Před lety jsem jako pastor prohodil: „Mám jedno zaměstnání, a to nevměšovat se do Boží cesty.“ Bůh ovšem jedná prostřednictvím lidí, a já věřím, že je nutné důvěřovat Božímu povolání a obdarování; ale nikdy bychom neměli být zaměření na sebe. Naše síla spočívá v moci a práci Ducha svatého.
Řídit se tím je o hodně těžší, než se zdá. Naše srdce chtějí shrábnout zásluhu nebo alespoň cítit, že naše úloha je skutečně důležitá. Myslím si, že je to kvůli naší tělesnosti.
Když důvěřujeme Ježíši a tomu, že koná, dokážeme se nezaměřovat na své zásluhy. Když mluví církev o sobě, je nejslabší. Když mluvíme o Ježíši a jeho díle, jsme nejsilnější. Musíme se naučit vyvažovat velkou důvěru v Pána s uvědomováním si vlastních omezení. Musíme se stát podobnější Ježíši ne proto, abychom dosáhli super věcí, ale proto, že vroucně milujeme Boha.
Věřím, že je to součást přikázání: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře …“ (1. Petrův 5,8-9). Lidé hledají něco opravdového, a co je opravdovější než uznat vlastní slabost a zlomenost a zároveň velikost a moc Boha, který se svrchovaně rozhodl, že bude jednat skrze nás.
Bůh chce jednat, je ale skutečně důležité, jak žijeme, jak se chováme a jak chodíme, abychom mohli otevřít své srdce pro Boží jednání. Když jsme naplněni až po okraj sami sebou a vlastní silou, maříme smysl a moc Kristova kříže (viz 1. Korintským 1,17). Když nejsme plní sami sebe, stáváme se Božími nádobami, a Bůh může začít jednat. Musíme být nádobami, které jsou připravené na jeho moc.