DŮVĚŘUJ MU

Přemýšlím nad tím, zda jsou andělé zmateni všemi těmi starostmi a úzkostmi těch, kteří se hlásí k víře v Pána. Těmto nebeským bytostem to, že si děláme starosti, jako bychom neměli pečujícího Otce v nebi, musí připadat jako urážení Boha.

Jaké rozpačité otázky si andělé musí klást mezi sebou:

„Oni nevěří tomu Jedinému, který je miluje? Neřekl jim, že zná všechny jejich potřeby? Nevědí snad, že nás Otec posílá starat se o ně v časech nebezpečí? Nevěří, že Ten, který krmí ptáky, ryby, celé zvířecí království, je nasytí a oblékne? Jak se můžou trápit a starat, když vědí, že Bůh má veškerou sílu a bohatství a může naplnit potřeby všeho stvoření? Jak Ho můžou obviňovat z opomínání, jakoby nebyl věrný Svému Slovu?“

Ptáci zpívají, zatímco my si stěžujeme a mluvíme o strachu a úzkosti. Lilie na poli stojí vzpřímeně ve své slávě, zatímco my vadneme a krčíme se před tím nejmenším větrem protivenství.

Krásně to vystihuje následující báseň:

Samotní ptáci tě veselou písní kárají;

a květiny tě učí, že špatné je trápení.

„Hlavu vzhůru“ vrabec cvrliká. „Tvůj Otec mě sytí;

přemýšlej, ó milé dítě, jak zahrnuje tě Svou péčí.“

„Neboj se, On oblékl sedmikrásku i blatouch,“ šeptají květiny,

„tak proč bys měl být bázlivý?“

Tedy starostmi se nesužuj, aby netížily tě.

Tím bys zdvojnásobil problémy a trápil tím i druhé.

Máš svého nebeského Otce. Důvěřuj Mu!