Jedním z lidí, kteří mě nejvíc ovlivnili ve službě, byl muž jménem George, který byl členem klubu motorkářů a rockerů Hells Angels. Říkali mu „Doktor“, protože pro skupinu sháněl drogy; ale nyní má „doktorát“ z božství, jelikož Bůh vykonal v jeho životě obrovskou proměnu. Církev není vždy přátelským místem pro lidi, kteří prošli těžkým životem, a George v minulosti zažil nějaké zranění v církvi.
George vypráví svůj příběh. Někdo ho pozval do církve, a tak tam jel na motorce. Zastavil na malém kopci, odkud bylo vidět na kostel, a modlil se: „Bože, jdu do tohoto kostela. Pokud se někdo podívá na mou koženou bundu, tetování a vousy a odsoudí mě a vysměje se mi, odejdu, a už se nikdy nevrátím.“
Pak vešel dovnitř; byl to opravdu malý venkovský kostel, a už tu byly starší dámy, které ho hned objaly a pozvaly dál. Vzpomíná: „Účinek, který tento okamžik měl na mém uzdravení, byl nadpřirozený.“
Dobré kázání a správné učení jsou důležité, to nikdo nepopírá; ale v konečném důsledku věřící jsou povoláni milovat Boha a milovat druhé lidi. To dá našim slovům skutečnou moc, když předáváme evangelium. V prvních dnech církve vidíme v den Letnic Petra povstat a kázat, a tisíce lidí byly spaseny. To je skvělé, ale možná jste zapomněli, co následovalo.
„Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, kteří byli zachráněni.“ (Skutky 2,44-47)
Jejich komunita byla zdravá, lidé se měli rádi a starali se jeden o druhého. To upoutalo pozornost římského a řeckého světa, který se do té doby o nějakého židovského učitele, který se prohlašoval za Spasitele světa, nezajímal. Obětavá láska v církvi to byla, a stále je tím, co přiměje umírající svět přijít a věnovat pozornost evangeliu.