Dobré věci, které odvádějí lidi od nebe!

Věřte tomu nebo ne, mnoho dobrých lidí, kteří jsou zapojení do činění úžasných věcí, nedojdou do nebe. Ba co horšího, mnozí z těch, kteří se považují za křesťany a jsou přesvědčeni, že jdou do nebe, nebudou vpuštěni – i když si nelibují v hrubém hříchu ani zlých věcech jakéhokoliv druhu!

Křesťané, o kterých mluvím, neberou drogy ani neholdují alkoholu. Neprovozují hazardní hry. Nelibují si v pornografii nebo sexuální perverzi. Nejsou považováni za odporné a hříšné. Vlastně můžeš mnohé z nich vidět v neděli ráno na shromáždění. A většinu svého času tráví s přáteli a rodinou, těší se z dobrých věcí. Jsou to rodinní lidé, mají rodinné zásady.

Když říkám tohle, chci učinit ještě smělejší prohlášení, které může někoho pohoršit. Ale říkám to s láskou, se zájmem o ty v Kristově církvi, kteří ani netuší, že se ženou do neštěstí: Někteří jsou možná v nebezpečí, že ztratí svou vlastní duši – ačkoliv chodí do církve a jsou nepochybně přesvědčeni, že jsou na cestě do nebe!

Celá tato myšlenka Ti může připadat paradoxní. Ale chci ti to dokázat Písmem. Jestli jsi někdy dával pozor na poselství Ducha svatého, které k tobě mluvil, nechť se to stane i teď.

Chci říci toto: Někteří křesťané nebudou vpuštěni do nebe ne proto, že dělali špatné věci, ale protože byli tak zaujati činěním dobrých, všeobecně uznávaných věcí, že zanedbávali to, co se skutečně počítá – věčné věci.

Jejich horlivost pro dobré věci odsunula stranou Boží věci!

Jsou tak zabráni do zdejšího a přítomného, že doslova nemají čas na hlubší věci duchovního života. Lopotí se za svým byznysem, snaží se o růst své kariéry, zaopatřují rodinu – ale jejich zaměření je úplně mimo.

Bible říká:

„Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto vše vám bude přidáno“ (Matouš 6:33).

Tohle jsou Kristova vlastní slova – a není to návrh, je to přikázání. Ježíš tím myslí přesně to, co tu říká – zaslibuje: „Jestliže budeš nejprve hledat Pána, On se postará o všechny věci, za kterými se plahočíš – kariéra, obchod, domov, rodina. Ale musíš se primárně zaměřit na Něj!“

Apoštol Pavel přidává: „Mějte na mysli věci, jež jsou nahoře, ne věci, jež jsou na zemi. Vždyť jste umřeli a váš život je s Kristem skryt v Bohu“ (Koloským 3:2–3).

A opět, to není návrh, ale příkaz. V řečtině má tento význam: „Upni své zaměření nebo zájmy na svrchní věci.“ Jinými slovy: „Zaměř svou pozornost – připoutej ji – na Boží věci. Ať je to nezměnitelné, neochvějné, úporné.“

Prosím, rozuměj – Bůh nikdy nevyžadoval, abychom všichni prodali své domy, pozemky a majetek, nikdy neřekl, že musíme opustit naši práci a stát se mnichy, oddat se zcela meditaci a studiu Božího slova. (Ano, Ježíš to řekl, ale pouze jednomu muži – protože majetek tohoto muže se mu stal bohem. Bůh tohle neříká každému.)

Lidé mi říkají: „Bůh mi řekl, abych opustil svého partnera a děti a šel do služby.“ Podívám se těmto lidem přímo do očí a říkám: „Tohle ti Bůh neřekl. Je to z tvé mysli nebo z ďábla. Boží záměr není rozbíjet manželství!“ Bůh tě nikdy nepožádá, abys udělal něco podobného. Ale trvá na tom, aby On byl středem tvého života, kolem kterého se točí všechno ostatní. Přikazuje, že Jeho zájmy, Jeho církev, Jeho věci musí mít prioritu. On musí být středem!

Největší urážka, které se může křesťan dopustit vůči Pánu, je dát Ho na druhé místo. Je to facka do Boží tváře. Můžeš si myslet, že nejsi vinen žádnou takovou urážkou vůči Pánu – ale jak nakládáš se svým časem? Například, kolikrát jsi zameškal shromáždění a věnoval ses radši svému povolání? Tehdy to nebyli tví zákazníci, kdo byl odsunut stranou, byl to Bůh! Oni byli na prvním místě, nad Jeho zájmy!

Jsem si vědom, že se nedá nic dělat, abys nezameškal shromáždění, jestliže máš takové zaměstnání, které ti v tom brání – tj. jestliže jsi zdravotní sestra nebo noční pracovník. Ale mluvím o lidech, kteří mají na vybranou – vedou například svůj podnik a zvolí si, že se budou věnovat svému povolání před chozením do Božího domu. Bible varuje: „Neopouštějíce společného shromáždění našeho, jako někteří obyčej mají, ale napomínajíce se, a to tím více, čímž více vidíte, že se ten den přibližuje“ (Židům 10:25).

To je další příkaz Pána. Co má prioritu ve tvém životě? Kdo počká – tvoje práce nebo tvůj Pán?

Jestliže těchto příkazů nedbáme, setkáme se s hroznými následky. Opravdu, nikdy jsem netušil, kolik varování nám Ježíš ohledně tohoto tématu předkládá. Chci vám podrobně ukázat tři místa:

„A jakož se dálo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka. Jedli, pili, ženili se, vdávaly se až do toho dne, v kterémžto Noé všel do korábu; i přišla potopa, a zahladila všecky. A též podobně, jako se stalo ve dnech Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, štěpovali, stavěli. Ale dne toho, když vyšel Lot z Sodomy, pršel oheň s sirou s nebe, a zahladil všecky. Takť nápodobně bude v ten den, když se Syn člověka zjeví“ (Lukáš 17:26–30).

Podívej se znovu, co nám Ježíš v tomto seznamu předkládá, a uvažuj o věcech, které v té době lidé dělali. Víme, že tehdy vládlo násilí, které svět nikdy předtím neviděl, s hroznou nemorálností, jako je sodomie a homosexualita. Ale Ježíš tu o žádné z těchto věcí nehovoří. Nemluví ani o alkoholismu nebo perverzi. Spíš si pozorně všimněte, co říká, že lidé dělali, než přišel soud: jedli, pili (ale nezmiňuje opilství), ženili se, zasnubovali, kupovali, prodávali, sázeli, stavěli. Není zde ani jeden hřích. Všechno to jsou dobré, všeobecně uznávané, legitimní věci.

Vlastně všechno, co v tomto Ježíšově seznamu najdeme, je dále v Božím slově doporučováno těm, kteří chtějí být věrnými lidmi v rodinném životě a službě Pánu. Vezměme si například manželství. Pavel říká: „Pakli bys ses i oženil, nezhřešils…“ (1. Korintským 7:28). Jinde Písmo říká: „Poctivéť jest u všech lidí manželství…“ (Židům 13:4).

Navíc, 31. kapitola Přísloví nám říká, že ctnostná manželka „…rozsuzuje pole, a ujímá je; z výdělku rukou svých štěpuje i vinici“ (Přísloví 31:16). Od dob Jozueho, kdy se Izrael nastěhoval do země zaslíbené, je Bůh vedl, aby obdělávali pole a stavěli domy pro Jeho slávu. Na žádné ze všech těchto činností není nic špatného.

Tak proč se potom Ježíš zaměřuje pouze na dobré věci, které lidé dělali těsně předtím, než přišel soud? Je to proto, že se nám pokouší říct něco důležitého: Varuje nás před naší totální nevšímavostí k Jeho slovu, zatímco začínáme být zcela pohlcováni našimi vlastními zájmy!

Přemýšlej o tom: Bible se nezmiňuje ani slovem o tom, že by byl Noe během 120 let, kdy stavěl archu, pronásledován, zneužíván nebo že by se mu lidé posmívali. Jeho práce a kázání zřejmě nebylo nikdy přerušeno. Bůh nám říká: „Ano, bylo v té době násilí a zkaženost. Ale ohromná většina lidí byla tak zaneprázdněna činěním dobrých věcí, že neměli čas uvažovat nad varováním Noeho. Každý byl tak zaneprázdněn ženěním, jídlem, stýkáním se s přáteli a hověním si v pohodlí, že neměli čas naslouchat!“

Mluvme o přichytávání se amerického životního stylu. Mohu psát knihy a kázat o přicházejícím soudu, ale jen nemnozí, mimo malý zbytek věřících, naslouchají a věnují pozornost mým slovům. Masy křesťanů se vůbec nestarají. Proč ne? Protože jsou ponořeni do svých vlastních plánů pro manželství, děti, domov, zaměstnání, kariéru. Nemají čas poslouchat kázání o příchodu Pána!

„Takť nápodobně bude v ten den, když se Syn člověka zjeví“ (Lukáš 17:30). Ježíš varuje: „Poslední generace bude právě taková. Budou tak zaneprázdněni, tak ponořeni do svých vlastních zájmů, že dají všechny mé zájmy stranou!“

Je to tak již po staletí. Mnoho lidí je přesvědčeno, že jsou na cestě do nebe. Ale týden za týdnem zanedbávají Boží dům, Boží slovo, modlitbu, uctívání. Ale nepovažují své chování za hříšné:

„…Proč říká lid můj: …nepřijdeme více k tobě? … Lid pak můj zapomněl se na mne za dny nesčíslné… A vždy říkáš: …nevinná jsem“ (Jeremiáš 2:31–35).

Takoví lidé možná dělají dobré, legitimní věci – ale Pán u nich není na prvním místě! Není středem jejich životů. Kdyby byl, neodmítali by Ho. Našli by si čas, aby byli s Ním!

Jeremiáš káral lidi za „potulování“ (viz verš 36). Každý běhal sem a tam, dělal dobré věci, byl zaměstnán činěním „povolených“ věcí, dokonce náboženských věcí. Ale všichni zanedbávali Boha. Neměli čas na hledání Pána, neměli čas sednout si k Jeho nohám a učit se.

A to stejné se děje dnes po celém těle Kristově.

Lidé jsou tak zaměstnáni „pobíháním“ pro Pána, že nemají čas Ho hledat.

Tolik křesťanů si nemůže sednout u Jeho nohou a věnovat pozornost Jeho slovům, protože se neustále potulují kolem!

„Stejně tak bude…“ Když Ježíš mluvil o svém příchodu, proč nemluvil o míře zločinnosti? Proč neupozorňoval na naši přítomnou nemorálnost? Neřekl nic o naší drogové epidemii, našich přeplněných vězeních, našem hříchu potratů. Ne – On pouze řekl: „Tak jak tomu bylo v těch dnech, lidé budou nakupovat, prodávat, jíst, ženit se – budou zaměstnáni ‚dobrými věcmi.‘ A budou tak zaměstnáni, že zanedbají svou vlastní drahou duši!“

V říjnu bude náš sbor slavit devátý rok své existence. Během prvních tří let zde bylo mnoho vzrušení. Mnoho mladých odborníků, profesionálů a obchodníků přicházelo na naše shromáždění – překrásní zaměstnaní lidé ve vyšším postavení, kteří hořeli pro Pána. Říkali, že duchovně hladověli a že je Times Square Church zachránila před duchovní smrtí.

Tito lidé zde byli vždycky, když byly sborové dveře otevřené. Brali si domů nahrávky kázání a poslouchali je znovu a znovu, až do nich pronikli. Měli rovněž duši vítězů. Kdykoliv mě spatřili na ulici, zastavili se a objali mě, s rozzářeným úsměvem říkali kolemjdoucím: „To je můj pastor! Musíte přijít a slyšet jeho kázání!“

Kdykoliv jsem přišel do jejich kanceláří a představil se jejich sekretářkám, poctily mě vřelým jednáním. Ihned mi řekly: „Běžte rovnou dál, pastore.“ Když jsem vcházel do jejich kanceláří, zanechali všeho, objali mě a řekli: „Oh pastore, neděle byla úžasná! Když jsem přišel domů, mohl jsem tvrdě usnout. Duch svatý byl na mě celou noc.“

V současné době již mnoho těchto tváří v církvi nevidím. Postupně jsem mohl vidět, jak odpadají a vracejí se k materialismu. Dnes jsou pohlceni svým zaměstnáním, kariérou nebo povoláním. Mnozí navštěvují církve, kde se konají pouze jednohodinová nedělní shromáždění s dvacetiminutovým kázáníčkem bez jakéhokoliv usvědčení. Když vidím tyto drahé lidi na ulici, předstírají, že mě nevidí. Někteří se dokonce obrátí a jdou jiným směrem.

Jejich odmítnutí mě tolik bolí. Ale o kolik víc je zraněn Bůh, když odmítají Jeho samotného? Jak se musí cítit, když jím pohrdají ti, kteří s Ním kdysi chodili, mluvili a volali k Němu? Ti stejní lidé mu jeden čas říkali: „Pane, Ty jsi zachránil můj život z pekla! Nikdy Tě neopustím!“ Ale teď mu nevěnují ani minutu denně.

Můžeš říci: „Musím se uživit. Pán mi rozumí.“ Ne! Nikdy ti nebude rozumět a ani to nepřijme – aby byl na druhém místě za někým nebo něčím:

„A onť [Ježíš] jest hlava těla církve, kterýž jest počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak on ve všem prvotnost držel“ (Koloským 1:18).

V řečtině slovo prvotnost znamená „první místo.“ Ježíš musí mít přednost!

Toto podobenství je důležité – protože Ježíš je ten muž, který chystá velikou hostinu! Hostina, o které je zde řeč, je evangelium, a prostřený stůl je kříž. A Ježíšovo pozvání patří každému:

„Pojdtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám“ (Matouš 11:28).

Jednoduše řečeno, Ježíš nás zve, abychom s Ním sdíleli důvěrné přátelství. Jsme pobízeni, abychom přišli do Jeho přítomnosti a večeřeli s Ním, poznávali Ho, těšili se z Jeho společnosti. On nám říká: „Pojďte ke mně a nalezněte stůl, pro vás prostřený. Všechny věci jsou právě připraveny. Ve Mně naleznete plné uspokojení!“

Ježíš už vlastně dokončil všechno potřebné k tomu, aby nám dal plné uspokojení v tomto životě. Všechen náš hlad – všechno, co se týká svatosti a zbožnosti – je shrnuto v Něm: „Jakož nám od jeho Božské moci všecko, což potřebí bylo k životu a ku zbožnosti, darováno jest, skrze známost toho, kterýž povolal nás k slávě a k ctnosti“ (2. Petr 1:3).

Ale toto podobenství nám říká, že když nastal čas večeře a stůl byl prostřen, nikdo se neukázal. Když se služebníci dívali směrem k cestě, neviděli nikoho přicházet. Pán doufal, že všichni pozvaní zanechají všeho, aby přišli včas a napjatě očekávali společenství s velkou radostí. Ale nikdo nepřišel.

Ptám se tě: jak by ses asi cítil, kdybys uvařil skvělé jídlo, pozval hosty, kteří by ti řekli, že přijdou, ale až by bylo všechno prostřeno, nikdo by se neukázal? Nebral bys to jako naprosté odmítnutí – jako znamení, že o tebe pozvaní hosté nemají zájem?

Tento pán se rozhodl vyslat služebníka, aby jeho pozvaným hostům připomněl, že vše je již připraveno. Byla to poslední výzva: „Večeře je přichystána. Proč jste nepřišli?“ Písmo nám říká: „I počali se všichni bez výjimky omlouvati…“ (Lukáš 14:18).

První host se začal vymlouvat takto: „…koupil jsem pole a nutně musím vyjíti a podívati se na ně, prosím tě, měj mě za omluvena“ (stejný verš). Tento muž byl pravděpodobně obchodník s půdou, který koupil pole, aniž by se na ně předem podíval. Nebo chtěl jednoduše parcelu, na které by postavil dům pro svou rodinu.

Není hříchem obchodovat s pozemkem, ani není hříchem stavět dům. Obojí jsou dobré, „povolené“ věci. Ostatně, těsně předtím, než dopadl soud na Judeu, koupil Eliáš kousek půdy kvůli zjevení, které přijal.

Ale kupování pole není tou hlavní myšlenkou. To hlavní je, že tento muž měl špatné zaměření! Soustředil se na své zájmy – své povolání nebo zájmy jeho rodiny – a pozvání k důvěrnému společenství se svým Pánem odložil stranou. Řekl: „O to se budu starat později. Nejdřív se postarám o své zájmy.“ Ale faktem je, že pole mu nemohlo nikam „odejít.“ Mohl se na ně jít podívat následující den!

Druhý pozvaný host obchodoval s dobytkem. Řekl služebníkovi: „…Koupil jsem pět spřežení hovězího dobytka a ubírám se je vyzkoušeti, prosím tě, měj mě za omluvena“ (verš 19). Tento muž možná podnikal v obchodu s dobytkem. Zdá se, že si prohlédl deset kusů dobytka, než je koupil, a v té chvíli vypadali všichni dobře. Ale nyní je chtěl vyzkoušet, aby viděl, zda učinil dobrý obchod.

To, co tento muž udělal, není hříchem. Vyzkoušení volů byla legitimní a dokonce zodpovědná věc. Abraham i Job nepochybně učinili totéž nesčetněkrát, měli hojně dobytka. Tento muž udělal pouze to, co Boží slovo doporučuje každému pilnému správci.

Ale opět, o tohle tu nešlo. V čem spočíval hřích tohoto muže? Jednal, jako by chození do chléva bylo důležitější než jít do Božího domu! Tento dobytek mohl být vyzkoušen další den. Ale on je nenechal čekat, místo nich nechal čekat Pána!

Poslední pozvaný host řekl: „…uzavřel jsem sňatek s ženou a pro tuto příčinu nemohu přijíti“ (verš 20). Nic nemůže být legitimnější než oženit se. Bible nám říká, že muž, který nalezl manželku, nalezl věc dobrou (viz Přísloví 18:22).

Ale ještě jednou, o manželství tu nejde. Tento muž zhřešil v tom, že dal svou rodinu na první místo! Pán říká: „Oddanost rodině je dobrá ve svém čase a na svém místě – ale ne, když zabírá mé místo!“

Tento muž mohl vzít svou manželku na hostinu. Mohl to být dobrý začátek jejich manželství. Mohl říci: „Miláčku, Pán má v mém životě vždy první místo. Nic nezabírá jeho místo. Kdykoliv jsou pro mě jeho dveře otevřené, vždycky půjdu, abych s ním měl důvěrné společenství. Jeho zájmy jsou v mém životě nejpřednější. A teď chci, aby mé hodnoty byly i tvými hodnotami. A tak nechť jsou jeho zájmy pro nás nejpřednější.“

Znám tolik žen, pro které je těžké přijít v neděli ráno do církve, tím méně na nějaké jiné shromáždění. Ale mají spoustu času, aby během týdne běhaly někde venku! Jsou v neustálém běhu, když dělají pro své děti všechno možné. Udělají si čas na kursy tance, hodiny hudby, školní funkce, večírky, pikniky, sporty, nakupování. Seznam by mohl pokračovat dále a dále. Ale na věci Pána si udělají jen velmi málo času. Dávají najevo, že děti jsou pro ně na prvním místě!

Říkám vám, budete-li zanedbávat Boží zájmy a dáte děti na první místo, tak je zatracujete! Přesně to se stalo Ezechielovi a Manasesovi. Hospodin dal Ezechieli 15 let života navíc – roky, které měl strávit na kolenou před Bohem a v přinášení obnovy Izraeli. Ale Ezechiel místo toho strávil tyto roky tím, že se zabýval rozmarem dospělých – sbíral klenoty a dobytek a stavěl budovy. Syn, kterého během těchto let vychoval, Manases, přihlížel, jak jeho otec položil svůj rozmar a rodinu na první místo. A výsledek? Manases se stal jedním z nejhříšnějších králů v celé historii Izraele.

Co bylo hříchem tří mužů ve zmíněném podobenství? Byly to zájmy o zem, dobytek a o rodinu, všechny odstrčily stranou volání k důvěrnému společenství s Pánem. Nerozumějte mi špatně – věci, které dělali, byly všechny dobré a všeobecně uznávané. Ale staly se hříšnými – neodpustitelnými – když tyto muže oloupily o čas s Mistrem, o úctu k Pánu!

A nyní mi dovolte další důležité prohlášení: Nejsi opravdovým milovníkem Ježíše, pokud si nechráníš svůj čas s Ním!

Musíš přijít na místo, kdy budeš všechno považovat za narušení, obtěžování, pokud tě to okrádá o drahocenný čas v přítomnosti Ježíše. Když Ho jednou odsuneš stranou nebo dáš přednost něčemu jinému, snadno se to může stát zvykem. A skončíš tak, jak řekl Jeremiáš – zanedbáváš Ho „za dny nesčíslné“ (Jeremiáš 2:32).

Co se stane, když je Pán zanedbáván? Začne se hněvat! Mistr v tomto podobenství řekl: „Pravímť vám, že ani jeden z oněch mužů, kteří byli pozváni, mé večeře neokusí“ (Lukáš 14:24).

Jinými slovy: „V pořádku, pánové – ukázali jste mi, že jste všichni zaneprázdněni. Dali jste svou práci, své rodiny, své pole, svůj dobytek přede mě. Nechcete se mnou večeřet a poznat mě. Teď vám říkám – nikdy mě nepoznáte. Nikdy nevstoupíte do mých bran!“

Podobně mnozí přijdou k Ježíši a řeknou: „Pane, činili jsme mocné skutky ve tvém jménu. Vyháněli jsme démony a uzdravovali nemocné, všechno pro tvou slávu.“ Ale On odpoví: „Toto jsou všechno dobré věci – ale nikdy jsem vás neznal! Byli jste tolik zaneprázdněni, než abyste se mnou měli obecenství. Nikdy jste nedali všechno stranou, abyste se posadili v mé přítomnosti. Teď se všechny vaše skutky, kterými jste byli tak zaneprázdněni, ukázaly jako marné. Jděte ode mě pryč, cizinci!“

Ježíš nám dává mocné podobenství ve 25. kapitole Matouše – podobenství o deseti pannách. Pravděpodobně toto podobenství dobře znáte: Pouze pět panen mělo své lampy naplněné olejem, když si pro ně ženich přišel. Dalších pět bylo vykázáno ze svatební hostiny, protože se neúspěšně snažily sehnat olej, až když se ženich ukázal.

Jestliže deset panen v tomto podobenství reprezentuje církev, znamená to, že pouze polovina křesťanů vstoupí na svatební večeři? Nevím. Ale vím, že bychom se měli raději zaměřit na to, co nám zde Ježíš říká.

Nedělám si starosti s tím, že všech deset panen si zdřímlo a spalo uprostřed noci. Ze všeho nejdřív – ty, co měly olej, mohly spát v pokoji, protože měly dostatek až do rána. (Někteří říkají, že olej je Duch svatý a pět bláznivých panen chodilo neopatrně a bez pomazání Ducha).

Za druhé, olej není podstatou tohoto podobenství. Ale obvykle jsme na to tak zaměřeni, že nám uniká důležitá pravda. Vidíte, že těch pět pošetilých panen znovu naplnilo své lampy, vrátily se zpět a začaly klepat na dveře: „Pane, Pane, otevři nám…“ Ale co jim řekl ženich? Neptal se jich, kde byly. Nekáral je za nedostatek oleje. Nezmínil se o jejich pozdním příchodu. Ne – řekl velice jasně: „Věru, pravím vám, neznám vás“ (Matouš 25:12). Řekl: „Neznám vás.“ A to je podstata tohoto podobenství!

Nedávno, když skončilo jedno shromáždění v našem sboru, ke mně přistoupila jedna žena se svou dcerou. Podali jsme si ruce a potom zde tyto ženy stály a usmívaly se. Po chvíli se zeptaly: „Poznáváte nás?“ Zakroutil jsem hlavou. Řekly: „Viděli jsme se před patnácti lety po evangelizaci v Los Angeles. Modlil jste se za nás. Vzpomínáte? Jsme na seznamu Vaší pošty. Milujeme Vaše poselství a sledujeme Vaši službu po léta. Jak nás můžete nepoznat?“

Neviděl jsem je patnáct let! Řekl jsem: „Promiňte, madam – neznám vás.“ Tyto dvě ženy byly pro mě cizí.

Samozřejmě, Ježíš ví, kdo jsme. Je vševědoucí, všechno zná. Ale to není druh „poznání,“ o kterém je řeč v tomto podobenství. Ježíš říká: „Nikdy jste mě nebrali vážně. Nikdy jste mě nedali na první místo. A takto nevypadá vztah nevěsty a ženicha. Vaše srdce není v tomto vztahu. Zanedbávali jste mě. A já nemohu poznat vašeho ducha, váš druh chození. Nemůžete být mou nevěstou!“

Milovaní, znáte Ježíše ve své tajné modlitební komůrce stejně tak dobře jako ve sboru? Mluvíte s Ním během jízdy do práce, v metru či v autobuse? Když se dveře sboru otevřou, jste tam tak často, jak jen to je možné?

Až přijde poslední den, bude vás Ježíš znát?

Před pár týdny jsem šel pro noviny do blízkého stánku, vzdáleného jen dva bloky od naší budovy. Když jsem zahýbal na 49. ulici, spatřil jsem smutnou zavalitou ženu sedící na schůdcích jednoho domu. Nemohlo jí být více než padesát, ale vypadala na osmdesát. Pohlédla na mne hladovýma ztracenýma očima, jako by chtěla říci: „To je vše, co mi život nabídl.“ Mé srdce se sevřelo. Smutně jsem si pomyslel: „Ona je něčí matkou.“

Pak jsem zamířil doprava na Eight Avenue a uviděl jsem mladého střapatého muže. Byl zdrogovaný, potácel se podél mě a mumlal si nesmyslná slova, kterým by nikdo nerozuměl. Pomyslel jsem si: „V tomto životě prožívá peklo. A až zemře, pravděpodobně stráví věčnost v hořícím pekle.“ To se mi zdálo tak hrozné – že někdo žije tady v pekle a po smrti bude opět v pekle. Pocítil jsem velký smutek a bezmocnost.

Poté, co jsem si koupil noviny, rozhlédl jsem se kolem a spatřil žalostně vyhlížející mladou prostitutku, jenž mne míjela. V jejich očích byla prázdnota. Její tělo bylo zlomené a zasažené nemocemi, a přece se ho stále pokoušela prodat, aby si vydělala na další drogu. Rád bych věděl, zda někdy poznala, co je to normální život.

Se zármutkem jsem šel zpátky do svého bytu. Sedl jsem si do svého křesla a se strnulým pohledem do prázdna jsem začal volat: „Ó, Bože, není tohle město samotným peklem? Copak se neslituješ nad těmito lidmi, když se před tebe postaví? Nikdo z nich neslyšel žádné kázání na Times Square Church, nepoznali společenství svatých. Nebyli dotčeni Duchem svatým. Nemají už ani mentální schopnost, aby vyhlíželi tvůj příchod. Ó, Pane, někdy si myslím, že budeš mít určitě více slitování s těmito opuštěnými než se všemi svatými, kteří slyšeli stovky kázání, ale dávají Tě stále stranou!“

Ježíš vlastně řekl, že v ten Den bude lépe Sodomě a Gomoře než těm, kteří jednou okusili dobré věci Boží. Mluvím o lidech, kteří poznali moc Ducha svatého – ti, kteří se zavázali, že budou Ježíše milovat a sloužit mu až do smrti, ale pak se obrátili k žádostivosti, materialismu a vlastním zájmům. Řekni mi – jak můžeš vyhlížet příchod Ježíše, když jsi cele ponořen do dobrých věcí tohoto světa?

Jestliže Ježíš není zřítelnicí tvého oka – jestliže nejsi zaměřen na Něho, na Jeho církev, Jeho slovo, Jeho zájmy – nemůžeš být Jeho učedníkem. Bylo by pro tebe lepší, kdybys byl opuštěný, než takový pokrytec!

Říkám to znovu v lásce: Mnozí z vás, kteří čtete toto poselství, to nedokážete – pokud dnes neučiníte tento závazek: „Pane, od této chvíle nadále Ti slibuji, že budeš středem mého života. Všechno ostatní zaujme druhé místo. Ty jsi pro mě vším, drahý Ježíši. A vím, že pokud nebudeš, pak všechno ostatní bude zbytečné!“

Amen!