé proroctví. Toto potvrzení je nám předáno ve dvou podobenstvích našeho Pána v 15. kapitole Lukáše. Tady je dokonce ještě větší důkaz, že se náš Pán zavázal přivést zpět naše odpadlé, zbloudilé příbuzné. Potvrzuje Izaiášovo proroctví, že svět se musí vzdát toho, co Bůh usiluje zachránit.
I. Dobrý pastýř neukončí pátrání, dokud nenajde ztracené ovce!
„Kdo z vás, má-li sto ovcí a ztratil by jednu z nich, nezanechá těch devadesát devět na poušti a nejde za tou ztracenou, dokud ji nenajde?“ (Lukáš 15:4).
Jak dlouho bude Pán vycházet za našimi zatoulanými, ztracenými blízkými? Dokud je nenajde!
My se svých ztracených milovaných vzdáváme. My si zvykneme na to, že odešli, zbloudili, že jsou ztracení. Už nás to netrápí ani neznepokojuje. Zdá se, že záměrně přehlížíme strašlivé nebezpečí, ve kterém jsou.
Díky Bohu, náš Pastýř se jich nikdy nevzdá. Stále je sleduje a stíhá; nikdy se neunaví, nikdy nedřímá ani nespí. Je jim neustále na stopě – touží po nich, říká: „Ztracený, ale stále Můj! Budu ho hledat a najdu ho.“
Pán neomezil sám sebe našimi modlitbami. Měli bychom se modlit za ztracené přátele a příbuzné, ale zdá se, že si myslíme, že Bůh zanechá jejich sledování, když se nebudeme modlit. Když se za ně nemodlíme, dostáváme se pod mračna viny. Jsme hluboce odsouzeni.
Bůh nám dal tato nádherná zaslíbení a proroctví, abychom Ho nepoháněli, ale povzbudili svou víru v Jeho schopnost, že je najde a přivede zpátky. Musíme se modlit s důvěrou, ale pouze za to, aby byli naši nespasení vnímaví, přístupní, ochotní ke spolupráci, až k nim Pastýř přijde.
Ať už se za ně modlíme nebo ne, Dobrý pastýř prohlašuje s rozhodností: „Půjdu za nimi, budu o ně usilovat – dokud je nenajdu…“ Je to závazek, který učinil jen z pouhé milosti samé. My sami nejsme spaseni pro své zásluhy, ani se nemůžeme dotknout našich ztracených milovaných zásluhou našich modliteb samotných. On slíbil, že o ně bude usilovat – pouhou milostí.
Kdyby Pán čekal na nás, až se budeme modlit, nebyl by spasený nikdo. Bůh nestaví na takových chatrných základech. Není to ze skutků, včetně modlitby, ale pouhou milostí.
Modli se za usvědčení nad odpadlíky a ztracenými. Modli se za otevřená srdce a rozplynutí pýchy. Ale nikdy se nemodli: „Pane, jdi po nich; hledej je.“ To by byla nevíra, protože On se již zavázal, že bude činit dílo věrného pastýře.
II. Žena, která ztratila stříbrnou minci, se nevzdá, dokud ji nenalezne!
„A která žena, když má deset mincí a jednu minci ztratí, nerozsvítí lampu, nevymetá dům a pečlivě nehledá, dokud ji nenajde?“ (Lukáš 15:8).
V tomto podobenství připisuje náš Pán tomu, co bylo ztraceno, velikou cenu. A opět, hledání pokračuje, dokud ji žena nenajde!
Ztracený beránek by se snad mohl zatoulat zpátky do ovčince, ale co může ztracená mince udělat pro to, aby byla nalezena? Nic! Mince je zcela bezmocná!
Věřím, že Pán usiluje o ty, kdo jsou stejně bezmocní. Ty, kteří nemají sílu, kdo jsou úplně slabí a bezmocní. Tolik jich je oslabeno hříchem, bez pomoci ztracení, neschopní se k Němu natáhnout. Těm říkám – někdo vážně probíhá veškerá prostranství a shání se po vás. A Duch svatý se nezastaví, dokud nejste nalezeni a obnoveni. „Kristus totiž, když jsme my ještě byli bezmocní, v určený čas zemřel za bezbožné“ (Římanům 5:6).
Toto je také slovo povzbuzení pro ty, kdo jsou ztraceni v domě! Beránek byl také pro svět ztracený. Mince byla ztracená v domě.
Věřím, že jsem potkal ty nejbezmocnější ztracené lidi v Božím domě. Navštěvují církev; jsou součástí shromáždění věřících. Dá se říci, že jsou jedním z deseti. Stále mají malou nebo žádnou víru. Nemají žádnou moc, žádnou užitečnost. Nejsou daleko v nějaké vzdálené zemi jako marnotratný syn. Jsou blízko oltáře, blízko Božího stolu, blízko všech ostatních. Ale jsou ztracení jako ovce a marnotratný syn zmíněný v 15. kapitole Lukáše.
Nemluví už k Bohu a On již nemluví k nim. O nich řekl Izaiáš: „Ale nepravosti vaše rozloučily vás s Bohem vaším, a hříchové vaši to způsobili, že skryl tvář před vámi, aby neslyšel“ (Izaiáš 59:2). Přesto Boží slovo zůstává stále věrné ztraceným ovcím „z domu“ Izraelského. On bude hledat, dokud nenajde!
III. Pán volá svůj lid, aby se s Ním radoval nad návratem těch, kdo byli ztraceni!
„A když ji najde, s radostí ji vezme na ramena…“ (Lukáš 15:5).
Oni jsou mnohem víc než podobenství o nalezení ztracených ovcí, ztracených mincí nebo uprchlých marnotratných synů. Jsou důvodem Božího radujícího se srdce – Jeho extrémní radosti z obnovení ztracených.
On nemrská ztraceného beránka bičem. Myšlenka na pomstu nebo odplatu pro ztracenou minci je příliš bláznivá, abychom o ni uvažovali. I vrátivší se marnotratný syn byl pozván do otcova domu, aby oslavoval a veselil se. Žádná vina, žádný hněv, jen usmiřující láska.
Bůh nám zjevuje své srdce. On je roztoužený Otec, který s láskou čeká na svého ztraceného syna. Kristus je Pastýř, který něžně nese zraněného beránka zpátky do ovčince. Je tu ještě větší radost při nalezení bezmocné mince.
Nejen náš Pán se raduje nad návratem ztraceného – i nám je přikázáno, abychom se radovali s Ním.
„A až přijde domů, svolá přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, neboť jsem našel svou ovci, která byla ztracená…‘“ (Lukáš 15:6).
Je nějaký beránek příliš ztracený, příliš na scestí, že by ho náš dokonalý Pastýř nedokázal najít a obnovit? Jestliže se zavázal, že bude hledat, dokud ztraceného nenajde – existuje nějaká pochybnost o tom, jak to dopadne? Žádná! „Jako pastýř stádo své pásti bude, do náručí svého shromáždí jehňátka, a v klíně svém je ponese, březí pak poznenáhlu povede“ (Izaiáš 40:11).
Tak bychom se měli začít radovat hned teď! Protože Ten, kdo zaslíbil, naplní své slovo. On nám dal své veliké a drahocenné zaslíbení, že najde a přivede zpátky naše ztracené příbuzné – takže můžeme hledět mimo všechny protichůdné okolnosti a ve víře se radovat z naplnění Jeho slova.
Tak už nebuď smutný nebo tesklivý ohledně svých ztracených nebo zbloudilých milovaných. Milující nebeský Pastýř je ještě teď pronásleduje a dohání. Kdyby to bylo potřeba, proběhne kvůli nim celou Zemi. On ví, kde jsou – On jen čeká, aby je v náležitý čas zvedl na svá ramena. On má na zřeteli každého – ale On chce, aby se nejdřív naučili lekci. A přesně v ten pravý čas natáhne svou ruku a zachrání je. A oni budou připraveni – protože On řekl, že je najde. On čeká, dokud „neprohrají svou bitvu“ a přestanou odolávat.
Vidím, vírou, že dálnice svatosti – ven z Egypta – přetéká marnotratníky na cestě domů! Jestliže jedna ztracená ovce, která se vrací s pokáním, způsobí velikou radost v nebi, andělé září chválami, jaké to bude, když se na Sion vrátí zástupy ztracených?
Není divu, že má Satan tak velikou zlost. Není divu, že se ďábel a jeho démonické hordy třesou. Nepřátelské pevnosti padají dolů. Sevření nepřítele se láme. Podvodník je odhalen. Bůh je vyvyšován mezi pohany. Jeho Duch jedná přímo v branách pekla. Svatí začínají přebírat nadvládu vírou. Je tu nová píseň ke zpěvu – píseň o tom, že svobodní v Pánu jsou obnovováni!
„Hned jakž jsi drahým učiněn před očima mýma, zveleben jsi, a já jsem tě miloval; protož dal jsem lidi za tebe, a národy za život tvůj. Nebojž se, nebo já s tebou jsem. Od východu zase přivedu símě tvé, a od západu shromáždím tě. Dím půlnoční straně: Navrať, a polední: Nezbraňuj. Přiveď zase syny mé zdaleka, a dcery mé od končin země, Každého toho, jenž se nazývá jménem mým, a kteréhož jsem k slávě své stvořil, jejž jsem sformoval, a kteréhož jsem učinil“ (Izaiáš 43:4–7).
Z proroka Izaiáše:
„Nebudeš více slouti opuštěná, a země tvá nebude více slouti pustinou, ale ty nazývána budeš rozkoší, a země tvá vdanou; nebo rozkoš míti bude Hospodin v tobě, a země tvá bude vdaná. Nebo jakož pojímá mládenec pannu, tak tě sobě pojmou synové tvoji, a jakou má radost ženich z nevěsty, tak radovati se bude z tebe Bůh tvůj“ (Izaiáš 62:4,5).
„Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdnutí budeš, praví Bůh tvůj. Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě. V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupitel tvůj Hospodin“ (Izaiáš 54:6–8).
„Bude také tam silnice a cesta, kteráž cestou svatou slouti bude. Nepůjde po ní nečistý, ale bude samých těchto; tou cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí. Nebude tam lva, a lítá zvěř nebude choditi po ní, aniž tam nalezena bude, ale půjdou po ní ti, jenž budou vysvobozeni. Vykoupení, pravím, Hospodinovi navrátí se, a přijdou na Sion s prozpěvováním, a veselé věčné bude na hlavě jejich; radosti a veselé dojdou, zámutek pak a úpění uteče od nich“ (Izaiáš 35:8–10).