V Písmu je slovo pro mnoho věřících, kteří se považují za věrné: „Znám tvé skutky, tvou práci i tvou vytrvalost. Vím, že nemůžeš snést zlé lidi; vyzkoušel jsi ty, kdo si říkají apoštolové, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a snášel jsi těžkosti pro mé jméno, a nepodlehl jsi únavě. Mám ale proti tobě, že jsi ztratil svou počáteční lásku.“ (Zjevení 2,2–4)
Tito lidé pracují pro křesťany. Je zřejmé, že studují Písmo, jinak by nebyli schopni odhalit falešné učitele a shledat, že jsou lháři. Netolerují zlo a touží po pravdě. A co víc, oni to všechno dělají vytrvale!
Přesto je Ježíš obviňuje, že zapomněli na svou první lásku, že ho opustili. Byli tak zamilovaní do náboženské práce a studia, že přestali být zaměřeni na Krista, a to on bere tak vážně, že říká, že svou přítomnost odejme.
Která jediná věc nás odlišuje od lidí světa? Je to přítomnost Boží.
Nepochybuji o tom, že kazatelé v efezské církvi, ke kterým Kristus mluvil, měli bezvadné učení a skvělá kázání, kde odhalovali lži a vykládali pravdu. Pravděpodobně máme v Americe mnoho církví, jako je tato, kde se kážou velké pravdy a správné učení, ale mezi lidmi je zvláštní chlad. Zdá se, že Boží přítomnost už kupodivu mezi nimi není.
V přívalu náboženské činnosti odešli od Ježíše. On je neopustil. Je stále tam, kde vždy byl. Je to jako když Marie a Josef ztratili Ježíše; zanechali ho v jeruzalémském chrámu (viz Lukáš 2,41-52). I když ho neviděli, ani s ním nemluvili, předpokládali, že s nimi cestuje. Když si uvědomili, že je pryč, vrátili se, aby ho našli tam, kde ho viděli naposledy. Jejich řešení je i odpovědí pro nás.
Opustili jsme Ježíše. Musíme ho pilně hledat. Musíme se vrátit do chrámu, abychom ho našli.