Během své služby na zemi byl Ježíš ztělesněním Božího soucitu. Písmo často říká, že Kristus byl „pohnut soucitem“ nad utrpením lidí (viz Marek 6,34; 8,2). Jestliže tak tomu bylo v prvním století, jaký je zármutek nyní v srdci našeho Pána?

Věřím, že to je jediné, co Boha zdržuje před tím, aby už přišel a ukončil to všechno. Nikdy neuvěřím, že je to nějaký netečný duch sedící v nebi, kterým nepohne ani pohled na hrůzostrašné démony volně puštěné ve světě. Ne, je to soucitný Otec, který se trápí nad trpícími dětmi.

Bible nám říká: „… jeho soucit nikdy nekončí.“ (Pláč 3,22) „Ale ty jsi, Panovníku, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti.“ (Žalm 86,15)

V Písmu čteme o neuvěřitelné situaci: „Tehdy k němu přišlo veliké množství lidí. Měli s sebou chromé, slepé, němé, zmrzačené a mnohé jiné. Pokládali mu je k nohám a on je uzdravoval.“ (Matouš 15,30)

Dokážete si to představit? Všude kolem Ježíše seděly a ležely na zemi stovky nemocných a postižených lidí. Byly tam malé děti příliš nemocné na to, aby dokázaly samy sedět, lidé hlasitě volali o pomoc, sténali bolestí, měli horečku, byli posedlí démony, nemocní, zoufalí.

Ježíš je neposlal pryč. Uzdravoval je a vysvobozoval. Němí mluvili, zmrzačení skákali, slepí viděli, nemocní a postižení byli najednou zdraví. Dav se s každým uzdraveným přitiskl k němu ještě blíž. Představuji si, jak lidi zvedají své nemocné děti a derou se dopředu, zatímco učedníci se snaží udržet pořádek.

Lidé tam v pustině byli tři dny bez jídla a omdlévali hladem, Tehdy Ježíš řekl učedníkům: „Je mi těch lidí líto … Nechci je poslat pryč hladové, vždyť by cestou padli vyčerpáním.“ (Matouš 15,32)

Bůh chce, aby každý z nás byl součástí jeho soucitného srdce. Budete-li ochotni, pošle potřebné až k vašim dveřím. Vydejte se Pánu, aby vás mohl použít, a on vám otevře dveře. Potom opravdově poznáte Otcovo soucitné srdce.