DAVIDOVA CÍRKEV

„Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne na Davida působil Duch Hospodinův.“ (1. Samuelova 16,13) Davidovou hnací silou byla úplná závislost na Duchu svatém, proto je David obrazem církve, která nespoléhá na vlastní síly, ale je závislá na Duchu svatém.

Když byl David na smrtelné posteli, řekl svému synovi Šalomounovi: „Chci ti říct, proč mi Bůh žehnal. Chci, abys znal tajemství mé služby.“ Poslechněte si Davidova poslední slova synovi: „Hospodinův duch promlouval skrze mne, na mém jazyku byla řeč jeho.“ (2. Samuelova 23,2) David tím říkal: „Nespoléhal jsem na své znalosti a moudrost. Nespoléhal jsem na své tělo. Byl jsem slabý muž, ale byl jsem závislý na Duchu svatém! Každé slovo, které jsem pronesl, bylo pod jeho pomazáním, jeho slova plnila má ústa.“

Když jsme otevřeli službu Teen Challenge v New Yorku, naším heslem bylo „Toto je starost Ducha Svatého“. Nebylo to kázání na téma „jak se s tím vyrovnat“, co zachránilo členy gangů. Nepadli na kolena, protože jsme kázali hutná a výstižná kázání. Nebyli usvědčeni názorným vysvětlením či příběhy. Ne, tito bývalí narkomani potom svědčili svým přátelům: „Kdysi jsem byl na ulici jako ty, ale podívej se na mě teď! Duch svatý mě změnil!“

Šalomoun mluvil o stromech, yzopu, zvířatech, rybách, plazech; ale David mluvil o blízkém obecenství s Bohem, o zlomení a pokání. David byl usvědčen a změněn svým vlastním kázáním. Tolik si vážil přítomnosti Ducha svatého ve svém životě, že žádal Hospodina, aby mu nikdy Ducha svatého nevzal. David věděl, že bez Ducha svatého není ničím.

Slova apoštola Pavla vyjadřují souhlas: „Má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.“ (1. Korintským 2,4-5) „Mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch svatý … Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně.“ (1. Korintským 2,13-14)