Loni jsme při kempování v jižním Coloradu našli odlomenou větev kaktusu. Protože mateřská rostlina byla impozantním exemplářem, vzali jsme si větev domů, abychom jí zkusili dát druhý život. Za několik týdnů zakořenila, ale nerostla. Tak přežila zimu, sněhovou nadílku a několik jarních krupobití. Přežít ovšem není totéž co prosperovat. A tu se najednou objevily nové výhonky a rostlina začala růst.
Ježíš ve svých podobenstvích často mluvil o pěstování rostlin, a já si myslím, že měl k tomu hlubší důvody, než jen aby svým posluchačům – rolníkům poskytl ilustrace, které jsou jim blízké.
Ve svých 60 letech často nepříjemně zjišťuji, že bych měl růst. Někdy zjistím, že nevím, jak být dobrým manželem, tátou, synem nebo přítelem. Jindy vyhořím v pracovním úsilí a zhavaruji. Také jsou chvíle, kdy zjistím, že nejsem duchovním mužem, za kterého jsem se považoval.
Když dojdu k těmto nepříjemným zjištěním, mám minimálně tři možnosti, jak zareagovat. První je popření reality. To nikdy nekončí dobře, ale mnoho lidí to dělá. Další možností je přiznat problém, ale odložit jeho řešení. A za třetí se mohu rozhodnout tvrdě pracovat na růstu. Je jasné, že tato volba je nejlepší, ale také zabere nejvíce času a vyžaduje největší investici.
Když necítíme, že bychom v určené oblasti rostli, musíme být trpěliví sami se sebou, a chápat, že to je proces. V opačném případě růst přerušíme, protože už bychom chtěli vidět výsledek. Ale výsledek bývá mizivý. Vzpomeňte si na Kristovo podobenství pro jeho následovníky: „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli; je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom …“ (Matouš 13,30-31).
Možná máte pocit, že jste prošli bouřemi a obdobím sucha. Možná na růstu tvrdě pracujete, ale zdá se vám, že se nic neděje. Neztrácejte naději. Růst může být pomalý, ale Bůh je věrný, a chce dokončit dílo, které ve vás započal.