Hřích směšování

Kolik znáš církví, které jsou zaplaveny mocnou přítomností Ježíše Krista? Kde jsou věřící tak naplněni bázní a úctou, kde se shromažďují ve svatém mlčení. Kde se nikdo neodváží být neuctivý, prostořeký nebo pošetilý. Kde je zpívání tak naplněno Kristovou přítomností, že hříšníci vzlykají. Kde se odpadlíci a zlí hříšníci cítí tak uboze, že buď utíkají k oltáři nebo ven ze dveří. Kde je kazatel tak pomazaný, že se zdá, jako by jeho obličej zářil nadpřirozenou slávou a jeho slova mají usvědčující moc.

Kolik znáš křesťanů, kteří žijí ve slavném vítězství, jaké vychází z mnoha hodin strávených v Ježíšově přítomnosti? Znáš někoho, v jehož blízkosti být je vzrušující, neboť v něm můžeš cítit vítězství a pokoj? Kde jsou ti, kdo se radují z boření pevností – strhávání zlých, hříšných představivostí – vítězové nad chtíčem a vášněmi – kdo nalezli a přisvojili si silnou Pánovu paži na všechna svá zranění, problémy, strachy a úzkosti.

Jakto že je tak málo církví, tak málo pastorů a tak málo křesťanů, kteří žijí a pulsují z moci Kristovy přítomnosti!

Proč? Protože tato generace křesťanů je vinna hříchem směšování! Bylo nám zabráněno vstoupit do skutečné přítomnosti Krista, protože již nechceme být odděleným lidem. Chceme se směšovat. Nechceme být odlišní.

Směšování znamená „spojování, slučování nebo smíchání do jedné hmoty tak, že se jednotlivé charakteristické rysy ztratí.“ Je to promíchání dvou prvků, které způsobí, že ztratí svou zvláštní jedinečnost a převezmou nový, podivný charakter.

Nepopisuje to přesně to, co se dnes děje v křesťanství? Boží lidé se chtějí smísit a promíchat – a brzy ztratí své jedinečné, odlišné, zvláštní postavení. Ztratí svůj Boží charakter a převezmou charakter světa.

Vybral si zjevit sám sebe skrze Izrael – pokud se vyvarují hříchu směšování:

„Nebo ty lid svatý jsi Hospodinu Bohu svému; tebe vyvolil Hospodin Bůh tvůj, abys jemu byl lidem zvláštním, mimo všecky národy, kteříž jsou na zemi“ (Deuteronomium 7:6).

Mojžíš věděl, že byla pouze jediná věc, která je činila zvláštními nebo odlišnými od všech ostatních lidí na zemi. Nebylo to proto, že by byli oni sami hodnotní nebo svatí. Byla to Boží přítomnost zjevená uprostřed nich! Oni jediní měli skutečnou přítomnost Všemohoucího Boha.

„I odpověděl (Bůh Mojžíšovi): Tvář má předcházeti vás bude, a dámť odpočinutí. I řekl (Mojžíš): Nemá-liť předcházeti nás tvář tvá, nevyvozuj nás odsud. Nebo po čem poznáno bude zde, že jsem nalezl milost před tebou, já i lid tvůj? Zdali ne po tom, když půjdeš s námi, a když odděleni budeme, já a lid tvůj, ode všeho lidu, kterýž jest na tváři země?“ (Exodus 33:14–16)

Zde je přesvědčivý důkaz, že Boží lid je zvláštní a odlišný vzhledem ke skutečné přítomnosti Pána uprostřed nich! Odstraň Jeho přítomnost a není tu žádný rozdíl od zbytku církevního světa. Jakákoliv církev nebo lidé se mohou chlubit, že jsou duchem naplnění a plní evangelia – ale jestliže neexistuje ohromující přítomnost Krista působící mezi nimi, jsou zrovna tak obyčejní jako kterákoliv jiná mrtvá, suchá církev. Jsme zvláštní, odlišní, jen když je mezi námi plně zjevena Kristova přítomnost.

Bůh varoval Izrael, že jakékoliv směšování se světem způsobí, že vzdálí Svou přítomnost a odmítne je jako zvláštní kanál svého zjevení. Měli přikázáno jednat nelítostně s bezbožným, hříšným, pohanským duchem té doby:

„A dá je Hospodin Bůh tvůj tobě, abys je pobil: jako proklaté vypléníš je, nevejdeš s nimi v smlouvu, aniž slituješ se nad nimi… nikoli nespřízníš se s nimi; dcery své nedáš synu jejich, a dcery jejich nevezmeš synu svému… neboť by odvedla syna tvého od následování mne…“ (Deuteronomium 7:2–4).

Jozue také varoval Boží děti:

„…budou vám osídlem a úrazem i bičem na bocích vašich, a trním v očích vašich, dokudž nezahynete z země této výborné, kterouž vám dal Hospodin Bůh váš“ (Jozue 23:13).

Jozuovo varování je dnes zrovna tak potřebné. Vysvětluje mi to mnoho o zranění a bolesti v životech některých křesťanů. Přemýšlej o tom – rozšířené utrpení, strádání a ostny, všechno způsobené spřízněním se světem. Přímý důsledek hříchu směšování.

Izrael miloval směšování! Boží lidé byli odhodláni odstranit všechno, co je činilo odlišnými od zbytku světa. Štítili se urážek, že jsou zvláštní, oddělení. Chtěli krále, jako měl zbytek světa. Chtěli sexuální svobodu, jako zbytek světa. Chtěli flirtovat a libovat si v cizoložství a ještě pokrývat oltář slzami; chtěli chtíč, vášeň, nemorálnost, pornografii, smilstvo a modly – zbytku světa. Tak odmítli Jeho přikázání být oddělení a zvláštní pro Něho. Hřešili a stali se pyšní a domýšliví, vyrobili si podoby ulité z kovu a uctívali celý nebeský zástup (slunce, měsíc, hvězdy) – činili zlé před Boží tváří „jako činili hříšníci.“

„A protož opovrhl Hospodin všecko símě Izraelské a ssužoval je, a vydal je v ruku loupežníků, až je i zavrhl od tváři své…“ (2. Královská 17:20).

Izrael nepotřeboval vyhledávat konzultanty nebo duchovní poradce nebo proroky – aby zjistil, proč jsou tak sužováni a plní zoufalství. Věděli, proč jsou trápeni. Věděli, proč se na ně nakupily potíže – Hospodinova přítomnost byla pryč! Bůh je odmítl jako kanál Své přítomnosti a předal je kazisvětům, lupičům!

Samozřejmě že ne všichni, kdo trpí, jsou odmítnuti jako kanál Kristovy přítomnosti. Mnozí jsou nemocní a trpí, protože jako u Davida Bůh usiluje zjevit více své přítomnosti trpícím nebo těm, kdo jsou jim blízko. Ale v kontextu se zde mluví o lidech, kteří žijí v duševní a duchovní trýzni, protože odmítli své místo v Bohu.

Jeremiáš se ptal Izraele: „Proč myslíte, že vám Hospodin způsobil všechny tyto věci?“ Pak jim dává odpověď: „Protože jste opustili Hospodina a smísili se světským a hříšným mezi vámi…“ (Jeremiáš 8:19 anglický překlad). Bůh mluvil ke svému lidu skrze proroka slovy:

„Což se mne nebudete báti? dí Hospodin. Což před oblíčejem mým nebudete se třásti? …ale lid tento má srdce zarputilé a zpurné, odstoupili a odešli… a hříchové vaši připravují vás o to dobré…“ (Jeremiáš 5:22–25).

Poslechněte si Boží obžalobu proti těmto mísičům!

„Vytylí jsou, lesknou se, nadto umějí se vyhýbati bídám. Pře nesoudí, ani pře sirotka, a však šťastně se jim vede, ačkoli k spravedlnosti chudým nedopomáhají“ (Jeremiáš 5:28).

Izaiáš vzlykal, protože „Města svatosti tvé obrácena jsou v poušť, Sion v poušť, i Jeruzalém v pustinu obrácen. Dům svatosti naší a okrasy naší, v kterémž tě chválívali otcové naši, ohněm zkažen, a cožkoli jsme měli nejvzácnějšího, jest popléněno…“ (Izaiáš 64:10–11).

Volal:

„Nadto není žádného, ješto by vzýval jméno tvé, a probudil se k tomu, aby se chopil tebe, aspoň když jsi skryl tvář svou před námi, a způsobil to, abychom mizeli pro nepravosti naše“ (Izaiáš 64:7).

Byla to Boží nelítostnost? Nebyla jim tu projevena žádná milost? Poslechni si milující výzvu, se kterou se k nim Bůh obrací:

„Rozprostíral jsem ruce své na každý den k lidu zpurnému, kteříž chodí cestou nedobrou za myšlénkami svými…“ (Izaiáš 65:2).

Izaiáš pokračuje v popisování důsledků jejich směšování. Začali – „obětovat modlám… jíst vepřové maso… pálit kadidlo na oltáři z cihel…“ Izrael se smísil, ztratil své jedinečné postavení a převzal charakter a identitu světa! Tak před nimi Bůh skryl svou tvář, odmítl jejich nový charakter a vzdálil svou přítomnost.

Jsme tak slepí, že mineme postavení, které Bůh stanovil ve Staré smlouvě? Jak jasněji může být řečeno, že Bůh nesnese naše směšování s nesvatým, s nečistým! Proč takové oddělené kněžství ve Staré smlouvě? Aby nám dalo příklad Božího pevného závazku, že zjeví sám sebe skrze svatý, čistý, oddělený lid.

• „Vína a nápoje opojného nebudeš píti, ty ani synové tvoji s tebou, kdyžkoli budete míti vcházeti do stánku úmluvy, abyste nezemřeli, ustanovení věčné to bude po rodech vašich…“
• „Také abyste rozeznati mohli mezi svatým a neposvěceným, a mezi čistým a nečistým…“ (Leviticus 10:9,10).
• „Ale budete mi svatí; nebo svatý jsem já Hospodin, a oddělil jsem vás od jiných národů, abyste byli moji…“ (Leviticus 20:26).

Toto je speciální poselství Staré smlouvy – zvláštní, silný, oddělený, odlišný lid, který by potvrdil, udržoval Boží při na zemi skrze manifestaci Jeho přítomnosti!

Ezdráš se ptal jeho lidu:

„Opět-liž bychom rušiti měli tvá přikázaní, a přízniti se s národy těmito ohavnými? Zdaliž bys se zůřivě nehněval na nás, až bys nás do konce vyhladil, tak že by žádný nezůstal a neušel?“ (Ezdráš 9:14).

„Neoddělil se lid Izraelský, ani kněží a Levítové od národů zemí, ale činí podlé ohavností jejich…“ (Ezdráš 9:1).

„Nebo nabrali sobě a synům svým dcer jejich, a smísili se símě svaté s národy zemí…“ (Ezdráš 9:2).

Ve Starém zákoně neexistuje nic tak silného jako Pavlova varování proti spříznění se světem:

„A netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věřícímu s nevěřícím? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha živého, jakož pověděl Bůh: Že přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem.“

„A protož vyjdětež z prostředku jejich a oddělte se od nich, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí“ (2. Korintským 6:14–18).

Když chtěl Bůh ve Starém zákoně zjevit moc své přítomnosti před hříšnými Egypťany, nakreslil nejprve dělící čáru, oddělující v Goshen Boží lid od zbytku Egypta.

„A učiní Hospodin rozdíl mezi… Izraelem… a Egyptem… Nebo já teď již pošli všecky rány své na srdce tvé… abys věděl, žeť není podobného mně na vší zemi“ (Exodus 9:4,14).

Bůh chce, aby svět viděl rozdíl mezi Jeho lidmi, kteří Ho milují, a zbytkem nevěřícího světa. Chce, abychom byli příkladem osvobozených a vítězných lidí, kteří důvěřují, že nás Jeho mocná paže vysvobodí od každé škody a zla.

Demonstrace Boží děsivé přítomnosti v akci mezi Jeho dětmi zachvátila faraónovo srdce mocným usvědčením – „Poslav tedy Farao, povolal Mojžíše a Arona a řekl jim: Zhřešil jsem i nyní. Hospodinť jest spravedlivý, ale já a lid můj bezbožní jsme…“ (Exodus 9:27).

Důvody pro oddělení se od světa (Egypta) jsou dnes stejné. Bůh opět kreslí čáru mezi Jeho lidem a tímto hříšným věkem, takže tato generace může poznat, že na celé zemi není nikdo jako On, kdo by vysvobodil. Hříšní tohoto věku musí mít dokonce větší manifestaci Pánovy přítomnosti, nic jiného nezaujme jejich pozornost. Nic jiného je nezasáhne usvědčením z hříchu. Duch svatý byl vylit, takže celé lidstvo se může dostat do moci Kristovy přítomnosti – a být usvědčeno z hříchu, spravedlnosti a soudu!

Cokoliv je smíšeno se světem, nemůže být nikdy Boží. Nemůže být potrubím, kanálem Kristovy skutečné přítomnosti. Náš Pán napíše „Ichabod“ na dům každého služebníka, ve kterém je kvas ducha a metod tohoto věku. Vypálí a srazí dolů každého služebníka evangelia, který se dívá směrem k Sodomě. Vzdálí svou přítomnost od každého odhaleného věřícího, který prahne po rozkoších a svodech tohoto světa. Budou zanecháni vyprahlí, prázdní, popletení a zmatení. Bůh nemůže – a nebude – svěřovat svou přítomnost někomu, kdo není zcela oddělen od světa a neuznává jenom Jeho nadřazenost, kdo se Mu nepoddal.

Neposlušní služebníci nebudou moci stát proti ďáblovi a upadající morálce tohoto posledního věku. Jednou provždy ztratí Boží dotyk a ačkoliv někteří budou spasení, nebudou počítáni za hodné pomazání. Jestliže jsi z „tohoto světa“, nejsi Jeho! Ježíš řekl:

„Já nejsem z světa tohoto…“ (Jan 8:23).

Když mluvil o svých pravých učednících, řekl: „Z světať nejsou, jakož i já nejsem z světa…“ (Jan 17:16). A zase: „Já z světa vyvolil jsem vás, protož vás svět nenávidí…“ (Jan 15:19).

Opravdu rozumíme, co nám tu Ježíš říká? „Učinil jsem rozdíl mezi tebou a světem. Nenávidí tě vzhledem k Mé přítomnosti v tobě.“ Jestli je tohle pravda, proč se snažíme spřátelit se se světem? Proč mícháme jejich hudbu s naší? Proč hledáme jejich dobrou vůli? Proč křivíme naši mravnost, abychom se jim přizpůsobili? Proč usilujeme o jejich souhlas nebo požehnání? Nejsme z tohoto světa! Musíme přijmout naši odlišnost a přestat se snažit být jako oni.

Svět miluje své vlastní – ale my nejsme z něj. Bože, pomoz nám, abychom úspěšně přijali náš zvláštní charakter oddělenosti a odlišnosti a vzdali se světa. Jenom ti, kdo jsou opravdu nesmíšení se světem, oddělení pro Krista, mají moc spasit ho!

„Miluje-liť kdo svět, není lásky Otcovy v něm…“ (1. Jan 2:15).

Otec miluje ztracené. Křesťané, kteří se směšují, nebo služby, které se směšují, nemohou znát ani sdílet tuto lásku pro ztracené. Otcova láska ke ztraceným v nich není. Smíšení křesťané prokazují neúctu Kristovu kříži, protože jestliže On dal sám sebe, aby nás mohl vysvobodit z tohoto přítomného zlého světa – jaký v něm můžeme mít podíl?

Duch svatý ještě teď povolává pravé následovníky Ježíše Krista, odděluje je – očišťuje je, podmaňuje, připravuje je jako zvláštní lid, aby připomenuli a vrátili Jeho slavnou přítomnost, aby zatřásla zemí. Lidé ukřižovaní světu! Připravení zápasit s knížectvími a mocnostmi tmy, a proti všem duchovním špatnostem na vysokých místech.

Existuje jen jedna smutná možnost pro ty, kdo se směšují se světem:

„Cizoložníci a cizoložnice, což nevíte, že přízeň světa jest nepřítelkyně Boží? A protož kdo by koli chtěl býti přítelem tohoto světa, nepřítelem Božím učiněn bývá…“ (Jakub 4:4).

V těchto posledních dnech budou Jeho přátelé a nepřátelé určeni podle toho, zda jsou nebo nejsou smísení nebo oddělení.