Bible říká, že když Kristus vystoupil do nebe, stal se veleknězem všech, kteří k němu přicházejí vírou. „Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky“ (Židům 7,24).
Ježíš je tentýž včera, dnes i navěky. Dokud budete žít, bude vaším veleknězem v nebi a bude se za vás přimlouvat; a zůstane jím, dokud nepůjdete domů, abyste byli s ním. Ježíš sedí po pravici Otce, v sídle autority. „Máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích“ (Židům 8,1-2).
Ježíš je právě teď v přítomnosti Otce a přimlouvá se za nás. Konfrontuje našeho žalobce a říká: „Kárám tě, satane. Tento člověk je můj, protože je obmytý mou krví. Je pod mou ochranou a jeho dluh je plně splacen!“ Přesto jsem přesvědčen, že jde ještě o víc.
Bylo povinností a výsadou starozákonního velekněze, když vyšel z nejsvětější svatyně, aby pozvedl ruce a požehnal lidu. Hospodin přikázal Mojžíšovi: „Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy: ‚Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem‘ “ (Numeri 6,23-26).
To je neměnná služba našeho velekněze. Ježíš v podstatě říká: „Zakryju tě svou krví. Budu se za tebe přimlouvat, vyjdu a požehnám ti.“
Když starozákonní kněz pronášel požehnání lidu, neřekl: „Přeji vám pokoj. Přeji vám, aby nad vámi Hospodin rozzářil svou tvář.“ Ne, požehnání bylo podpořeno Boží mocí, čteme: „Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám“ (Numeri 6,27). Podobně, když Ježíš, náš velekněz, žehná, nejde o pouhé přání dobra, ale s autoritou vyhlašuje své požehnání!