„A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“ (Matouš 7,26-27)
Zákon nebyl zamýšlen pro člověka, jehož poslušnost pramení z touhy dělat Bohu radost. Člověk, který miluje Boha, se neptá, jestli jeho jednání vyhoví zákonu nebo ne, jestli je něco povoleno nebo zakázáno. Má jediné kritérium: „Co si můj Pán přeje?“
Člověku, který miluje Boha, můžete předložit celý zákon se všemi pravidly, předpisy a zákazy a on řekne: „Nemusíš mi říkat, co nemám dělat. Neudělal bych nic, čím bych Otce zarmoutil. Miluji ho. Už jsem opustil svět a jeho lákadla. Ukaž mi, co Bůh chce, nejen to, co zakazuje. Chci touhu jeho srdce proměnit v činy. Chci znát jeho úmysly a poslouchat ho. Samozřejmě, miluji jeho zákon, ale ten je pro ty, co ho nemají v srdci, pro ty, kteří nedošli k poznání Krista a důvěrnému obecenství s ním. V srdci mám jiný zákon. Je to zákon lásky, který říká: ‚Pane, co mám udělat, abych tě dnes potěšil?‘ “
Takovým člověkem nepohnou hrozby pekla ani nabídka odměny. Nepotřebuje žádného proroka, který by jím zatřásl, žádné varování před soudem. Miluje Ježíše a jeho poslušnost Božímu slovu je přirozeným důsledkem lásky. Je pro něj přirozená jako dýchání.
Na druhou stranu ten, kdo si staví dům na písku, to dělá jen proto, aby se prezentoval. Je to jeho dočasný životní styl; nevěří, že přichází bouře. Podobně svět jedná s věčností - prostě na ni nemyslí. Když se jedna křesťanská celebrita jednou zeptala jednoho z moderátorů diskusních pořadů: „Co si myslíte o věčnosti?“ Odpověděl: „Snažím se to vytlačit z mysli.“
Je tragické, že také mnoho křesťanů se snaží vytlačit věčnost z mysli. Snaží se nemyslet na to, že soud je za dveřmi. Pokud jste se přistihli, že myslíte jen na přítomnost, vraťte se ještě jednou k první lásce!