DŮVĚŘUJ BOHU, ŽE TĚ ZAOPATŘÍ

Zamysleme se na chvíli nad způsoby, jak Bůh v průběhu dějin naplňoval potřeby svého lidu.

Když byl Izrael v poušti, neměli tam žádné supermarkety ani obchody s potravinami; ale Bůh dal z nebe manu podobně jako rosu, aby lidé měli chléb. Potom poslal křepelky, aby padly z nebe na tábor Izraelců, aby měli maso. Bůh také způsobil, že ze skály vytryskla voda.

Ve Starém zákoně čteme, jak havran krmil hladového proroka. Poslední hrst mouky a trocha oleje v láhvi se stále nadpřirozeně doplňovaly. Celá nepřátelská armáda se dala na útěk, když zaslechla podivný hluk, a zanechala za sebou dostatek zásob k nasycení celého města hladovějících Izraelitů.

V Novém zákoně čteme, jak se voda proměnila ve víno. V rybí tlamě byly nalezeny peníze na zaplacení daní a pět tisíc lidí bylo nakrmeno pouze pěti bochníky chleba a dvěma rybami.

Všechny tyto zázraky vypovídají, že Bůh je věrný. Můžeme mu důvěřovat!

V knize Leviticus čteme o dalším nadpřirozeném jevu, trojnásobné sklizni v roce před rokem odpočinutí. Bůh přikázal, aby lidé dodržovali to, že každý sedmý rok je rokem odpočinutí a padesátý rok je rokem milostivým: „Odpočítáš si pak sedm roků odpočinutí, sedmkrát sedm let, a vyjde ti období sedmi roků odpočinutí: čtyřicet devět let.“ (Leviticus 25,8)

V biblické terminologii období devětačtyřiceti let zahrnovalo celou generaci. Z toho vyplývá, že takové období poskytlo dostatek času celé generaci, aby se naučila důvěřovat Pánu.

Během té doby si rodiče a prarodiče vybudovali víru, aby mohli svým dětem říci: „Ano, je to pravda! Bůh nám dal vše, co jsme prvních šest let potřebovali, ale mnozí z nás se báli, když přišel sedmý rok. Přesto nás Boží opatření provázelo až do osmého roku a devátého roku. Někdy to vypadalo strašidelně, ale nakonec vždy bylo všeho dost. Nikdo nehladověl a nikdo nemusel žebrat. Každá potřeba byla zajištěna. Bůh zkoušel naši víru a zůstal věrný.“

Milovaní, podstatou je pochopit, že když Bůh říká: „Důvěřuj mi,“ myslí to vážně!