Srdce, které již nehoří pro Boha, nebo možná ani nikdy nehořelo, má charakteristické vlastnosti:
Vlažné srdce se málo modlí, protože netouží se modlit nebo vstoupit do Boží přítomnosti.
Boží slovo už neprobouzí vlažné srdce. Některé části Bible jsou pro vlažné srdce zajímavé a dojemné, ale nenechá se mocí Slova proměnit.
Vlažné srdce neposlouchá Boží slovo. Pokud k němu Duch svatý pronikne a zjeví mu pravdu, vlažné srdce začne na Boží slovo reagovat, ale je jako muž, o kterém mluvil Jakub: „podobá se muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.“ (Jakub 1,23-24) Vlažné srdce není činitelem Slova.
Vlažné srdce má malou touhu po spasení druhých; malou nebo žádnou touhu modlit se za ztracené nebo jim sloužit.
Vlažné srdce navštěvuje církev pouze tehdy, když mu to vyhovuje. I když Písmo jasně říká, že nemáme zanedbávat shromáždění, vlažné srdce to nepovažuje za důležité (viz Židům 10,25).
Vlažné srdce je citově otupené, netečné. Přečte si kázání, slyší pravdu, ale nepohne to s ním. Stává se emocionálně otupělými vůči věcem Ducha, Slova, modlitby a ztracených duší.
I přes to všechno existuje naděje pro vlažné srdce! „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjevení 3,20) Ježíš tě volá, chce tě zachránit z vlažného stavu. Říká: „Klepu na dveře tvého domu. Chci vstoupit a podělit se s tebou o jídlo a vidět, jak ve tvém srdci a životě znovu vzplane Boží oheň.“