„Utíkám se k Hospodinu. Pročpak mi říkáte: ‚Jen si lítej, ptáče, po té vaší hoře! Hle, jak svévolníci luk už napínají, šípy na tětivu kladou, aby skláli ve tmách ty, kdo mají přímé srdce.‘ “ (Žalm 11,1-2)
Žalm 11 začíná problémem a končí zaslíbením. Mezitím se zabývá třemi otázkami, které si klademe v souvislosti s naší znepokojivou temnotou a útoky, které na nás přicházejí.
Když jsme v nouzi, hledáme Pánovu tvář, aby nám světlo jeho tváře ukázalo cestu vpřed. Pán je naším spolehlivým zdrojem, když jsme zmatení, vyčerpaní a zahlcení temnotou. David, autor tohoto žalmu, věděl, že má kam jít ve své temnotě. Začal tím, že napsal: „Utíkám se k Hospodinu.“ David nám tím říkal, že máme naději na únik v čase utrpení a těžkostí a že Bůh znamená bezpečí, a můžeme mu přinést své slzy.
Jedna věc je trpět v době temnoty, kterou si způsobíme sami hříšným způsobem života. V takovém případě očekáváme, že přijdou šípy. Avšak pro člověka s upřímným srdcem je nekonečné utrpení ve tmě znepokojující.
Co si počneme, když jsme nekonečně dlouho zasypáváni šípy ve tmě? Stejně jako David hledáme útočiště, bezpečí v Bohu. David se spoléhal na Hospodina, místo aby utíkal. To nám ukazuje cestu, jak je možné jej uctívat uprostřed nekonečné temnoty.
Ať už se dnes nacházíte kdekoliv, ať už vítězíte nad těžkostmi, nebo jste uprostřed zkoušky, můžete odletět na výšinu, kterou pro vás připravil Bůh, pryč od všeho strachu a sklíčenosti, do jeho svatého chrámu, kde je vám k dispozici jeho neomezená moc. „Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého.“ (Žalm 11,7)
Ke všem, kdo trpí a zoufají si, přijde jeho radost; jeho naděje vás podrží, a milost vás přikryje a ponese. Vyjdete z temnoty se silou k vítězství k jeho velké slávě.
Z knihy Garyho Wilkersona: The Altar of Our Hearts - An Expository Devotional on the Psalms. Adaptováno.