„Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat?“ (Žalm 6,3-4) Jediné Davidovo zvolání obsahuje veškeré jeho utrpení: „Hospodine, dokdy?“
Když jsem trpěl, volal jsem stejně jako David: „Pane, dokdy nebudu spát kvůli svému marnotratnému synu? Dokdy mne bude bolet páteř? Bude léčba rakoviny trvat po celý zbytek mého života?“
Boží dobrotivost se často zjevuje tím, že vysvobození nepřichází ihned. Bůh by mohl vyřešit každou zkoušku, každé utrpení pouhým lusknutím prstu, mrknutím oka či dechnutím. Boží dílo v našich životech o mnoho přesahuje vyřešení okamžité situace.
Na konci Davidova příběhu se dozvídáme, že přesně tak Bůh jedná. Oddaloval záchranu svého služebníka, neboť měl určitý záměr nejen s králem, ale také s celým Izraelem. Tudíž slovo „dokdy?“ nás má něčemu naučit. Je to volání neustálé touhy.
Pochopte, že dokud takto voláme, v našich srdcích se koná velké dílo. „Dokdy?“ není jenom toužebné volání, je to volání víry. Je vyřčené z hlubokého poznání, že Bůh skutečně zachraňuje. Od Genesis po Zjevení nám Boží slovo objasňuje, že pokud se lidé ocitnou v těžké situaci, mohou se obrátit k Bohu, a on je ve své věrnosti zachrání.
Ve skutečnosti Bůh s naším vysvobozením otálí, aby především posílil naši víru. Bůh je dobrý, když odkládá naše vysvobození. Všechna Boží zaslíbení jsou pravdivá; Bůh nikdy nelže. Pokud se zaslíbení opozdí, není to kvůli Boží neschopnosti. Je to kvůli jeho většímu záměru.
Bůh pracuje na tom, aby vytvořil něco lepšího v našem životě, duši, srdci, mysli a vztahu s ním. Můžeme si být jistí, že Bůh koná i v době, kdy to vypadá, že voláme marně.
Z knihy Garyho Wilkersona: The Altar of Our Hearts - An Expository Devotional on the Psalms. Adaptováno.