„Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia“ (Filipským 1,12).
Když to Pavel psal, byl už starý a měl za sebou letité zkušenosti. Uprostřed jedné z nejhorších zkoušek svého života, mluvil ze srdce ke svým přátelům.
Protože chodíš s Ježíšem, jistě znáš bolesti, zkoušky a soužení. Jak na tyto výzvy reaguješ? K čemu tě tvé zkušenosti vedou? Jsou všechna tvá soužení zbytečná, anebo se při nich učíš o Boží lásce a věrnosti?
Představ si, že jsi oddaný křesťan, který svůj život odevzdal Ježíši. Neseš břemeno služby světu, který jde do zatracení. Pláčeš kvůli ztraceným a přijal jsi jasný pokyn, abys pracoval na jejich záchraně. Řekl jsi všem přátelům, že se chystáš do jistého města, abys tam svědčil o Boží milosti.
Ale po tvém příjezdu přátelům přijde zpráva, že si tě Bůh vůbec nepoužil. Nic nešlo podle plánu. Tvá služba vlastně nefunguje. Námaha se nevyplatila, a místo toho, abys získal město pro Krista, jsi skončil v žaláři.
Jak bys reagoval, kdyby veškerá tvá snaha, oddanost, práce a oběť přišly vniveč? Někteří křesťané by se naštvali. Pochybovali by o Božím slovu a vedení Duchem. A přece by se našli tací, kteří by reagovali stejně jako Pavel, a radovali se, že byli hodni trpět kvůli Kristu.
Pavel se nesnažil ze svých soužení uniknout. Reagoval s radostí, vírou a nadějí, protože věděl, že ho Bůh na něco připravuje. Z vězení psal přátelům, že tato situace byla předmětem rozhovorů v Césarově paláci. Každý člověk v Římě mluvil o tom, že je Pavel uvězněn, protože káže o Kristu. Ve vězeňské cele na něho musel být zajímavý pohled. Vychrtlý Žid, který všechny kolem sebe povzbuzuje: „Raduj se v soužení. Bůh je věrný!“
Pavel svá soužení nepromarnil, protože věděl, že každé z nich má smysl daný Bohem. A stejně tak Pán sleduje nás, aby viděl, jak se zachováme v době zkoušek.