Mnoho křesťanů si myslí, že Bůh má zálibu jen v tom, že nás trestá a napravuje. Není to tak! Bible nám říká, že Bůh nemá potěšení z toho, že nás musí káznit. Naopak Ježíš říká: „Neboj se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“ (Lukáš 12,32). Ujišťuje nás: „Dám vám všechno, co potřebujete, protože rád žehnám!“
Nikde v Bibli nenajdeme, že by Ježíš někoho proklínal; jediné, co proklel, byl fíkovník. Žádný kazatel, apoštol, prorok nebo pastýř v historii nežehnal lidem více než Ježíš. Kamkoliv Ježíš přišel, žehnal.
Zamyslete se nad Kázáním na hoře u Matouše 5. Ježíš řekl: „Blaze chudým v duchu … Blaze těm, kdo pláčou … Blaze tichým … Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti … Blaze milosrdným … těm, kdo mají čisté srdce … těm, kdo působí pokoj … těm, kdo jsou pronásledováni …“ Všude, kam se Ježíš obrátil, vyhlašoval: Požehnaný … požehnaný … požehnaný.
Vkládal na děti ruce a žehnal jim (viz Marek 10,14). Žehnal těm, kdo pořádali hostiny pro chudé, zmrzačené, chromé a slepé. „Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit“ (viz Lukáš14,13-14).
Hluboce se dotýká mého srdce, že Ježíšova poslední slova, než odešel od svých učedníků, bylo požehnání. U Lukáše čteme: „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu“ (Lukáš 24,45). A opět: „… zvedl ruce a požehnal jim“ (Lukáš 24,51).
Možná si myslíte: „Dokážu pochopit, že by Pán žehnal dětem nově obráceným nebo křesťanům v chudých zemích, kteří potřebují zázraky, aby vůbec měli jídlo. Chápu, že by požehnal uvězněným věřícím v cizích zemích a zázračně jim poskytl slavné zjevení o sobě. Ale mně? Nemyslím si, že někdy dokážu žít podle světla, které jsem obdržel, a necítím se hoden požehnání.“
Milovaní, nikdy nebudete hodni Božího požehnání! Nikdo si nezaslouží jeho požehnání. Bůh k nám přichází z lásky a milosti, aby nám požehnal duchovními požehnáními přesahujícími naše porozumění.