Možná jste se v dobách soužení málem vzdali. Teď však už stojíte pevně, a můžete říci: „Nechci tím už projít znovu, ale musím vyznat, že Bůh mě vyvedl ven. Je věrný. Chvála mu!“
Bůh se nespokojí s naším srdečným „díky“. Spíše říká: „Počkej, mé dítě. Neprovedl jsem tě přes potíže a trápení jen proto, abych z tebe udělal vděčného přemožitele. Roky jsem tě trénoval a provedl jsem tě vším za určitým účelem, a nedovolím, abys ho promarnil. Chci, aby se má investice vrátila. Říkám ti, že to nejlepší je teprve před tebou!“
Když vybřednete z útrap na Boží vysoké škole, Bůh vám otevře oči na bojující přátele v Boží školce. Tito bratři a sestry si myslí, že to nezvládnou, tak jak naložíte se svými strastiplnými zkušenostmi? Bůh ti tiše říká: „Potřebuji ostřílené, prověřené veterány, lidi, kteří přežili hluboké vody a hrozné požáry, kteří byli zušlechtěni utrpením. Potřebuji lidi, kteří prokážou mou věrnost této generaci.“ Žalmista píše: „Bože, neopouštěj mě ani ve stáří, v šedinách, dokud neoznámím tvou moc své generaci a tvé mocné činy všem, kteří přijdou.“ (Žalm 71,18)
Pavel to všechno krásně shrnuje. „Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia.“ (Filipským 1,12) To něco vypovídá. Když to Pavel psal, byl už starším mužem s mnohaletými zkušenostmi, a právě procházel jednou z nejhorších zkoušek svého života.
Pavel mluvil ze srdce: „To nejúžasnější by bylo, kdybych byl už doma se svým Pánem. To je moje největší touha. Ale jsem veterán - prošel jsem utrpením a zkouškami, a vím, že jsem zde stále potřebný. Tato generace potřebuje vidět trpícího, který to přestojí, a raduje se i uprostřed trápení. Církev bude čelit všemu, čemu jsem čelil já, a potřebuje vědět, že Bůh je tím provede. Takže nejlepší bude, když zde zůstanu, a vydržím tato hluboká utrpení. Pohleďte na mě! Nejen, že jsem všechno přežil, ale mám skutečnou naději. Nejsem na dně ani v depresi. Raduji se v Pánu ze všeho, čím mě provedl!“ (viz Filipským 1,19–30)