Jednou v noci, po kázání, jsem nemohl usnout. Přepadaly mě divné pocity. Sotva jsem začal usínat, najednou jsem měl pocit, že padám z postele, i když jsem ve skutečnosti nepadal. Brzy nato jsem šel hrát hokej s církevním hokejovým týmem. Hru jsem si užíval, ale náhle jsem nemohl popadnout dech. Bylo mi třicet sedm a byl jsem zdravý, proto mi to připadalo divné.
Když jsem šel v neděli do kostela kázat, připadalo mi, že mi snad pukne hlava. Špatně se mi dýchalo a byl jsem vyčerpaný. Neděli co neděli se velké bolesti hlavy opakovaly. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, že kolabuji.
Když jsem cítil, že už nemohu dál, vyjel jsem si po vesnické silnici a přemítal jsem: Takhle odměňuješ ty, kdo ti slouží? Mé srdce křičelo. Hněval jsem se na Pána, dokud jsem si to neuvědomil. Kdyby mi Bůh v tu chvíli řekl: Obrátím tě v prach, býval bych odpověděl: Dej se do toho.
Místo toho jsem uslyšel, jak mi Bůh jemně říká: „Miluji tě.“
To jsem nečekal. „Co chceš, abych učinil?“ vydechl jsem.
„Cartere,“ řekl mi Pán, „chci pouze, abys dělal to, k čemu jsem tě povolal. Děláš spoustu, spoustu věcí, ke kterým tě nevedu.“
Bylo to, jako kdyby z mých ramen sňal třináctileté břemeno. Vzpomněl jsem si na jednoho muže z církve, který byl jako na houpačce: střízlivý, opilý, střízlivý, opilý. Před časem jsem ho popadl za košili a vmetl mu do tváře: „Přestaň pít; dokážeš to.“ Vykřikl, že to nedokáže a já trval na tom, že dokáže. Tři týdny poté, co mne Bůh osvobodil z vlastní horlivosti, přišel ten muž za mnou a řekl: „Pastore, cítím teď z tvých kázání tolik naděje.“ Cítil, že jsem předal své snažení Bohu.
Výstižně to popisují slova žalmisty: „Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu.“ (Žalm 28,7)