Mnozí jsme prožili odmítnutí, opuštění nebo zranění druhými lidmi, a tyto zkušenosti nás zformovaly, to znamená, že je nemáme zaznamenány pouze ve vzpomínkách, ale ovlivnily to, jak vnímáme sami sebe, to, kdo jsme, a ovlivnily i náš pohled na svět. Můžeme si celý den říkat: „Není pravda, že mě nikdo nemiluje,… nejsem vyvrhel …,“ ale to nestačí k tomu, abychom se vypořádali s emocionální podstatou v nás. Musíme mít něco většího, co nás osvobodí od svazující emocionální bolesti nebo obviňování namířeném proti naší hodnotě Božích dětí.
Mnohokrát v životě jsem se potýkal s pocitem, že nestačím, a s myšlenkami typu: „Necítím se hoden…“ To, co mě osvobodilo od pocitu nehodnosti, bylo nastavení mého srdce na vyšší věci. Myslím tím, že pokud mám pocit, že nestačím, pak řeknu: „Chci být tím, kdo vylévá Boží lásku na druhé lidi.“
Pamatujte na tento verš: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání“ (1. Janova 4,18). Myslím, že bychom mohli do tohoto verše místo strachu dosadit mnoho věcí: Boží dokonalá láska vyhání pocit nedostatečnosti. Dokonalá láska vyhání osamělost. Dokonalá láska vyhání sebeobranu.
Jak získáme dokonalou radost a důvěru? Nemyslím si, že to přijde tím, že se budeme snažit přiznat si, co nás brzdí, nebo že se podíváme do zrcadla a řekneme si: „Jsem hoden! Jsem hoden!“ To nemá dostatečnou moc.
Neustále se vracet k tomu, co o nás - svých dětech - Bůh říká, nám však pomáhá neztrácet ze zřetele jeho velkou lásku k nám. Bojovat za proměnu v Božího muže a ženu a žít jako Ježíš nám dává něco většího k překonání emocionálních bolestí a pochybností, a co by posílilo naše rozhodnutí. Proto nám Písmo říká: „odhoďte už svůj dřívější způsob života, to staré já … Obnovujte ducha své mysli a oblékněte se do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy.“ (Efezským 4,22-24)