Petr byl člověk, se kterým se pravděpodobně všichni ztotožníme. Měl skvělé dny, a pak i docela hrozné dny, a Písmo nám to odhaluje. „Řekne jim: ‚A za koho mě pokládáte vy?‘ Šimon Petr odpověděl: ‚Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.‘ “ (Matouš 16,15-18)
To je úžasné! Ježíš změnil Šimonovi jméno na základě jeho poznání Ježíše. Žádnému z ostatních učedníků to Pán neřekl. Pak ale došlo k jiné situaci. „Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho vytrpět … Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: ‚Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!‘ Ale on se obrátil a řekl Petrovi: ‚Jdi mi z cesty, satane!‘“ (Matouš 16,21-23)
Také se vám to někdy stane? Jak procházíte dnem, máte Šimonův den, pak stane se něco, čím se změní v Petrův den se zjeveními, jak je Bůh úžasný, a pak na vás udeří satanův den.
Avšak ve všech těch dnech vás Bůh miluje. Ani v nejhorším dni nejste o nic méně přijati Bohem. Ježíš nepřestal milovat Petra, že? Ne. Totéž platí pro nás. Autor Brennan Manning nám dává nahlédnout do této revoluční Boží lásky: „Jeho láska není nikdy, nikdy, nikdy založena na našem výkonu, nikdy není podmíněna našimi náladami – nadšením nebo depresí. Lásku Boží neovlivní žádný stín změny. Je vždy spolehlivá. A vždy něžná.“
Četl jsem ta slova, když jsem cestoval ve vlaku na trati F z Queensu do Brooklynu a začal jsem brečet. Revoluční myšlení, že mě Bůh miluje takového, jaký jsem, a ne takového, jaký bych měl být, vyžaduje radikální přehodnocení a hluboké emoční přizpůsobení se. Naše obrácení se k Bohu nikdy nezačíná tím, co děláme pro Boha. Vždy začíná tím, co pro nás udělal Bůh.