POHNUT SOUCITEM

Soucit není jen lítost nebo solidarita. Je to víc než dojetí k slzám nebo emocionální vzrušení. Soucit je milosrdenství doprovázené touhou věci změnit. Opravdový soucit nás nutí něco udělat.

Když Ježíš sloužil, odcházel na pustá místa, aby se modlil. Jednou dav lidí zjistil, kde se nachází. Lidé pěšky přišli za ním a přinesli k němu chromé, umírající, slepé a posedlé démony. Písmo říká: „… uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné.“ (Matouš 14,14)

Kdyby byl Ježíš ovlivněn moderním myšlením, shromáždil by své učedníky na schůzi výboru, aby analyzovali problémy a hovořili o hříších, které přivedly společnost do takového stavu. Možná by poukázal na zuřící démony a se slzami v očích by řekl: „Pohleďte, co dělá hřích s lidmi. Není to tragické?“

Nebo by možná řekl: „Cítím vaši bolest, ale mám za sebou těžkou službu a jsem vyčerpaný. Potřebuji mluvit se svým Otcem. Potom svolám učedníky na modlitební shromáždění a budeme se modlit za vaše potřeby. Teď odejděte v pokoji.“ To je v kostce moderní teologie. Každý je ochoten se modlit, ale málokdo je ochoten jednat.

Matouš 9 o Ježíšovi říká: „Když viděl zástupy, byl pohnut soucitem k nim, protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře.“ (Matouš 9,36) Fráze „pohnut soucitem“ znamená pohnut k akci. Co tedy Ježíš udělal? Neříkal pouhá slova. To, co viděl, pohnulo jeho srdcem a on dostal stravující touhu věci změnit. Jeho soucítění a spoluúčast ho přiměly k činu.

„Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu.“ (Matouš 9,35)

To nebyla planá teologie. Ježíš nezůstal sám s Otcem s tím, že by řekl: „Otče, pošli dělníky na pole.“ Ne, Ježíš šel osobně. Do hloubky, prakticky a s pochopením konal a připomínal učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ (Matouš 9,37-38)