Eliášův plášť

Druhá kapitola 2. Královské obsahuje jednu z nejokázalejších pasáží celého Starého zákona. Tato kapitola nám vypráví zázračný příběh stárnoucího proroka Eliáše a jeho služebníka Elizea. Když sledujeme vyprávění, Bůh informuje Eliáše, že jeho služba na zemi končí. Nyní má překročit řeku Jordán a jít na určené místo, kde ho nebeský kočár vyzvedne a přenese do slávy.

Když starý prorok přemýšlí o svém posledním dni na zemi, rozhodne se navštívit města Bethel a Jericho. Pozval svého služebníka Elizea, aby šel s ním, a tento pár se vydal na cestu, kterou chápu jako „naučnou cestu“. Po návštěvě obou měst přišli na břeh řeky Jordánu. Eliáš vzal svůj plášť – široký oděv volného střihu nebo talár – a udeřil jím do vody. Nadpřirozeně se vody rozdělily a tito dva muži přešli po suché zemi (viz 2. Královská 2:8).

Když dosáhli druhého břehu, Eliáš se obrátil ke svému služebníkovi a řekl: „Žádej sobě, co chceš, prvé než vzat budu od tebe“ (verš 9). Mladší muž bez váhání odpověděl: „Nechť jest, prosím, dvojnásobný díl ducha tvého na mně“ (stejný verš).

Na první pohled vypadal Eliáš překvapený Elizeovou odpovědí. Řekl: „Nesnadnés věci požádal…“ (verš 10). Potom odpověděl: „…avšak, jestli uzříš mne, když budu vzat od tebe, staneť se tak; pakli nic, nestane se“ (stejný verš). Říkal: „Jestli uvidíš, jak mě Bůh odvádí pryč, bude tvá touha naplněna. Ale jestli tu akci mineš, budeš muset jít zklamaný domů.“

Jak šli dál, objevil se náhle z nebe kočár a oddělil muže. V těle nastoupil Eliáš do kočáru – a Elizeus byl svědkem celé scény. Volal: „Otče můj, otče můj! Vozové Izraelští i jezdci jeho! A neviděl ho více. Potom uchopiv roucho své, roztrhl je na dva kusy“ (verš 12).

Eliáš byl pryč – ale jeho plášť spadl na zem. Když to Elizeus viděl, strhl svůj šat, roztrhal ho na kusy a vzal na sebe Eliášův plášť. Potom se vrátil k Jordánu a udělat totéž, co udělal jeho mistr: Sundal plášť a udeřil jím do vody. Okamžitě se vody rozdělily a Elizeus přešel po suché zemi. Tak začal mladý prorok svou vlastní pozoruhodnou službu.

Události v této kapitole jsou naprosto neuvěřitelné. Přesto, co mají tyto pasáže ukázat dnes nám? Věřím, že nám zde Bůh dává neklamnou lekci s jasným, jednoduchým významem: Bůh chce dělat větší věci s každou nastupující generací. A každá nová generace musí hledat Boha pro svou vlastní zkušenost Ducha svatého a vlastní vybavení mocí od něho.

Je nádherné číst, jak Bůh otevřel Rudé moře pro Mojžíše a rozdělil Jordán pro Jozue. Ale jiná věc je, abychom my žádali Boha, aby předvedl zázraky pro nás. Přesto je to právě to, co si náš Bůh pro nás přeje. On chce předvést zázraky a poskytnout více svého Ducha svatého pro jeho lid mimo vše, co viděl v minulosti. Touží, aby naše víra rostla a zvětšovala se – tak abychom jako Elizeus žádali dvojitou porci Jeho Ducha pro Jeho slávu.

V této starozákonní scéně je Eliáš typem křesťana stoupajícího k Otci. A Ježíš nám zaslíbil: „Budete dělat dokonce větší skutky než já, neboť já jdu ke svému Otci“ (viz Jan 14:12). V podstatě zde říká: „Budete potřebovat více mého pomazání, moci a autority než jakákoliv generace v minulosti. A můj Duch vás vybaví vším, co budete potřebovat, abyste zvítězili.“

Proč chtěl starší prorok, aby ho jeho služebník doprovázel do Bethel a Jericha? Určitě to pro Eliáše nebyla sentimentální cesta, poslední výlet dole na památku. Ne – tento moudrý starý muž chtěl vyučovat Elizea – tak jako dnes nás – naší potřebě více Boží moci a pomazání.

Dva muži přišli nejprve do Bethel, jehož jméno znamená „Boží dům“. Opravdu, Bethel měl velké duchovní dědictví. Jákob sám zde obětoval svou oběť. Ale během let se něco s městem stalo. Jeroboám tam postavil zlaté tele a lidé se brzy dostali do modlářství. Výsledkem bylo, že celá generace byla ztracena pro skepticismus, posměch a úšklebky, jejich dětí byly oloupeny o každou stopu duchovních kořenů Bethel.

Bylo to dost zlé, tito lidé se pravděpodobně Eliášovi a Elizeovi vysmívali, když ti dva přišli. Jak to víme? Jenom den nebo tak později, když se Elizeus vrátil do Bethel, malé děti vyběhly z města, aby se mu posmívaly.

Právě když procházeli ulicemi, všiml si asi Eliáš zděšení a rozhořčení svého služebníka z totálně odpadlé společnosti. Eliáš sám čelil ve svém dni na hoře Karmel výsměchu a úšklebkům. Ale věděl, že bude potřeba dokonce více nadpřirozené síly, aby čelil této nové generaci. Tito mladí lidé byli daleko víc zatvrzení a bezbožní než modlářští kněží, se kterými bojoval.

Věřím, že právě v tomto okamžiku se Eliáš rozhodl zkusit svého služebníka. Nejpravděpodobněji navrhl: „Elizee, proč se zde neusadíš a neděláš těmto lidem pastora? Máš jisté povolání a jsi velmi dobře vycvičený. Mohl bys pomoci obnovit velké dědictví města Bethel.“

Jsem si jist, že Elizeus poslouchal, neboť věděl, že jeho mistr má mocné rozpoznání. A přece věřím, že si mladý muž rychle připomenul příběh jiného proroka. Bůh poslal jistého nejmenovaného mluvčího do Bethel, aby prorokoval proti modlářství Jeroboáma. Tento prorok volal: „Jeroboáme, tvé zlaté tele právě končí“ – a ihned spadla modla z oltáře a vysypal se popel. Když to Jeroboám viděl, natáhl ruku, aby proroka uhodil – ale jeho ruka náhle ochrnula.

Bůh potvrdil službu nepojmenovaného proroka dalšími nadpřirozenými skutky. Přesto byl ten samý prorok později sveden a zkompromitován nedostatkem duchovní moci.

Jak Elizeus prozkoumal situaci v Bethel, poznal, že není připraven postavit se zde proti zlým duchům. Pochopil, co Eliáš věděl od začátku – potřeboval, aby v něm Duch svatý udělal větší, mocnější dílo, než bude moci zarazit zlo v tak hříšném městě. A tak řekl svému mistrovi: „Živť jest Hospodin, a živať jest duše tvá, žeť se tebe nepustím…“ (2. Královská 2:6). Potom písmo říká: „…šli tedy oba“ (stejný verš).

Domnívám se, že Bethel představuje druh zlé společnosti našeho vlastního národa, jakou se stala právě v čase této generace. My také žijeme uprostřed posměvačů a pohrdačů – smyslných lidí, kteří se vydali žádostem, modlářství, homosexualitě. A tato současná generace je horší, než jaké kdy Eliáš nebo Elizeus čelili. Tito svatí proroci viděli děti, jak se vysmívají, ušklíbají a rouhají – ale americké děti vraždí jeden druhého. Desetiletí kluci znásilňují pětiletá děvčata. Malé děti zabíjejí bez jakéhokoli pocitu viny nebo lítosti – skolí rodiče, spolužáky, nevinné bezbranné cizí lidi.

Nechci dělat široký všeobecný soud proti všem mladým. Vím, že i v této společnosti existuje mnoho zbožných teenagerů, kteří hoří pro Ježíše. Děkuji Bohu za každého mladého člověka, který zaujme místo pro Ježíše v těchto bezbožných časech.

Přesto tento zlý den vyžaduje, aby Boží lid dostal dvojitou porci Jeho moci a autority, aby mohl zasáhnout tuto ztracenou generaci. Bude to vyžadovat takovou míru pomazání, jakou jsme nikdy v celé historii neviděli. Vyžaduje to, aby svatý zbytek povstal jako Elizeus a volal: „Ó, Pane – potřebuji víc.“

Eliáš a Elizeus pokračovali do Jericho, což znamená „místo zvané příjemné (živé)“. Přesto bylo toto město neúrodné, suché, naprosto bez života. Nebyly zde žádné stromy, žádné pastviny, žádné ovoce. Všechno bylo uvadlé, protože přívod vody do Jericha byl infiltrován jedovatým potokem.

Toto město představuje mrtvé, suché křesťany – církev, kterou Ježíš ve Zjevení popisuje takto: „…máš jméno, že jsi živý, ale jsi mrtvý“ (Zjevení 3:1).

Eliáš založil v Jericho školu proroků a on a Elizeus školu očividně navštívili. Někteří mladí, povýšení proroci se přiblížili k Elizeovi s dotazem: „Víš-liž, že dnes Hospodin vezme pána tvého od tebe?“ (2. Královská 2:5). Elizeus je rychle přerušil se slovy: „A já vím. Mlčte.“

Nuže tito silní mladí muži byli studenti Písma. Měli dokonce nějaké prorocké vize, neboť věděli, že Eliáš bude ten den vzat vzhůru. Tohle byla generace služebníků, kteří měli být rozesláni napříč Judeou a Izraelem, aby sloužili společnosti – budováním škol, krmením hladových, kázáním slova.

Ale něco jim zjevně chybělo: moc, pomazání a autorita Ducha svatého. Následující den dotírali ti stejní služebníci na Elizea, aby je nechal hledat tělo Eliáše pro případ, že ho Duch svatý povrhl na nějaké hoře nebo v nějakém údolí. Byli naprosto neznalí cest a působení Ducha svatého. Mohli svědčit, kázat, mluvit o zázracích – ale nezažili Boží moc sami pro sebe.

Eliáš pravděpodobně vyslechl jejich rozhovor s Elizeem. A musel být zvědav, zda jeho služebník rozezná, kam je tato tělesná služba vedena. Tak ještě jednou testoval starý prorok svého mladého chráněnce. Zdá se, že mu našeptával: „Elizee, díváš se na příští generaci služebníků. A samozřejmě v nich vidíš nedostatek práce Ducha. Proč se tu neusadíš a nevyučuješ tyto služebníky cestám Ducha? Jsi ten pravý člověk, který probudí tuto mrtvou, suchou, intelektuální církev.“

Ale Elizeus věděl, co by se stalo, kdyby pastoroval tyto služebníky. Zůstali by nadšení Eliášovou mocnou službou – a trvale by ho bombardovali dotazy typu: „Kolik hodin denně se tvůj mistr modlil? Kolik času strávil v knihách zákona? Jaké metody používal? Jaké doktríny kázal?“

Elizeus by skončil tak, že by všechen čas trávil podrobným líčením minulých probuzení a zázraků. A tito mladí služebníci by všechnu svou energii vyčerpali ve snaze být malými Eliáši, doufající v obnovení jeho zázraků – již bez moci a autority Ducha svatého.

Dnešní církev padla do stejné pasti. Studujeme minulá hnutí a probuzení, hledáme klíče, zkoušíme objevit metody, jak bychom přinesli oheň z nebe dolů. Co si jen mohu pamatovat, volá církev po zastaralém probuzení Ducha svatého. To všechno pramení z touhy vidět Boha, jak obnovuje něco, co dělal v minulosti.

Elizeus teď odpovídá svému učiteli: „Nebudu se tu zdržovat, neopustím tě“ (viz verše 2, 4, 6). Věděl, že nemůže ovlivnit nikoho v této mrtvé, suché církvi, dokud nepřijme vlastní dotek od Boha. Nemohl spoléhat na Eliášovy velké skutky. A nemohl se spokojit s ničím menším, než mít více Ducha než měl jeho učitel.

Řekl Eliášovi: „Vážím si víry svých předků, duchovních obrů minulosti. Ale vím, že Hospodin chce udělat novou věc. A já se Ho musím dotknout víc, než kdokoliv dřív viděl.“

Chci se nyní vrátit ke scéně u řeky Jordán. Proč Eliáš trval na zázračném přechodu přes řeku? Jordán nebyl hlubokou, širokou řekou a Písmo nepodává žádný důkaz, že by byl rozvodněný. Kromě toho zde bylo padesát silných, mladých proroků na druhé straně řeky, kteří by pro ně mohli za pár hodin postavit vor.

Věřím, že Eliáš se snažil učit svého nástupce, že zázračné přechody v minulosti – od Mojžíše, k Jozuovi, do dnešního dne – byly všechny starodávnou minulostí. Chtěl vybídnout Elizea, jako by říkal: „Až začneš svou vlastní službu a budeš kázat, že Bůh je Bohem zázraků, musíš to dosvědčit tím, co pro tebe osobně udělal. Brzy odejdu, Elizee. A zítra, až se vrátíš k této řece, chci, aby ses vrátil zpátky stejným způsobem, jako jsi přišel. Věř Bohu za zázraky ve svém vlastním životě.“

Mnozí z nás dnes Bohu nevěří za naše vlastní zázraky. Trávíme čas úporným hloubáním nad neuvěřitelnými zázraky v Písmu – přesto nám hned od začátku chce Bůh říci: „Mám pro tebe dokonce něco lepšího. Chci dělat zázraky ve tvém životě – změnit tvůj domov, dát do pořádku tvé manželství, spasit tvé milované. Budeš čelit svému vlastnímu Rudému moři – a já chci pro tebe rozdělit jeho vody.“

Starý prorok to nenabídl jako by, podobně jako džin, mohl vylézt z lampy a povolil tři přání. Nabídl to Elizeovi jako zbožný učitel ve víře. Byla to poslední zkouška a chtěl vidět, jak bude jeho svěřená ovečka reagovat.

Věřím, že většina dnešních křesťanů by odpověděla: „Společnost je zdeformovaná, situace je stále horší. Jsem unavený z bitvy, omrzelý z ďáblova dotírání. Teď je skoro nebezpečné být naživu. Eliáši, vezmi mě s sebou. Chci jít domů. Určitě je v kočáře dost místa pro dva.“

Ovšem naše volání jako Božího lidu by mělo být: „Přijď, Pane Ježíši.“ Přesto nám Ježíš také říká: „Zabírejte, okupujte, dokud nepřijdu.“ Když vystupoval do nebe, přikazoval svým učedníkům: „Proč tu stojíte a upřeně hledíte? Jděte, čekejte, dokud znovu nepřijdu.“

Elizeus věděl, že jeho místo není v tomto čase u Pána. Věděl, že Bůh dosud pláče nad rebelantskými dětmi v Bethel a neplodnou církví v Jericho. A věděl, co je potřeba: Musel zůstat a vzít na sebe zodpovědnost, aby čelil zlé společnosti a mrtvému náboženskému systému.

Jsem si jistý, že řekl Eliášovi: „Ukázal jsi mi stav této společnosti a této církve. A víš, že budu potřebovat více moci, pomazání a autority, než měl kdokoliv přede mnou. Tak tě prosím o dvojitou porci Ducha, než kterou dal Bůh tobě.“ „Nechť jest, prosím, dvojnásobný díl ducha tvého na mně“ (2. Královská 2:9).

Když to Eliáš uslyšel, odpověděl: „Nesnadnés věci požádal…“ (verš 10). A přece, pro koho vlastně byl tento úkol těžký? Byl těžký pro Boha? Byl těžký pro Eliáše, muže, který vzkřísil mrtvého a povolal dolů oheň z nebe?

Ne – bylo to těžké pro Elizea. Bylo to něco, co měl získat pro sebe. Eliáš nebyl schopen zmocnit svého služebníka porcí Ducha spočívající v něm samém. Jenom Bůh může dát část svého Ducha člověku.

Ale Eliáš odvětil: „…avšak, jestli uzříš mne, když budu vzat od tebe, staneť se tak; pakli nic, nestane se“ (verš 10). Je důležité poznamenat, že slova „když“ a „budu“ v tomto verši se neobjevují v hebrejském originále. Byla vložena později do textu King James Bible. A tak věřím, že Eliáš říká Elizeovi: „Jestliže mě uvidíš, jak jsem veden od tebe.“

Eliáš říkal: „Duch svatý nemůže udělat speciální práci v tobě, pokud dosud spoléháš na mou památku. Musíš vzít v úvahu, že jsem odešel. Nepotřebuješ mě, Elizee. Obrať se k Pánu, Jehož Duch pracoval i ve mně. On odpoví na tvé volání.“

Ve chvíli, kdy byl jeho mistr odnesen v nebeském kočáru, převzal Elizeus svou odpovědnost pokračovat v Boží práci ve své generaci. A když stál u Jordánu a udeřil do vody, vykřikl tato slova: „Kde je Eliášův Bůh?“ Mladý prorok říkal: „Pane, všichni mí duchovní předkové jsou mrtví a nebo odešli. A tato ošklivá hodina vyžaduje dokonce víc, než jsi dosud dal. Pracuj zase, Pane – tentokrát skrze mne. Musím být zmocněn víc tvým Duchem.“

Nyní, poté co získal kontakt od Boha, šel Elizeus se svou vlastní vírou. A jeho první zastávkou bylo Jericho. Společnost padesáti proroků na něm okamžitě poznala Boží dotek a řekli: „Stejný duch, který byl na Eliášovi, je teď na Elizeovi.“ Všem bylo zřejmé, že tento skrytý služebník se pohybuje v hlubší moci a autoritě Ducha.

Mladí proroci řekli Elizeovi: „…hle, nyní byt v městě tomto je výborný, jakož, pane můj, vidíš, ale vody jsou zlé a země neúrodná“ (2. Královská 2:19). Řekli: „Ve vodě je jed a ten všechno zabíjí.“ Přesto bylo očividně těchto padesát Božích mužů bezmocných zastavit jed, aby nepřinášel smrt do Jericho.

Podle Izaiáše představuje toto „příjemné místo“ službu: „Vinice zajisté Hospodina zástupů dům Izraelský jest, a muži Judští révové milí jemu…“ (Izaiáš 5:7). Také voda zde představuje Boží slovo.

Rozumíš tomu obrazu? Jedovaté vody v Jericho znamenají znesvěcené slovo, které bylo kázáno z městských kazatelen. Tito Boží muži nikdy nejednali se svými vlastními hříchy, proto byla jejich kázání plná jedu ze zkažených srdcí. A jejich mdlá, tělesně orientovaná kázání způsobila duchovní smrt mezi lidmi.

Ukaž mi kazatele za kazatelnou, který již více nevěří, že Boží slovo je spolehlivé – který odmítá narození z panny, který je chycen tajným hříchem, který již více nepláče nad hříchem, který vidí v Božím domě – a já ti ukáži církev, která umírá kvůli jedu, který vyvěrá ven z jeho srdce.

Co bylo lékem pro jed v Jericho? Bylo to očištění vodních zásob. A to je to, co Elizeus udělal. Vzal čistou nádobu, naplnil ji solí a vysypal ji do pramene městské vody. Brzy byly všechny vody čisté, a všude kolem vyrážel ze země život.

Samozřejmě, že sůl, kterou Elizeus použil, představuje evangelium čistoty (ryzosti) a svatosti. A čistá nádoba, kterou použil, představuje služebníky, kteří jsou očištěni Kristovou krví a posvěceni očistným ohněm Ducha, připravení kázat ryzí evangelium. Milovaný, pouze tyto věci mohou zastavit zlé vlivy v Božím domě: čisté, ryzí nádoby, které chodí ve svatosti a kážou ryzí slovo s čerstvým pomazáním.

Teď se vrací Elizeus do Bethel – zkažené společnosti se ztracenou generací mladých. Ale jakmile přišel, byl zesměšňován:

„Potom šel odtud do Bethel. A když šel cestou, pacholata malá vyšedše z města, posmívali se jemu, říkajíce: Jdi lysý, jdi lysý! Kterýž ohlédna se, uzřel je a zlořečil jim ve jménu Hospodinovu. Protož vyskočivše dvě medvědice z lesa, roztrhaly z nich čtyřidcatero a dvé dětí“ (2. Královská 2:23–24).

Jaká ošklivá scéna. Možná si myslíš: „Jak je kruté, že Bůh dovolil, aby byly malé děti napadeny medvědy.“ Ale slovo „little children“ (malé děti) zde jsou špatným překladem. V hebrejském originále se tento obrat čte „mladí muži“ (Spurrell, Hebrew).

Způsobil Elizeus jejich smrt v sobeckém záchvatu hněvu, protože se mu posmívali? Ne. Tento zbožný muž se pohyboval pod mocí a autoritou Ducha svatého. Faktem je, že tito posmívající se mladí muži spáchali nepopsatelný hřích. Dovol mi to vysvětlit.

Nepochybně chlapci slyšeli o přenesení Eliáše do nebe. Přesto teď tím, že se vysmívali Elizeovi voláním: „Jdi lysý,“ zesměšňovali práci Ducha. Slyšeli pravdu o Duchovním svatém díle, ale neuznávali ho. Jejich akce směrem k Elizeovi byla skutkem výsměchu službě Ducha svatého – neodpustitelný hřích.

Po mnoho let měl Bůh trpělivost s padlou církví v Bethel. Zástupy se shromažďovaly, aby uctívaly u oltáře kompromisu. A Hospodin posílal mnoho proroků, včetně samotného Eliáše, aby je varovali. Ale přišel čas, kdy už Bůh více netoleroval modlářství a bezbožnost města. Tak žádá soud, posílá do hříšného prostředí muže s dvojitou porcí Ducha svatého. Elizeus se v Bethel pohybuje s autoritou, káže soud proti jejich hříchu.

Příliš mnoho mladých služebníků se dnes opírá o stejné tělesné metody, na které spoléhala padlá církev v Bethel. Přinášejí do Božího domu přesně tu hudbu, která navádí k rebelii a smyslnosti v tomto národě. Dotazují se hříchem nasycené společnosti, aby se naučili, jak mohou nalákat nevěřící do církevní budovy. A místo oběti uctívání uvádějí na scénu parodii, párty a rockové koncerty. Pokoušejí se mladé bavit, místo aby konfrontovali jejich hříchy a prázdnotu prostým ryzím evangeliem.

Podobně dnes čelí církev stejnému duchu vysmívání, jako čelil Elizeus. Militantní homosexuálové se ušklíbají na Boží slovo. Renomovaná muzea v New Yorku hrdě vystavují rouhavé umění: Kristův kříž ukrytý v sudu moči, podobiznu panny Marie zamazanou sloním trusem. Tak bezostyšná, arogantní bezbožnost byla kdysi nepředstavitelná.

Jak se v těchto posledních dnech hojně vyskytuje hřích, jsem v kontaktu s mnoha hledači Boha. Nazývám tyto lidi „Eliášovou společností“. Pokračují s Pánem – přimlouvají se, rmoutí se nad hříšností ve společnosti a v církvi, usilují o větší pomazání Ducha. A všichni slyší stejné poselství od Pána: Soud je za dveřmi. Jak posuzují strašné katastrofy, které se dějí – povodně, hurikány, smrtící komáří nákazy – vědí, že Bůh mluví.

Osobně se mi nelíbí sedět a studovat minulá probuzení. Chci vidět Ducha svatého, jak pracuje na větších zázracích, které zaslíbil Ježíš. Budu pokračovat v kázání milosti a milosrdenství všem, kteří mají uši k slyšení – ale nebudu se krčit před posměvači. Přišel čas varovat všechny, kteří mají Krista v nenávisti: Jejich čas se blíží. Bůh je zničí strašlivými soudy. A až se to stane, dokonce i ti nejzatvrzelejší řeknou: „To je Boží dílo.“

Eliášova společnost nebude spokojena se status quo ani s očerstvením nějakého minulého probuzení. Právě teď jsou uzavřeni s Pánem, stále se modlí za více moci Ducha svatého. A připravují svá srdce, aby viděli, jak v těchto posledních dnech dělá Pán novou věc.