Bylo nezbytné, aby na sebe Ježíš vzal lidskou přirozenost, a tak mohl projít vším, čím si procházíme na zemi my: odmítnutím, bolestí, zármutkem, pokušením. Ačkoli byl Bohem v těle, trpěl stejně jako člověk, nikoli jako Bůh, nýbrž jako člověk, se všemi lidskými slabostmi. To mu umožňuje, jakožto našemu Veleknězi, aby se za nás přimlouval s nesmírným soucitem: „Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky“ (Židům 2,18).
Představ si milovanou bojující sestru. Miluje Ježíše, avšak cítí nedostatek odvahy, sklíčenost, odmítnutí. Myslí si: „Jsem hluboce zraněna a nemám nikoho, kdo by mi porozuměl, kdybych mu o tom řekla.“ Občas si láme hlavu, zda jí Bůh může odpustit tak slabou víru, a téměř to vzdává.
Vedle ní stojí satan a vyčítavě říká. „Koukni se na ni! Vždyť nemá skoro žádnou víru. Co je to za křesťanku, Bože?“
Ježíš vidí její zranění a cítí její bolest. Ježíš ví, že její víra je slabá a že to téměř vzdává, a tak jde k Otci a začíná se za ni přimlouvat: „Otče, já vím, jak se cítí, protože jsem to zažil. Byl jsem odmítnut svými vlastními. Náboženský zástup se mi vysmíval. Vojáci na mě plivali a na hlavu mi dali trní. Dokonce jsem volal: „Proč jsi mne opustil?“ Soucítím s touto ženou, Otče, a očistil jsem ji od hříchů. Vím, že mne miluje.“
Takhle se Ježíš za nás přimlouvá: „Otče, kéž bys jí odpustil nedostatek odvahy. Kéž bys jí obdařil milostí z výsosti. Kéž jí Duch svatý dodá odvahu a dá jí pokojného ducha a spočinutí. Ona mi patří, Otče, a satan na ni nemá nárok!“
A najednou, z ničeho nic, se ta žena cítí povzbuzena. Je jí dána milost díky modlitbě našeho Velekněze. On rozumí naší slabosti a slitovává se.