„Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?“ (Lukáš 10,4) Ježíš tu mluví o ovci, která byla v ohradě. Očividně se jedná o členku Ježíšova stáda, kterou dobrý pastýř dobře krmil a opatroval. Přesto se tato ovečka ztratila, a tak se ji pastýř vydal hledat.
Všimněte si, co tu Ježíš říká o pastýři: „Jde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne.“ Bůh nikdy neláme hůl nad nikým, kdo mu patří, a sejde z cesty. Místo toho se Pastýř vydá ovečku hledat a když ji najde, obejme ji a přinese zpátky do ohrady.
Jednoduše řečeno, i kdybys upadl do hříchu natolik, že se ocitneš na samé hranici pekla, Pán o tebe bude stále usilovat. David říká: „Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ (Žalm 139,8)
Všichni jsme slyšeli výraz „peklo na zemi“. Takový je život těch, kdo utíkají od Boha. Když si „stelou v podsvětí“, dostanou se do hrozného stavu. Znamená to být lapen do hříchu, vzdalovat se víc a víc Pánu, a nakonec upadnout do neustálého strachu, že budou navěky ztraceni.
Kristovo poselství pro nás zní: „I kdybyste si ustlali lože v pekle, nejste tak hluboko v hříchu, abych na vás nedosáhl.“ Kristus nám konkrétně v podobenství o ztracené ovci řekl: „Když pastýř najde ztracenou zraněnou ovci, odnese zraněné stvoření do svého domu. Když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, neboť jsem našel svou ztracenou ovci!‘ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Lukáš 15,6-7)