V Izajášovi 38 čteme, jak Bůh řekl králi Chizkijášovi: „Dej své věci do pořádku, protože umřeš; neuzdravíš se.“ Chizkijáš začal truchlit a upadl do zoufalství. „Řekl jsem si: ‚Nikdy už nespatřím Hospodina v zemi živých, neuvidím se s žádným člověkem, s nikým, kdo žije na světě. Už je strženo mé obydlí, jako stan kočovníků stěhuje se pryč. … Do dnešního večera se mnou skoncuješ! O pomoc křičel jsem do rozednění!“ (Izajáš 38,11-13)
Chizkijášovým cílem bylo jen „doufám, že se ještě dožiji rána.“ Už jste se někdy pohádali s manželem nebo manželkou do té míry, že jste v noci nemohli spát? Měli jste někdy uprostřed noci naléhavý telefonát, který vás udržel vzhůru, dokud nevyšlo slunce? Tak volala Chizkijášova duše.
Pokračoval: „Co ale mohu říct? Vždyť to, co mi řekl, učiní bezpochyby. Doputuji veškerá svá léta s hořkostí duše.“ (Izajáš 38,15) Okolnosti, ve kterých se nacházel, byly tak těžké, že mu tížily duši. Slovo „hořkost“ zde neznamená „hořce se na někoho zlobím a chovám v sobě zášť“. Je to okoušení něčeho v životě, co způsobuje, že se hořkost dostává do úst a pak do střev a zpomaluje celý systém.
Podívejme se ale na Boží slovo. Chizkijáš říká něco, co by dnes v Americe odmítlo 90 procent kazatelů. „Hle, ta hořkost přehořká se proměnila ve zdraví! Ty sám vytrhl jsi z jámy zániku mou duši, protože všechny moje hříchy jsi odvrhl za svá záda.“ (Izajáš 38,17)
Chizkijáš řekl, že hořkost duše vykonala něco dobrého v jeho životě. Většina z nás odmítá hořkost duše. Mnozí předstírají, že je to nikdy nepotkalo. Ale místo toho jsme voláni, abychom Bohu důvěřovali i za těch nejtrpčích okolností. Chvalte ho, když se daří. Chvalte ho, když jsou věci těžké. Chvalte ho, když dojde k uzdravení. Chvalte ho, když procházíte utrpením. Jsme povoláni chválit Pána.