Dosažení plnosti Kristova požehnání

„A vímť, že přijda k vám, v hojnosti požehnání evangelium Kristova přijdu“ (Římanům 15:29). Pavel napsal tato slova křesťanům v Římě. Říkal jim: „Vůbec nepochybuji, že až se s vámi setkám, budu v nejplnější míře Kristova požehnání.“

Apoštolova slova tady v sobě obsahují něco, co by měl každý věřící vědět. To je, že existují různé stupně, nebo míry, Kristova požehnání. Někteří věřící dosáhnou plné míry tohoto požehnání, což je cíl. Všichni máme přijít do plné míry Pánova požehnání. Ale jiní křesťané vstoupí jen do malé míry Kristova požehnání.

Ve svém dopise Efezským Pavel naléhá na každého, aby usiloval o nejplnější míru tohoto požehnání: „Jednomu pak každému z nás dána jest milost podle míry obdarování Kristova… až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova… a poznati přenesmírnou lásku Kristovu, abyste tak naplněni byli ve všelikou plnost Boží“ (Efezským 4:7, 13, 3:19).

Všimni si slova „plnost“ v těchto pasážích. Řecké slovo, které tu Pavel používá, znamená „dokončit plně proces naplňování.“ To je úkol, který nám Bůh dal: usilovat o plnost Kristova požehnání v našich životech.

Pavel to rozvádí, píše: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, Jeden Bůh a Otec všech, kterýž jest nade všecko, a skrze všecko, i ve všech vás“ (4:4–6). Krátce Bůh Otec, Syn a Duch svatý přebývá ve všech svých dětech. Ježíš slíbil: „Otec můj a já… k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme“ (viz Jan 14:23). Pavel objasňuje, že máme všichni stejný přístup k Pánu. Proto máme všichni stejnou příležitost dosáhnout jeho stále vzrůstajícího požehnání. Opravdu, naše životy by měly neustále růst v tom, co Pavel nazývá „Kristovo požehnání.“

Uvažuj o neuvěřitelné míře Kristova požehnání v Pavlově životě. Tento muž přijal zjevení od Ježíše osobně. Píše, že se v něm zjevil Kristus sám. Samozřejmě, Pavel věděl, že nedosáhl dokonalosti. Ale také věděl, bez pochybnosti, že v jeho životě není nic, co by bránilo proudu Kristova požehnání.

Proto mohl Pavel říci: „A vímť, že přijda k vám, v hojnosti požehnání evangelium Kristova přijdu“ (Římanům 15:29). Měl svatou jistotu ve svém chození s Kristem. Prohlásil: „A tak se chovati hledím, abych měl dobré svědomí bez úrazu před Bohem i před lidmi vždycky“ (Skutky 24:16).

Pavel v jádru říkal: „Můj život je před Pánem otevřenou knihou. Nemám ve svém srdci žádný skrytý hřích, a On se mnou nemá žádnou kontraverzi. A jeho požehnání ke mně, to je neustálý proud zjevení. Takže, když vám kážu, neslyšíte slova člověka. Nepřináším mrtvé kázání plné chytré teologie. To, co slyšíte, jsou skutečná slova Božího srdce k vám.“

Víš, plnost Kristova požehnání má málo co do činění s materiálními statky. Samozřejmě, že veškeré dobré zdraví a pozemské zdroje musíme vidět jako požehnání z Boží milostivé ruky. Ale Pavel tu mluví o mnohem větším požehnání. Řecké slovo, které používá pro požehnání, znamená „Boží doporučení (chvála)“ nebo jeho „Dobře uděláno.“

Krátce, Kristovo požehnání znamená žít život, který se líbí Pánu. Je to vnitřní vědomí od Ducha svatého, že když se Bůh podívá na tvůj život, řekne: „Mám z tebe radost, můj synu, má dcero. Není mezi námi nic, co by bránilo našemu společenství a vztahu.“

Pisatel Židům shrnuje plnost Kristova požehnání tímto způsobem: „Bůh pak pokoje, kterýž toho velikého pro krev smlouvy věčné Pastýře ovcí vzkřísil z mrtvých, Pána našeho Ježíše, Učiniž vás způsobné ve všelikém skutku dobrém, k činění vůle jeho, působě v vás to, což jest libé před obličejem jeho, skrze Jezukrista, jemuž sláva na věky věků. Amen“ (Židům 13:20–21).

Miluji přebývat mezi lidmi, kteří žijí tento druh Kristova života. Mají kolem sebe aróma toho, že jsou s Ježíšem. Podobně jako Pavel mají tito svatí božskou nespokojenost se svým životem, touhu být v Kristově přítomnosti, hlad po dosažení větší a větší intimnosti s ním. Hodně mluví o Ježíši, a šíří jeho lásku a svatost.

Takoví lidé se radují ze života, ale vyhýbají se veškeré hloupé konverzaci. Žijí zcela odděleni od věcí tohoto světa. A Boží přízeň je zřejmá v jejich životech a v jejich rodinách. Mohou být chudí, ale jejich životy jsou plně požehnané Pánem.

Nechápejte mě špatně: tito věřící trpí podobně jako kdokoliv jiný. Procházejí obdobími krutých zkoušek a testování. Ale podobně jako Pavel, i když mohou být poníženi, nejsou zničeni. A nikdy to nevzdávají. Jsou rozhodnuti dokončit své chození vírou a ve službě způsobem, který se líbí Pánu.

Pavel se ptal Galatských: „Běželi jste dobře. Kdo jest vám překazil, abyste pravdy neposlouchali? Neníť ta rada z toho, kterýž vás volá. Maličko kvasu všecko těsto nakvašuje“ (Galatským 5:7–9).

Pavel tu poukazuje na dogmatickou víru nebo teologii. Ptá se: „Co je ve vašem životě, co vás zdržuje, abyste pokračovali do plného požehnání Krista? Jednu chvíli jste činili dobře. Vím, že jste lidé modlitby a pilně pracujete, abyste konali dobré dílo. Ale něco není v pořádku. Nevidím, že byste jakkoli rostli. Místo toho jste se vrátili ke spoléhání se na své tělo. Necítím lahodné aroma Krista, které jste kdysi měli. Vaše jistota, váš jas, vaše vize jsou pryč. Něco vám brání, překáží.“

„Co vás mohlo přesvědčit, abyste se dostali do takového stavu? Ať je to cokoliv, říkám vám, že to není z Boha. Vlastně ve vás cítím kvasnice, kompromis jakéhosi druhu. Cosi vás poskvrňuje, něco, co si možná snažíte udržet. A to způsobuje, že má s vámi Bůh kontraverzi. Řekněte mi, co to je?“

Vím, že mnoho dnešních křesťanů bylo kdysi Bohem mocně používaných. Tito lidé byli oddaní, modlící se, věřící svatí. Ale potom se jim něco stalo. Nějak jim bylo zabráněno, aby zažívali plnost Kristova požehnání.

Všech těchto lidí se Pavel ptá: „Co se stalo? Co vám brání, abyste měli ve svém životě proud Kristova požehnání? Jaké kvasnice se připlížily?“

Prorok Eliáš byl Bohem mocně používán. Sdílel Boží břemeno zármutku nad Izraelem. Jeho srdce bylo zlomené pro lidské odpadnutí. A předváděl ohromné divy a zázraky v Božím jménu. Ale právě jako Mojžíšovi bylo zabráněno vstoupit do Zaslíbené země, bylo Eliášovi zabráněno, aby zažíval naprostou plnost Božího požehnání.

Znáte příběh Eliášova vítězství na hoře Karmel. Zbožný prorok přivolal dolů oheň z nebe a zabil Bálovy proroky. Potom se modlil za déšť a z nebe se lily silné provazy deště, které ukončily dlouhé sucho v Izraeli. Když lidé viděli tyto věci, okamžitě činili pokání ze svého modlářství a obrátili se zpět k Hospodinu.

Chci vyzvednout příběh, jak lidé vyrazili na cestu do Jezreel, hlavního města, aby podali zprávu. Eliáš neuvěřitelně předběhl rychlý vůz spěchající zpátky do města, vzdáleného přes dvacet mil. Písmo říká: „Ruka pak Hospodinova byla s Eliášem“ (1. Královská 18:46), když běžel vpřed. To mi říká, že Eliáš byl na božské misii. Bůh posílal Eliáše zpět do Jezreel se záměrem. Proč vlastně prorok tak spěchal zpátky do města?

Klíč nacházíme v Eliášově svědectví na hoře Karmel: „Vedlé slova tvého jsem činil všecky věci tyto“ (1. Královská 18:36). Prorok v podstatě říkal: „Hospodine, ať každý, kdo je tu, ví, že všechno, co jsem učinil, bylo v poslušnosti tvému vedení. Co jsem tu dnes udělal, je prostě to, cos mi řekl, abych udělal, když jsem se modlil.“

Ale potom se zpráva dostala k hříšné královně Jezábel. Když slyšela, že Eliáš zavraždil všechny její falešné proroky, vyhrožovala, že ho zabije: „Tedy oznámil Achab Jezábel všecko to, což učinil Eliáš, a že naprosto všecky proroky její pobil mečem. A protož poslala Jezábel posla k Eliášovi, řkuci: Toto ať mi učiní bohové a toto přidadí, jestliže v tuto hodinu zítra neučiním tobě, jako ty kterému z nich. Což když zvěděl, vstana, odšel pro zachování života svého“ (1. Královská 19:1–3). Když Eliáš slyšel hrozbu Jezábel, utekl, aby si zachránil život.

Mnoho komentátorů Bible věří, že se Eliáš nebál Jezábel. Říkají, že jeho mise byla splněna na hoře Karmel a že ho teď Bůh vedl na poušť, aby ho naučil několik důležitých lekcí. Jinými slovy, Hospodin pro Eliáše nikdy nezamýšlel, aby se znovu setkal tváří v tvář s Jezábel.

Nesouhlasím. Myslím, že tato interpretace úplně opomíjí myšlenku této pasáže. Když si představuji Eliášův troufalý běh o závod zpátky do Jezreel, věřím, že běžel, aby dokončil jednu poslední věc, kterou po něm Bůh žádal: zabít Jezábel.

Přemýšlej o tom: Hospodin nehodlal umožnit Jezábel, aby pozvedla celý nový sbor hříšných kněží. Proč by Bůh řekl Eliášovi, aby pobil jejích 400 proroků, ale dovolil, aby matka modlářství přežila? Bylo by to, jako ořezat hříšné větve, ale ponechat jejich kořen. Když Bůh připravuje svůj lid, aby vstoupil do plnosti jeho požehnání, vyžaduje na nás víc, než abychom jen činili pokání. Vyžaduje na nás také, abychom vytrhali kořen našeho hříchu, abychom mohli být přivedeni do života čistoty a svatosti. Jenom potom můžeme zažívat jeho plnost.

Věřím, že Bible dokazuje, že Jezábel musela být zabita. Ve Zjevení nařizuje Ježíš církvi v Thyatirech: „Známť skutky tvé, i lásku, i přisluhování, i věrnost, i trpělivost tvou, a skutky tvé, i ty poslední, kteříž větší jsou nežli první. Ale mámť proti tobě něco málo, že dopouštíš ženě Jezábel, kteráž se býti praví prorokyní, učiti a v blud uvoditi služebníky mé, aby smilnili a jedli modlám obětované…“

„Aj, já uvrhu ji na lože, i ty, kteříž cizoloží s ní, v soužení převeliké, jestliže nebudou činiti pokání z skutků svých. A syny její zmorduji smrtí; i zvědíť všecky církve, žeť jsem já ten, kterýž zpytuji ledví a srdce“ (Zjevení 2:19–23).

Kristus tady mluví k lidem, kteří jsou šlechetní, dobročinní, plní víry, trpěliví, kteří rostou v dobrých skutcích. Přesto tito oddaní svatí dosud nemají plné Hospodinovo požehnání. Proč? Ježíš jim říká: „Je tu jeden problém, jedna překážka, která vás zdržuje od zažívání mé přízně v plnosti. A to je, že odmítáte jednat s duchem Jezábel ve vašem středu. Umožňujete tomuto duchu, aby vás dále sváděl.“ Kristus to činí naprosto jasné: jestliže máme vstoupit do jeho plnosti, musíme se dostat ke kořenu všeho modlářství a hříchu.

Takže, jaký hřích Jezábel představuje? Jezábel je symbolické jméno. V Hebrejštině znamená „cudný?“ s mezinárodním otazníkem. To naznačuje překvapení právě u myšlenky na cudnost – znamenající „určitě necudné, zkažené; to, co je zřetelně nečisté.“ Krátce, Jezábel je duch hrubé nečistoty a chtíče.

Někteří komentátoři nevěří, že Jezábel bylo skutečné jméno Achabovy manželky. Spíše říkají, že autor použil jméno jako potupný přídomek kvůli královnině nenáviděnému chování. Tohle bylo mezi biblickými pisateli běžnou praxí. Jan, například, používá slovo „antikrist“ nejen k popisu osoby, která má přijít, ale také pro ducha. Totéž platí pro užití slova „drak“: je používáno nejen k popisu Satana, ale každé bytosti, která je jím ovládána, včetně lidských.

Jednoduše řečeno, Jezábel je svůdná propaganda z pekla a je směřována na Boží služebníky. Je určena, aby srazila a zničila všechny, kdo jsou dotčeni a pomazáni Pánem. Pasáž na hoře Karmel to potvrzuje. Neříkali jste si někdy, odkud se Bálovi proroci vzali? To nebyli žádní importovaní, imigrantní kněží. Byli to Izraelci, Boží vyvolení. Byli svedeni Jezábel, svedeni k jejímu smilstvu ďábelským naočkováním.

Ve své mysli nepochybuji, že Eliáš byl povolán jako nástroj, aby zbořil tuto pevnost v Izraeli. Eliáš měl historii s Pánem a byl trénován, aby slyšel Boží hlas. Modlil se s takovou mocí, že se nebesa zavřela a opět otevřela. Když udeřil svým pláštěm o řeku, vody se rozdělily. A vzkřísil mladíka z mrtvých. Eliáš nepochybně žil a pohyboval se zázračně. Jednou s autoritou prohlásil k Achabovi: „Eliáš je zde!“ Jak odvážné! Jak nebojácné!

Přesto teď mocný prorok utíká ve strachu pryč.

Ten samý boj se začíná vést v Božím domě právě teď. Přemýšlej o oddaném křesťanovi, někom, kdo je podobný Eliášovi. Je zasvěcený Božímu dílu, pilný, trpělivý, chodí ve víře, slouží ostatním, roste v dobrých skutcích. Ale v jeho životě existuje překážka. Tento služebník má míru Krista: je spasený, ospravedlněný, zaneprázdněný záležitostmi nebeského Otce. Ale teď k němu Pán přichází a říká: „Něco proti tobě mám. Dopustil jsi ve svém životě cosi zhoubného. Svedl tě duch Jezábel. A to ti teď brání ve tvém chození se mnou.“

„Dopouštíš ženě Jezábel… učiti a v blud uvoditi služebníky mé, aby smilnili a jedli modlám obětované“ (Zjevení 2:20). Ježíš tu nemluví o nějaké skutečné ženě, která stojí před církví a přednáší o tom, jak mít úspěch se smilstvem. Ne, poukazuje tu na ty věci, kterým jsi dovolil, aby tě poučovaly, naočkovaly tě: TV, Internet, žádosti našeho těla. Tohle všechno jsou mocní svůdníci.

Podobně když Kristus mluví o „pojídání toho, co se obětuje modlám,“ nemluví o jídle. Poukazuje na křesťany, kteří jedí ďábelskou špínu. Tito věřící možná pozvedají svůj hlas ve chválách v církvi, ale když jdou domů, obracejí se ve svých myslích k nejhorší představitelné špíně: sexu, násilí, ohavnostem.

I svět zná hříšnost takových věcí. V interview pro New York Times se ptali známého mladého herce, zda si libuje v pornografii, jako mnoho Hollywoodských hvězd. Mladý muž odpověděl: „Nemohu si dovolit krmit svou mysl špínou. Ti, kdo se dostali do pornografie, nedokážou ovládat své myšlenky. Jejich myslí neustále proudí všechny obrazy, které nasáli z porna. Nemohu si dovolit to dělat. Žádný profesionální herec nemůže.“ Je smutné, že se mnoho křesťanů nedokáže pochlubit stejnou kázní.

Často, když přichází duch Jezábel, aby nás svedl, šeptá: „Pracoval jsi tvrdě a teď potřebuješ relaxovat. To je čas, kdy si můžeš dovolit nějakou zábavu. Toto je den milosti, a Bůh není na svůj lid tvrdý. Tak jdi a nalaď si tu barevnou TV show. Nebo si můžeš vypůjčit ten špinavý film. Kdyby sis dopřával příliš, můžeš si vždycky nárokovat krev Ježíše a být zase čistý.“

Ne! Ježíš říká, že jestliže máš ve svém srdci žádost, již jsi se dopustil cizoložství. Říká nám jasně s žhnoucím pohledem: „Ale dalť jsem jí čas, aby pokání činila z smilstva svého, avšak nečinila pokání“ (Zjevení 2:21). Slovo „jí“ v tomto verši označuje podvedené Boží děti, které svedl duch Jezábel.

Pán říká: „Jsem k tobě milosrdný a byl jsem velice trpělivý. Dal jsem ti dostatek času, abys činil pokání a zřekl se svého hříchu. Posílal jsem k tobě proroky, kázání z kazatelny, varování od tvých přátel. Můj Duch tě usvědčoval a v lásce tě varoval. Ale ty jsi dosud nečinil pokání.“

„Toužím po tom, abys vstoupil do mé plnosti. Předložil jsem před tebe všechny zdroje. Přesto žiješ dál jako chuďas. Vedu s tebou spor a ten neodejde, dokud nebudeš jednat s touto překážkou.“

Ježíš nám říká, jaké jsou tyto důsledky:

• „Aj, já uvrhu ji na lože“ (Zjevení 2:22). Řecký překlad zde je „úsilím zlomit, obrátit na útěk, zahnat.“ Znamená to neustálý strach, únavu, stále v běhu.
• „V soužení převeliké“ (2:22). Řečtina označuje útisk, soužení, depresi.
• „A syny její zmorduji smrtí“ (2:23). S výjimkou těch, kdo činí pokání ze smlouvy s Jezábel, bude jejich konec doslovná smrt.

Proč Pán jedná tak přísně s těmi, kdo cizoloží s Jezábel? Protože chce, aby každý, kdo mu slouží, bral tuto záležitost vážně: „I zvědíť všecky církve, žeť jsem já ten, kterýž zpytuji ledví a srdce, a odplatím jednomu každému z vás podle skutků vašich“ (2:23).

Tohle nejsou slova nějakého starozákonního proroka. To je varování od Ježíše samotného, v jeho dni milosti. Říká nám: „Každý jednotlivec v mé církvi musí vědět, že Jezábel musí být sražena. Musíte dát této duchovní pevnosti smrtelnou ránu nebo nikdy nebudete mít větší míru mě samotného.“

Vraťme se teď k Eliášovi. Považuji ho za jednoho z nejmocnějších Božích mužů v celém Písmu. Přesto nechal Jezábel žít. Eliáš v této misi selhal, bez jakékoliv omluvy.

Co bylo příčinou Eliášova selhání? Byl to nedostatek víry. Eliáš přičítal Jezábel více moci než Bohu. Přemýšlej o tom: po jeho vítězství na hoře Karmel nastalo v zemi probuzení, usvědčení mezi lidmi a všeobecné pokání. Jezábel nezůstala žádná moc. Kdyby se tehdy pokusila zabít Eliáše, lidé by ho obklopili, aby ho ochránili. Ale místo toho, když přišlo vyhrožování, ztratil Eliáš víru.

Chápete myšlenku tohoto poselství? Bůh, který tě spasil – který ti dal vítězství nad hříchem a učinil pro tebe zázraky – má tu samou moc k zabití jakéhokoliv chtíče Jezábel v tobě. Může zničit každou pevnost, umrtvit každý zakořeněný hřích a osvobodit tě od každé moci nepřítele.

Mnoho zápasících křesťanů si myslí: „Tenhle zvyk ve mně je tak silný, jsem úplně zdrcený. Kde je vítězství?“ Tehdy jim nepřítel šeptá: „Bůh tě neslyší. Nezvládneš to. Navzdory všem svým modlitbám padneš.“ Ale Pán odpovídá: „Ne! Žádná pevnost, žádný duch Jezábel nad tebou nebude mít nadvládu.“

Eliáš udělal to, o čem uvažuje mnoho věřících: utekl. David píše, jak chtěl uletět na poušť jako pták. Jeremiáš si přál mít nějaký osamocený domek daleko v pustině. Ale mnoho křesťanů, kteří „prchají“, ve skutečnosti nikam nejdou. Pro ně je to stav mysli, touha uniknout z jejich zkoušky.

Nakonec David usoudil: „Nebudu se bát ničeho zlého.“ Ale Eliáš si zvolil utéct a skrýt se. Vzdal boj. A Jezábel žila dál.

Věřím, že Eliášův příběh nám zjevuje jeden z největších soucitných skutků, který kdy Bůh dal najevo nějakému bojácnému služebníkovi. Eliáš skončil pod jalovcem na poušti, tak skleslý, že upadl do hlubokého spánku. Ale Hospodin poslal anděla, aby ho vzbudil a nakrmil ho chlebem a vodou. Tak Eliáš jedl a pil, ale stále ještě byl v takové depresi, že opět tvrdě usnul.

Ještě jednou ho anděl vzbudil a nakrmil dalším jídlem. Potom Bůh řekl svému služebníkovi tato laskavá slova: „Eliáši, vstaň, pojez, nebo velmi dlouhou máš cestu před sebou“ (viz 1. Královská 19:7). Říkal: „Příteli, sám to nemůžeš zvládnout. Já jsem s tebou.“

Víš, o Boží lásce k Eliášovi nebylo pochyb. Nezáleželo na tom, jak šeredně jeho služebník selhal. I v jeho strachu, depresi a touze utéct byl Eliáš stále ještě milován Otcem. To samé je pravdou pro všechny z nás, kdo Pána milují a slouží mu.

Ale Bůh měl pro Eliáše ještě další poselství. Bylo to milosrdné varování a stejně dobře se dá aplikovat dnes na nás. Ptal se ho: „Co tu děláš, Eliáši?“ (19:13). I když Hospodin Eliášovi odpustil, neměl v úmyslu zamést jeho problém pod rohožku. Tolik ho miloval.

Eliáš odpověděl s výmluvou, ale Bůh ji nepřijal. Znovu se zeptal: „Proč jsi tady?“ V podstatě se ptal: „Proč jsi vzdal boj, Eliáši? Proč jsi rezignoval na svou službu? Odkud se vzala tato únava?“

Nakonec to vypadá, že Bůh přistoupil na Eliášovu rezignaci. Hospodin řekl mnoha slovy: „Nebudu tě nutit, Eliáši, abys pokračoval. Ale pomažu místo tebe Jehu. On dokončí tvou misi a zabije Jezábel.“

Faktem je, že když chceme přestat, Pán to dovolí. A nebude nás milovat o nic míň. On prostě dovolí, abychom dál žili s naší omezenou mírou Krista. Opravdu, když přišel čas, aby šel Eliáš domů k Hospodinu, dopravil ho do nebe v ohnivém kočáře. Byl to muž nádherně poctěný. Ale podobně jako Mojžíš, kterému bylo zabráněno vstoupit do Zaslíbené země, nevstoupil Eliáš nikdy do plnosti Božího požehnání.

Možná říkáš: „Nemám problém s chtíčem. Nejsem smilník ani cizoložník. Díky Bohu, nebyl jsem sveden duchem Jezábel.“ Raduji se s tebou. Ale pro každého věřícího, který touží úplně vstoupit do Kristova požehnání, jistě přijde Eliášův okamžik. Narazíš na největšího, nejdrtivějšího nepřítele, kterému jsi kdy čelil. A duch Jezábel se ti bude posmívat: „Tentokrát selžeš. Pro tebe je po všem.“

Až přijde tenhle čas, nemůžeš myslet na to, že toho necháš. Nevzdávej boj ani se nezříkej zaslíbení, která ti Bůh dal. Svrhni ducha Jezábel. Pán říká, že nad tebou nemá žádnou moc.

Zde je jeden závěrečný obraz Božího milosrdenství. Ačkoliv Eliáš selhal, dává Hospodin svému služebníkovi poslední slovo. Písmo říká, že Eliáš prorokoval: „Psi žráti budou Jezábel mezi zdmi Jezreelskými“ (1. Královská 21:23). A právě tohle se stalo. Jezábel byla zavražděna přesně na místě, odkud Eliáš uprchl, a její krev slízali psi. Bůh dal Eliášovi poslední slovo.

Drahý svatý, náš Pán nás učinil víc než vítězi. To je jeho poslední slovo k tématu. Takže, povstaň a bojuj. A nech ho, ať tě vede do plnosti jeho požehnání.