Farizejové v Ježíšově době byli považováni za zbožné, protože mívali zachmuřenou tvář. Také někteří puritáni podporovali zachmuřenost tváře coby výraz náboženské vážnosti. Pravdou je, že se nepotřebujeme učit mít smutnou tvář, život sám nám dá k tomu spoustu důvodů.
Augustin se v knize Vyznání ptá: „Což není šťastný život to, po čem všichni touží; a existuje někdo, kdo po něm netouží?“ A dodává: „Ale kde se o něm dozvěděli, že po něm tak touží? Kde ho viděli, že ho tak milují?“ Augustin chtěl říct, že touha po štěstí je vryta do naší duše. Toužíme po něm, ale často ho hledáme na nesprávných místech. I když nalézáme radost v pozemských rozkoších, zjišťujeme, že dlouho nevydrží.
Když přemýšlím o štěstí z biblického hlediska, myslím na Jeremjáše. „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ (Jeremjáš 2,13) V Božím pokárání je vidět smutek související se záludností a destruktivní povahou hříchu - slibuje to, co nemůže splnit.
Judský lid odmítl Boha a zvolil si vlastní cestu. Jeremjáš to přirovnává k odmítnutí živé, proudící vody a upřednostnění zatuchlé vody z cisterny, která je navíc rozbitá. Hřích slibuje štěstí, ale způsobí pouze bolest. Možná máte rodinu nebo přátele, kteří jsou na cestě k vystřízlivění a nespokojenosti. Co máme dělat? Mluvme pravdu, když je příležitost, ale v případě nejbližších lidí se musíme také sami sebe ptát: „Je můj život přitažlivý? Je na mně vidět, že důvěřuji Bohu? Hledám naději v živých Ježíšových vodách? Nebo hledám naději v tom, co zklame?“
„Pro krev smlouvy s tebou propustím tvé vězně z cisterny, v níž není vody. Navraťte se do pevnosti, vězňové, jimž naděje vzchází. Dnes to oznamuji znovu: Všechno ti nahradím dvojnásobně!“ (Zacharjáš 9,11-12) Jsme „vězňové, jimž naděje vzchází“, doufáme tedy ve správné věci? V čem hledáte naději, že se vám nikdy nesplnila? Jaké cisterny jste si postavili?
Kéž se všichni vrátíme a zhluboka pijeme živou Ježíšovu vodu.