SMĚLE ČELME SVÝM SELHÁNÍM

Když Adam zhřešil, pokoušel se před Bohem ukrýt. Když Jonáš odmítl kázat v Ninive, ze strachu uprchl z Pánovy přítomnosti a jeho strach ho dohnal do oceánu. Petr utekl a hořce se rozplakal poté, co zapřel Krista.

Adam, Jonáš a Petr utekli od Boha. Nikoli proto, že by ztratili svou víru, nýbrž proto, že se báli, že je na ně Pán natolik rozhněvaný, že s nimi nebude mít slitování.

Žalobce bratří vyčkává jako sup, dokud nějak neselžeš. V tu chvíli použije všechny pekelné lži, aby tě přesvědčil, že Bůh je příliš svatý, nebo že jsi zhřešil příliš a už nemůžeš zpět k Bohu. Způsobí, že se bojíš, že nejsi dost dokonalý, nebo že se ze svého selhání nikdy nevzpamatuješ.

Kdyby Mojžíš, Jákob nebo David rezignovali, když selhali, asi bychom o nich nikdy neslyšeli. A přece se Mojžíš vrátil do země, ze které uprchl, a stal se jedním z největších Božích hrdinů. Jákob čelil svým hříchům, setkal se s bratrem, kterého předtím podvedl, a dosáhl nových vítězných vrcholů. David spěchal do Božího domu, nalezl odpuštění a pokoj a navrátil se k nejlepšímu období svého života. Jonáš se vrátil, odkud uprchl, udělal to, co prve odmítl, a přivedl celé město k pokání. Petr povstal z popela zapírání a o Letnicích vedl církev.

Roku 1958 jsem seděl ve svém autě a plakal. Zrovna mě vyhodili ze soudní síně, a já věřil, že mne Bůh vede, abych svědčil sedmi mladistvým vrahům. Zdálo se, že můj pokus poslechnout Boha a pomoci těmto mladým gangsterům skončil příšerným selháním.

Třesu se, když si pomyslím, kolik požehnání bych býval promarnil, kdybych to v té temné hodině vzdal. „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí“ (1. Korintským 1,20-21). Dnes jsem tak rád, že mě Bůh naučil čelit selhání a udělat další krok. I když selžeme, Bůh touží, abychom se k němu vrátili.