Důsledky vidění Boží slávy!

Písmo objasňuje, že je možné, aby každý pravý následovník Ježíše viděl a rozuměl Boží slávě. Opravdu, náš Pán zjevuje svou slávu všem, kdo o ni prosí a pilně ji hledají. Kromě toho věřím, že zjevení Boží slávy vyzbrojí jeho lid pro nadcházející nebezpečné dny. Pavel oznamuje, že toto zjevení „…jest mocné vzdělati vás, a dáti vám dědictví mezi všemi posvěcenými“ (Skutky 20:32).

V rozporu s myšlením některých křesťanů není Boží sláva nějaká fyzická manifestace. Není to pocit extáze, který tě přemůže. Není to druh nadpřirozené aury nebo andělské světlo, které vybuchuje. Jednoduše řečeno, Boží sláva je zjevení jeho přirozenosti a vlastností!

Bůh sám takto definoval svou slávu v Písmu. Proto, když se modlíme: „Pane, ukaž mi svou slávu,“ tak se ve skutečnosti modlíme: „Otče, zjev mi, kdo jsi.“ A jestliže nám Pán dá zjevení své slávy, je to zjevení toho, jak chce, abychom ho znali.

Mojžíšův zážitek s Boží slávou tuto pravdu nezvratně dokazuje. Hospodin poslal Mojžíše, aby osvobodil Izrael, aniž by mu dal plné zjevení toho, kdo je Bůh Izraele. Hospodin mu pouze řekl: „Jdi a řekni, že tě poslal JÁ JSEM.“ Ale nevysvětlil mu, kdo je „JÁ JSEM.“

Věřím, že proto Mojžíš volal: „Okažiž mi, prosím, slávu svou“ (Exodus 33:18). Mojžíš měl hlodavý hlad a žízeň, aby se dozvěděl, kdo je veliký „JÁ JSEM,“ aby věděl, jaká je jeho přirozenost a charakter.

A Hospodin na Mojžíšovu modlitbu odpověděl. Nejprve Mojžíšovi přikázal, aby se skryl ve skalní rozsedlině. Ale jak Mojžíš čekal na zjevení Boží slávy, neviděl žádný hrom, žádné blýskání, žádné zemětřesení. Místo toho k němu přišla Boží sláva v jednoduchém zjevení:

„Nebo pomíjeje Hospodin tvář jeho, volal: Hospodin, Hospodin, Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě, milosrdenství čině tisícům, odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích…“ (Exodus 34:6–7).

Jenže Bůh zjevuje svou moc nebo slávou pouze se záměrem. Takže co tu měl v úmyslu? Určitě ne poskytnout Mojžíšovi chvíli extáze. A nebylo to proto, aby mu předal nějaký odkaz pro potomstvo, něco, o čem by mohl vyprávět svým dětem a vnukům.

Ne – Bůh umožnil Mojžíšovi, aby viděl jeho slávu proto, aby se mohl pohledem na ni změnit! A totéž je pravdou pro nás dnes. Bůh nám zjevuje svou slávu, abychom se, když ji vidíme, mohli změnit do jeho skutečného obrazu!

Dnes je Ježíš Kristus přesným obrazem toho, kdo je Bůh. Když se náš Pán stal tělem, bylo to úplné zjevení milosrdenství nebeského otce, jeho milosti, dobroty a ochoty odpustit. Bůh vnořil všechnu svou přirozenost a charakter do Ježíše. A jakékoliv zjevení jeho slávy pro nás je teď určeno k tomu, aby nás změnilo do vzezření Krista!

Apoštol Pavel dobře rozuměl záměru a důsledku vidění Boží slávy. Viděl ji jako moc k proměně diváka – moc, která způsobí převrat v životě každého Kristova následovníka: „My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jakožto v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně“ (2. Korintským 3:18).

Pavel nám říká: „Když jednou získáš toto zjevení Boží slávy – jeho lásky, milosti, milosrdenství, trpělivosti a ochoty odpustit – bude Duch svatý neustále otevírat tvé oči pro ještě víc z těchto aspektů jeho přirozenosti a charakteru. Budeš mít stále vzrůstající zjevení Boha, způsobem, jakým chce, abys ho znal!“

Pavel pak říká v ještě mocnějším tónu: „Aby Bůh Pána našeho Ježíše Krista, Otec slávy, dal vám Ducha moudrosti a zjevení, v poznání jeho, a tak osvícené oči mysli vaší, abyste věděli, která by byla naděje povolání jeho a jaké bohatství slávy dědictví jeho v svatých“ (Efezským 1:17–18).

Milovaný, Bůh nám chce říci: „Mojžíš rozuměl mé slávě a já teď chci, abys ji rozuměl ty. Chci ti svým Duchem otevřít oči, abych ti ukázal, kdo jsem. Nejsem jen Bohem hněvu a soudu. Moje přirozenost je láska.“

„Aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích vašich, abyste v lásce vkořeněni a založeni jsouce, mohli stihnouti se všemi svatými, kteraká by byla širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost, a poznati přenesmírnou lásku Kristovu, abyste tak naplněni byli ve všelikou plnost Boží“ (3:17–19).

Pavel nám říká: „Ať se pro vás toto zjevení Boží slávy stane tak skutečné, že se v něm zakořeníte a uzemníte. Stále ho hledej, studuj, domáhej se ho, přisvojuj si ho ve svém životě – dokud v tobě nevzplane Kristova sláva! Pokud zůstáváš v jeho slově, hledáš zjevení jeho slávy, budeš změněn. A budeš se neustále měnit, od slávy k slávě!“

„Tomu, pravím, buď sláva v církvi svaté skrze Krista Ježíše po všecky věky věků“ (verš 21).

Když Mojžíš viděl toto zjevení Boží slávy – že Bůh je dobrý, milující, starostlivý, milostivý, odpouštějící – rychle padl na kolena a uctíval: „Mojžíš pak rychle sklonil hlavu k zemi, a poklonu učinil“ (Exodus 34:8).

Zjevení Boží přirozenosti tohoto muže ohromilo, přemohlo. Viděl, jak soucitný, milosrdný, dlouho očekávající a trpělivý Bůh je ke svým dětem – včetně zatvrzelých lidí, modlářů a těch, kdo ho zarmucují. Mojžíš byl tak pohnut tímto zjevením, že utíkal zpoza skály, padl na zem a uctíval.

Je důležité si všimnout, že tohle je první zmínka o Mojžíšově uctívání. Před tímto zjevením Boží slávy nacházíme Mojžíše, jak se modlí a přimlouvá, pláče a prosí u Boha za Izrael, hovoří s ním tváří v tvář. Slyšíme ho, jak zpívá Hospodinu chvály na vítězné straně Rudého moře. Slyšíme ho, jak volá k Bohu u hořkých vod v Marah. A slyšíme jeho zoufalé volání k Bohu v Rafidim, když byli lidé připraveni ho kamenovat za nezajištění vody. Ale toto je poprvé, kdy čteme slova: „Mojžíš uctíval.“

Věřím, že tento jediný verš nám říká mnohé o dnešní církvi. Říká, že křesťan se může pilně modlit, aniž by doopravdy uctíval. Opravdu, je možné být modlitebním bojovníkem a přímluvcem a stále ještě nebýt Božím uctívačem. Můžeš prosit za své nespasené děti, modlit se za potřeby celé církve, být svatý a pokorný ve vyhledávání Božích břemen – a přesto ho nikdy doopravdy neuctívat!

Nuže, nechci přidávat k množství definic, co to znamená uctívat. Existuje již mnoho knih o rozmanitých metodách uctívání. Ale řeknu krátce toto: uctívaní není možné se naučit. Je to spontánní výbuch – skutek srdce, které je přemoženo zjevením Boží slávy a jeho neuvěřitelné lásky k nám.

Uctívání je reakce vděčnosti. Poznává, jak bychom byli dávno zničeni svými hříchy a vyvolávali plný Boží hněv pro své chyby a selhání – ale místo toho k nám přišel Bůh s mocným zjevením: „Stále ještě tě miluji.“

V tuto chvíli již Mojžíš neprosil za hříšný Izrael. A nežádal Hospodina o vedení. Nevolal po zázraku vysvobození, ani nežádal moc nebo moudrost. Žasnul nad zjevením Boží slávy!

Mojžíš mohl uctívat, ačkoliv nebyl plný naděje pro Izrael. Věděl, že lidé byli náchylní k odpadnutí – neboť ukrývali zlaté modly, které si přinesli z Egypta. Ačkoliv Mojžíš přemlouval Boha, aby je ušetřil, potom co se dopustili modlářství se zlatým teletem, teď si musel myslet: „Jak bych mohl být někdy schopen udržet tyto lidi pohromadě? Jak dlouho bude ještě Bůh snášet jejich tajný chtíč a reptání? Kdy mu dojde trpělivost?“

Mohlo by se tu zdát, že Mojžíšova prosba za jednání Izraelců byla soucitnější než Boží cit pro lidi. Ale pravdou je, že Bůh neměl v úmyslu tyto lidi zničit. On již pro ně měl ve své mysli všechna svá zaslíbení.

Ne, tohle byl „test milosrdenství“ pro Mojžíše. Hospodin žádal svého služebníka: „Jak mě budeš prezentovat lidem? Jako pomstychtivého Boha, který je plný toliko soudu? Ne – já jsem milosrdný, trpělivý, vždy připravený odpustit svému lidu!“

Tady bylo zjevení! A to uvolnilo Mojžíšovo srdce. Opravdu, zatímco stále ještě uctíval, začínal si činit nárok a přivlastňovat si Boží slávu, kterou mu Bůh zjevil: „Boží milosrdenství nás povede až do konce! On je trpělivý a odpustí nám. Jak je to nádherné! Jaká je to útěcha, jaká naděje!“

Mojžíš se okamžitě začal modlit: „Prosím, našel-li jsem milost v očích tvých, Pane, nechť jde, prosím, Pán u prostřed nás, nebo lid jest tvrdé šíje, a milostiv buď nepravosti naší a hříchu našemu, a měj nás za dědictví“ (viz Exodus 34:9).

Tato pasáž nepochybně dokazuje, že zjevení Boží slávy je nedílnou součástí uctívání.

Zjevení Boží slávy by mělo být pramenem, zdrojem všeho našeho uctívání. Měli bychom se pravidelně domáhat jeho slávy, dosvědčujíc: „Pane, vím, že jsi svatý a spravedlivý a nepřimhuřuješ oko nad hříchem. Ale také jsem viděl tvoji slávu. A vím, že mě nechceš zničit.“

„Neodsoudil jsi mě v mých zápasech. Naopak, ukázal jsi mi, jak jsi milující a trpělivý. Vím, že jsem zavrženíhodný. Tak často jsem selhal. Měl bych být úplně zapuzen. Ale Tys mi zjevil, že jsi milosrdný, plný slitování, soucitný!“

Během let své služby jsem byl někdy přemožen nepřáteli, kteří proti mně povstali. V těchto chvílích jsem cítil Pánův výcvik jako metlu na svých zádech. Obzvlášť si pamatuji jedno období, kdy jsem byl ze všech stran pomlouván. Ostatní služebníci se mě ptali: „Davide, slyším o tobě pochybné věci. Jsou pravdivé? Přicházejí všechny tyhle nesmysly z pekla, nebo se k tobě snaží mluvit Bůh?“

I tahle otázka mě urazila! Po chvíli mě z toho všeho absolutně přemohla emocionální bolest. Stále pokračující boj mě fyzicky vyčerpával. V jednu chvíli jsem si ani netroufal jít do církve kázat.

Jednou ráno mě moje žena doslova zvedla ze židle v mé pracovně. Na poloviční cestě do církve jsem jí řekl, že dál jet nemohu. Nedokázal jsem čelit dalšímu člověku v naší službě, který si v duchu říká, zda nepředstírám. Nakonec jsem vykřikl: „Pane, co jsem udělal, že jsem si to zasloužil? Kde je můj hřích?“

Potom mě jednoho dne Bůh vedl k této Jeremiášově modlitbě: „Kárej mne, Hospodine, však milostivě, ne v hněvě svém, abys nesetřel mne“ (Jeremiáš 10:24).

Tato slova z Jeremiáše se stala mou každodenní modlitbou během tohoto krutého času zkoušky: „Pane, kárej mě a suď mě, pokud musíš. Ale prosím – nedělej to v hněvu! Jestli uslyším ještě jedno hněvivé slovo, zničí mě to! Budu menší než nic. Prosím, nerozemílej mě na prach, Pane. Jsem už dost bídný!“

Vždy, když jsem pronesl tuto modlitbu, Pán mi odpověděl: „Davide, jestliže jsem se rozhodl, že tě budu napravovat, je to proto, že tě miluji. Tato zkouška vůbec není můj soud. Jsem k tobě milosrdný, soucitný, milující, trpělivý. Tak tiše stůj a uvidíš mou slávu!“ Tato známost jeho slávy mě provedla až na místo úplného odpočinku. Bůh mě na všech stranách ospravedlnil.

Milovaný, jestliže jednou máš toto zjevení Boží slávy, nikdy už se nebudeš bát, že tě bude napravovat v hněvu. Přináší svou metlu v jemné, milující ruce. On nás ukázní, vycvičí, ale jen v milosrdném slitování. Nikdy nás nezraní ani nezapudí. Nemělo by to přimět naše srdce, aby se před ním rozplývala v uctívání, jako to udělal Mojžíš?

Navíc Bůh zjevuje svou slávu v Kristu, abychom si ji nárokovali! Je to nám postoupené právo, a je určeno k tomu, abychom si na něj činili nárok. Když Pavel říká: „Nepohrdám tou milostí Boží“ (Galatským 2:21), znamená to: „Nebudu anulovat Boží nabídku tím, že bych ji odmítnul!“

Ti, kdo opravdu uctívají Boha, si činí nárok na požehnání jeho zaslíbení. Vidí slávu jeho lásky v Kristu – a chápou se této slávy, aby uzdravila a dala odpočinutí jejich ztrápeným duším!

„Tedy viděli synové Izraelští tvář Mojžíšovu, že se stkvěla kůže tváři jeho. A kladl zase Mojžíš zástěru na tvář svou, dokudž nevcházel, aby mluvil s ním“ (Exodus 34:35).

Výraz tváře člověka je vnější viditelný výraz toho, co je v jeho srdci. A Mojžíšův obličej tu prostě odrážel Boží slávu v jeho duši!

Předtím byl Mojžíš po čtyřicet dnů a nocí zavřený s Bohem bez jakékoliv změny výrazu. Tenkrát přišel z Boží svaté přítomnosti, aby jednal s Izraelským modlářstvím u zlatého telete. Nikdo tehdy u něho neviděl žhnoucí výraz v obličeji. Ale později, když se pro něj zjevení Boží slávy stalo skutečným, změnilo to Mojžíšův vzhled.

Můžeš se slunit v Boží přítomnosti, jak dlouho chceš. Ale pokud jde o to, aby v tobě byla zjevena Jeho sláva, je to zcela odlišná záležitost. Pavel svědčil: „Ale když se zalíbilo Bohu, kterýž mne byl oddělil z života matky mé a povolal skrze milost svou, zjeviti Syna svého mně, abych jej kázal…“ (Galatským 1:15–16).

Pavel říká: „Mám v sobě mnohem víc než nějakou doktrínu, kterou někdo vyučoval, mnohem víc než pouhé vědomí o Kristu v hlavě. Mám zjevení toho, kdo je Kristus – zjevení jeho milosti, milosrdenství a lásky. A toto zjevení se stalo skutečným zdrojem všeho, co jsem a co dělám. Je to skutečná podstata mého života!“

Zjevení Boží slávy je opravdu skvělé. Přesto mnozí obracejí právě toto zjevení v povolení hřešit. Juda popisuje lidi „…kteřížto milost Boha našeho přenášejí v chlípnost, a toho, kterýž jest sám Hospodin, Boha a Pána našeho Ježíše Krista zapírají“ (Juda 4).

Podle Pavla takoví lidé hřeší, „aby se milost rozhojnila.“ V podstatě říkají: „Jestliže se Bohu zalíbilo vyjádřit sebe sama skrze milost a odpuštění, potom mu dám každou příležitost. Budu hřešit a nechám ho, aby mě dál miloval, tak bude milost proudit. To bude svědectví pro svět. Budu příkladem všem, že láska sestupuje dolů z nebe!“

Takoví lidé se snadno poskvrní. Výraz jejich tváře odhaluje jejich názory. Izaiáš mluvil o Izraelitech, kteří „…dráždili oči slávy jeho. Nestydatost tváři jejich svědčí proti nim…“ (Izaiáš 3:8–9). Prorok tu jinými slovy říká: „Váš hřích svědčí proti vám v každém vašem pohledu. Cokoliv je ve vašem srdci, zjeví se ve výrazu vaší tváře!“

Na druhou stranu i ti nejchlípnější z hříšníků mohou říci, že „jste byli s Ježíšem.“ Jak to mohou říci? Nepodobáte se nikomu jinému! Říkají: „Jsi jiný, odlišuješ se. Vystupuješ s pokornou jistotou. A zdá se, že o sobě nic neskrýváš. Ve tvých očích není žádná temné místo. Zdá se, že si nenosíš žádnou zášť nebo hořkost. Kdyby ano, poznal bych to. Tvůj život je otevřenou knihou!“

Hřích však na sobě nosí jisté vzezření. Žádný úsměv ho nedokáže zakrýt, zamaskovat. A jeho hlas má zvuk prázdnoty – ozvěnu znějící mosazi, zvučící cimbál.

Ale ti, kdo si přivlastnili Boží slávu, jsou proměňováni každý den. Výraz jejich tváře se stává víc a víc podobný výrazu Ježíše!

Záře, která proudila z Mojžíšovy tváře a srdce, byla důsledkem spatření pouze mála z plnosti Boží přirozenosti.

Ale i tak, když Izraelci viděli změnu výrazu Mojžíšovy tváře, poznali, že měl nadpřirozený zážitek. Jeho sestra, bratr a další zvolali: „Tento muž viděl Boha tváří v tvář.“

Dnes máme něco daleko skvělejšího než měl i Mojžíš. Skutečně se dotýkáme a nahmatáváme Boží slávu. „Což bylo od počátku, což jsme slýchali, co jsme očima svýma viděli, a co jsme pilně spatřili, a čeho se ruce naše dotýkaly, o slovu života“ (1. Jan 1:1).

Jan tu říká: „Bůh nám zjevil plnost své slávy v Kristu. Viděli jsme jeho slávu ztělesněnou v člověku. A mluvili jsme s ním. Dokonce jsme se ho dotýkali!“

Dnes nejenže vidíme plnost jeho slávy – ale ona v nás teď setrvává! Jeho sláva září z našich srdcí: „Bůh zajisté, kterýž rozkázal, aby se z temností světlo zablesklo, tenť jest se osvítil v srdcích našich, k osvícení známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista“ (2. Korintským 4:6).

Pavel tu říká: „Ježíš Kristus, Bůh v těle, ztělesňuje všechno, kdo Bůh je. A odtud víme, že Bůh je dobrota, láska, milost, milosrdenství a trpělivost, a také si můžeme být jistí, že tohle je přirozenost Krista. Od té doby, co Ježíš žije v našich srdcích, víme, že Boží sláva není pouze někde venku kdesi ve vesmíru. Ne – plnost jeho slávy je v nás skrze přítomnost Krista!“

„Zjevilať se jest zajisté ta milost Boží spasitelná všechněm lidem“ (Titus 2:11). Kdo je touto milostí? Je to Ježíš Kristus – plný milosti, laskavosti, lásky!

„Vyučující nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a zbožně živi byli na tomto světě“ (verš 12). Pavel nám říká: „Tato milost, která v tobě setrvává, je zjevením Kristovy dobroty. A jestliže v něm budeš zůstávat, jeho zjevení tě bude vyučovat, jak žít svatě! Bude tě učit milosti, milosrdenství, jemnosti, odpuštění!“

Když jsme jednou přijali toto zjevení Boží slávy, nemůžeme pokračovat v našich starých způsobech chování k ostatním. To vše se musí změnit!

Pavel jasně varuje: „Jestliže ti Pán ukázal, jak je k tobě jemný, něžný, laskavý a milující, potom bys měl ukazovat druhým ten samý Boží charakter.“ „Všeliká hořkost, a rozzlobení se, i hněv, i křik, i rouhání buď odjato od vás, se vší zlostí, ale buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4:31–32).

Bůh nám skrze Pavla říká: „Viděl jsi mou slávu a znáš mou přirozenost a charakter – že jsem milosrdný, milostivý, trpělivý, připravený odpustit. Nuže, chci, abys pro ostatní vyjadřoval, kdo já jsem!“

Přestože měl Mojžíš toto zjevení Boží slávy, v jednu chvíli je lidem zkreslil. Ztratil trpělivost kvůli neposlušnosti Izraele – a rozzlobeně udeřil do skály svou holí, jako by říkal: „Vy bando zatvrzelých rebelů!“

Bůh to vůbec nevzal vlídně. Když ti jednou zjevil svou slávu – svou laskavost, dobrotu, milost – jeho trpělivost nebude snášet tvé zkreslování jeho slávy ostatním. Teď Mojžíš špatně vylíčil tuto slávu Izraeli. A v důsledku toho Mojžíš – jeden z nejpokornějších, nejzbožnějších lidí Starého zákona – nevstoupil do Boží plnosti. Nebylo mu dovoleno vstoupit do zaslíbené země!

Další příklad najdeme v jednom z Ježíšových podobenství. Mluví o služebníkovi, kterému jeho pán odpustil veliký dluh. Pán tomuto muži projevil neuvěřitelnou laskavost, milost a odpuštění. Ale sotva služebníkovi odpustil, on už vyhledal člověka, který mu dlužil malou částku – a dusil dlužníka, dokud mu nezaplatí. Právě ten, kdo zažil velikou lásku a odpuštění, neprokázal na oplátku žádnou milost!

Ježíš v tomto podobenství říká: „Špatně vyjadřujete Otcovu lásku! Dotknul se vás svou neuvěřitelnou slávou, když k vám byl laskavý a odpustil vám vaše hříchy. Přesto teď, když jste viděli jeho slávu, ji zkreslujete světu!“

Tohle je shrnuto v Pavlově příkazu: „Buďte milosrdní k ostatním, i když oni k vám milosrdní nejsou.“ Slovo „milost“ je tu vzato z řeckého slova pro „utrpení“ („misericordia“). Plný význam tohoto slova je „vzít si k srdci trápení ostatních, s úmyslem utěšit je a ulehčit jim.“ Být milosrdný znamená vzít na sebe zranění jiného člověka!

Tohle je právě to, co pro nás dělá náš Pán. Kolikrát vzal na sebe Ježíš tvou bídu a trápení, a poskytnul ti na oplátku útěchu, pokoj a odpuštění? Jak často ti setřel slzy a promluvil laskavé slovo, když sis to nezasloužil? Dělá to pořád a pořád a pořád!

Ptám se tě tedy – jakto že to nemůžeš najít ve svém srdci, abys na sebe vzal utrpení a bolest někoho, o kom víš, že je zraněný? Řecké slovo pro „laskavost“ má své kořeny ve dvou slovech: „zjevení“ a „jemný dotek.“ Jsi zjevením naděje svým bratrů a sestrám v Kristu, nabízíš jim slovo naděje od Pána s jemným dotekem útěchy? Podle Písma všechno, co musíš udělat, je být jeho zjevením lásky, abys pro druhé reprezentoval, kdo je Ježíš!

Slovo „slitování“ znamená „být dojatý utrpením ostatních a rozhodnutý něco pro to udělat.“ Neznamená to, že se přiblížíme k někomu, kdo je v hříchu, a řekneme mu: „Dostal jsem pro tebe slovo z nebe, bratře. Máš ve svém životě hřích!“

Jestli to tak je, on už to stejně ví. A pravděpodobně by ti odpověděl Jeremiášovým pláčem: „Prosím, nejednej se mnou v hněvu, nebo mě zničíš. Již jsem dost na dně. Nenič mě víc.“

Jestliže již máš zjevení Pánovy slávy, tak víš, co to znamená okusit jeho lásku, milost a odpuštění. A jsi touto slávou proměňován. Právě teď Ježíš říká: „Vezmi tuto slávu a vyzařuj ji na svět kolem sebe.“ Je čas, abys jednal v lásce, tak jako tvůj Pán neustále jedná s tebou!