STŮJ NA JEHO ZASLÍBENÍ

Bůh zpečetil všechny své sliby přísahou a my máme právo se na ně postavit. Od žádného ze svých slibů Bůh nemůže ustoupit, jinak by nebyl Bohem. Můžeme se držet každého slibu a prohlásit: „Pane, budu stát na tom, co jsi řekl.“

To neznamená, že pokud Pána chválíme, děkujeme mu a prosíme ho, nemáme s ním obecenství. Ale obecenství s Pánem není omezené pouze na to. S Pánem komunikujeme tak, že se aktivně opíráme o jeho psané a zjevené Slovo, a obecenství s ním také zahrnuje důvěru k němu.

Duch svatý „mluví“ většinou tak, že nás vede k příslušným pasážím z Písma, ukazuje nám Boží myšlení o jakékoliv záležitosti a říká nám, jaké kroky máme podniknout. Proč by měl mluvit vnitřním hlasem, když jeho zjevený, napsaný hlas „neslyšíme“?

Bůh nám nemusí všechno říkat nebo odhalovat nám všechny své plány. Můžeme mít důvěrný vztah s Bohem jednoduše tím, že se vzdáme svého úsilí slyšet jeho hlas. Tento druh intimity říká: „Pane, i když od tebe nikdy neslyším ani slovo, vím, že mi stále poskytuješ vše, co potřebuji. Miluješ mě, tvé Slovo pro mě platí a já v tom spočinu.“

David je příkladem důvěry. Když tento zbožný muž ležel na smrtelné posteli, vyznal: „I když můj dům před Bohem takový není, ustanovil pro mne věčnou smlouvu ve všem uspořádanou a dodrženou …“ (2. Samuelova 23,5). Jinými slovy, David ještě neviděl naplnění všech Božích slov, přesto mu bylo dáno zaslíbení, že jeho dům nepadne.

David neměl žádného proroka, který by mu tyto věci řekl, ani neměl sen, vidění nebo vnitřní hlas, který by k němu mluvil. Místo toho, když stál na prahu věčnosti, řekl: „Bůh mi dal smluvní zaslíbení ve svém Slově a já odejdu do věčnosti stojíc na tomto zaslíbení. Ve stejném verši David pokračoval: „Je to veškerá má spása a veškeré blaho“ (2. Samuelova 23,5). V podstatě říkal: „Teď mohu čelit smrti, protože jeho slib je vše, co potřebuji.“

Můžeme selhat v rozlišování, slyšení, rozhodování; ale můžeme se radovat z Boha, který je naší silou. Musíme se mu prostě poddat a důvěřovat mu a uvidíme jeho spásu!