Když věhlasný teolog, pastor a křesťanský mučedník Dietrich Bonhoeffer čekal v nacistickém koncentračním táboře na smrt, napsal dopis o ztrátě lidí, které milujeme. Ve zkratce napsal:
Neexistuje nic, co by mohlo nahradit nepřítomnost někoho, kdo je nám drahý, a člověk by se o to neměl ani pokoušet. Člověk to prostě musí vydržet a vytrvat. Na první pohled to zní velmi tvrdě, ale zároveň je to ta nejlepší útěcha. Neboť do té míry, do jaké prázdnota skutečně zůstává nevyplněná, zůstává skrze ni spojení s druhou osobou. Je špatné říkat, že Bůh prázdnotu zaplní. Bůh ji nikterak nezaplní, ale mnohem častěji ji právě nechává nevyplněnou, a tak nám pomáhá zachovat – i v bolesti – autentický vztah. Dále, čím krásnější a plnější vzpomínky, tím obtížnější je odloučení. Ale vděčnost proměňuje muka vzpomínky v tichou radost. To, co bylo v minulosti krásné, si člověk nenese jako osten, ale jako vzácný dar, skrytý poklad hluboko uvnitř, kterým si může být vždy jistý.
Vděčnost nám pomáhá vyrovnat se se ztrátou. Ježíš také čelil ztrátě, a ukázal nám další způsob, jak se vypořádat se zármutkem, který doprovází ztrátu lidí, které milujeme: soucit. „Když to Ježíš uslyšel (o Janově smrti), odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné.“ (Matouš 14,13-14)
Jan Křtitel byl Ježíšovým bratrancem. Jana nechal zavraždit Herodes, kterého Jan usvědčil z cizoložství. Když Ježíš uslyšel zprávu o jeho smrti, v zármutku odešel na osamělé místo. Velkým problémem ovšem bylo, že i když Ježíš toužil ve chvíli smutku být sám, zástupy toužily po uzdravení. Když si lidé uvědomili, kam odešel, přišli za ním. Když je Ježíš uviděl, měl s nimi soucit.
Cesta ven ze smutku nevede přes utáhnutí se do osamělosti, ale přes službu druhým. Když se začnete starat o potřeby druhých, Bůh vás uzdraví a postará se o vás. Když utrpíte velkou ztrátu, je nebezpečné zůstat sám se svými myšlenkami, protože teprve dáváním dostáváte.