Bůh povolal Abrama, aby opustil svůj domov, zemi, rodinu, kulturu i dědictví. Opustil to všechno, a odešel do země, kam ho Bůh přivedl (viz Genesis 12).
To je úžasná víra! S důvěrou nechal všechno za sebou a celým srdcem okamžitě zareagoval na slovo, které člověk slyší v srdci, ať už jako slyšitelný nebo tichý vnitřní hlas. Abram poslechl a odešel a vzal s sebou mladého synovce jménem Lot.
O něco později „Abram řekl Lotovi: ‚Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.‘ “ (Genesis 13,8-9)
Abram používal to, čemu říkám pasivní víra. Nemyslím pasivní ve smyslu „je mi to jedno“ anebo „Que sera, sera – co bude, bude“. Pasivní víra říká, že nebudete jednat ze svého popudu. Nebudete se snažit o to, aby se věci staly lidskou vůlí. Necháte Boha, aby organizoval události ve vašem životě tak, aby se jeho plán uskutečnil.
V životě jsou chvíle, kdy potřebujeme mít tento typ pasivní víry, když nemůžeme dělat nic jiného, než říci: „Bože, staň se tvá vůle, ne moje.
Pasivní víra vidí situace, které se zdají nemožné, a říká: „Bože, já nevím, jak se to podaří. Nevím, jestli budou některé z mých problémů a trápení někdy vyřešeny, ale důvěřuji ti.“
Abram měl jistotu, že Bůh dbá na jeho nejlepší zájmy a že Bůh ví lépe než on sám, co je pro něj nejlepší. Abram nejen důvěřoval Bohu, ale také věřil, že Bůh za něj učiní správné rozhodnutí.