Pokání znamená víc než říct: „Pane, jsem špatný“. Znamená to také vyznat: „Pane, ty máš pravdu!“
Pokání znamená uznat pravdu o svém hříchu, a to, že musí okamžitě skončit. Je to krizový okamžik pravdy, místo odhalení, kde připustíte: „Nemohu pokračovat ve svém hříchu a zároveň mít Ducha Svatého. Pokud nepřestanu, přijdu o všechno. Pane, máš pravdu, že hřích mi přináší smrt. Vidím, že když v něm budu pokračovat, zničí mě i moji rodinu. Pane, už se na nic nevymlouvám.“
Jednoduše řečeno, pokání je konfrontace s hříchem. Je to bitva, kterou bojujete, než přijdete ke kříži. Děje se tak, že s vámi jedná Duch svatý.
Totéž platí o sebezapření. Stručně řečeno, sebezapření je konfrontace, která říká: „Můj hřích teď končí!“ Je to něco jiného, než co říkají mnozí „kazatelé útěchy“. Sebezapření není bolest, kterou musíte nést, nebo slabost vašeho těla. Když Pavel řekl „denně umírám“ (1. Korintským 15,31), myslel tím: „Musím se zapřít, protože nemohu hřešit, a přesto mít Kristovu přízeň. Nemám od Boha zvláštní výjimku, abych si držel hřích jako domácího mazlíčka jen proto, že dělám dobré skutky. Ne. Souhlasím s Božím slovem, a popírám všechna práva pokračovat v hříchu.“
Slavná pravda evangelia je, že pokud zemřeme s Ježíšem, přicházíme také do slávy jeho vzkříšení a do nového života. Jeho kříž je naším křížem; jeho smrt je naší smrtí a jeho vzkříšení je naším vzkříšením skrze naše spojení s Ježíšem. To je ten pravý kříž, který neseme.
Tohoto kříže se však mnoho takzvaných služebníků evangelia zbavilo. Skutečný kříž není o krásných slovech popisujících utrpení a krvácení našeho Spasitele na Kalvárii. Ne, pravý význam kříže je ten, že Ježíš vykrvácel a zemřel, aby přivedl naše duše nemocné hříchem do slavné svobody, když zlomil každé pouto hříchu, které nás svazuje.