DUCH MODLITEB

Podívejme se na Danielovu modlitbu: “Nyní tedy, Bože náš, vyslyš modlitby a prosby svého služebníka. Kvůli sobě samému, Pane, rozjasni svou tvář nad svou zpustošenou svatyní. Nakloň své ucho, Bože můj, a slyš! Otevři své oči a pohlédni na naše trosky, na město, jež nese tvé jméno! Neprosíme tě pro svou vlastní spravedlnost, ale pro tvůj veliký soucit” (Daniel 9:17-18).

Slovo modlitba je v Bibli používáno vždy jen jako označení pro volání či prosbu, která je vyjádřená. Jinými slovy, není to soukromá věc či meditace. Modlitba má zákonitě něco společného s hlasem!

Židovský výraz pro “modlitbu” označuje “olivovou větev zabalenou do vlny nebo nějaké látky, s níž žádající mává, aby nalezl pokoj či vyjádřil kapitulaci.” Jednoduše to byla vlajka kapitulace, která vyjadřovala volání po totálním a bezpodmínečném složení zbraní.

Představte si bitvou vyčerpaného vojáka, rozedraného a zničeného, unaveného a přemoženého, uvězněného v pasti vlastní vůle. Je úplně sám a přišel na konec sebe sama, a tak láme větev ze stromu a a přivazuje na ni své bílé tílko. Pak ji zvedne, plazí se ze své jámy a křičí: "Poddám se! Vzdávám se!"

To je modlitba! Říká: “Už nemohu dál bojovat tuto bitvu. Jsem ztracen a zoufalý.”

Modlitba není jen volání na Boha, aby dělal to, co chcete; není to úpěnlivá prosba, aby vám pomáhal ve vašich plánech. Naopak, je to úplné zapření vaší vůle a vaší cesty.

Po staletí vyzývali křesťané Boha a plní vlastní vůle, volali: "Bože, pošli mě sem, pošli mě tam, dej mi to, dej mi tamto." Ale v posledních dnech Duch Svatý přijde s velkou mocí a vyvolá pocit duchovního bankrotu. Budeme čelit skutečnosti, že ani se všemi našimi penězi, mozky, programy, duchovními úřady a plány jsme se ani nedotkli tohoto světa. Pravdou je, že církev ztratila půdu a stala se slabou a žalostnou.

Musí se vzdát! Musí tu být kapitulace! Náš křik musí být doprovázen ochotou vzdát se v našem životě všeho, co není podobné Ježíši Kristu.