Hodování v přítomnosti tvých nepřátel!

„Strojíš stůl před obličejem mým naproti mým nepřátelům, pomazuješ olejem hlavy mé, kalich můj naléváš, až oplývá“ (Žalm 23:5).

Ze všech nádherných zaslíbení, které nám Bůh ve 23. žalmu dává, je tento jeden z nejskvělejších. Přemýšlej o tom, co se zde zavazuje pro nás udělat. Říká, že pro nás připraví stůl, na něj rozprostře nádherné jídlo, potom oblékne zástěru číšníka a slouží nám hostinu. A to vše dělá před našimi nepřáteli.

Nuže, víme, že když Bůh řekne, že obstará, pak k obědu nebude žádný obyčejný pokrm. Slovo stůl v tomto verši znamená „rozprostřít“. Bůh nemluví jen o malém talíři jídla. Mluví o ohromném rozprostření jídla – impozantní hostina. Rozestavuje před námi řadu za řadou rozkošného nebeského pokrmu pro nás, abychom ochutnali a jedli.

A u tohoto jídla je jen jeden host – ty. Bůh činí tuto skvělou práci příprav, obsluhování a podávání pro každého jednotlivce, který miluje Ježíše a nazývá se Jeho jménem.

Mimoto, k nastolení atmosféry Bůh prohlašuje, že tato hostina je čas smíchu, radosti a zpívání. Říká ti: „Jez, pij, raduj se a buď šťastný.“ „Pro obveselení strojívají hody, a víno obveseluje život“ (Kazatel 10:19).

Potom, když obědváš opulentní jídlo, Bůh pomazává tvou hlavu olejem veselí. „Pomazuješ olejem hlavy mé“ (Žalm 23:5). „Protož pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem veselé nad účastníky tvé“ (Žalm 45:8).

Zatímco Bůh připravuje a podává tvou hostinu, způsobí, že tví nepřátelé sedí na zevnějším okraji scény a přihlížejí všemu rozprostřenému. Vidí, že Bůh sám prostírá tvůj stůl jídlem, doprovází tě k sedadlu a slouží ti. Potom přihlížejí, jak naplňuješ svou duši skvělou nebeskou stravou. Říkám ti, žádná démonická síla, včetně samotného ďábla, nikdy neporozumí tomuto druhu lásky, milosti a milosrdenství.

Jak neuvěřitelná scéna – dovedeš si ji představit? Tvoji nepřátelé jsou v šoku. Byli si jisti, že tě Bůh za tvé selhání srazí dolů. Připravovali se, že si stoupnou nad tebou a budou se pást pohledem, jak padáš do zkázy. Leč nyní mají nařízeno dívat se, jak hoduješ na pokrmu, kterým tě obsloužil Bůh sám. Jsou přinuceni sledovat, jak ti Pán slouží, krmí tě a pomazává tě olejem radosti a veselí.

Ježíš nám řekl, že to Otec dělá pro každé z Jeho dětí: „Blaze těm služebníkům, které pán při svém příchodu zastihne bdící. Amen, říkám vám, že se přepáše, posadí je za stůl, přistoupí a bude jim sloužit“ (Lukáš 12:37).

V biblických pojmech existují dva druhy nepřátel – druh démonický a druh lidský. Zde ve 23. žalmu poukazuje David na démonické nepřátele. Ty představují ďábla a všechna jeho pekelná knížectví a mocnosti.

Podle Ježíše: „Nepřítel je ďábel“ (Matouš 13:39). Když David mluví o silném nepříteli v Žalmu 18, hovoří o démonických hordách, které ho nenávidí, protože chodí pevně s Bohem: „Vytrhl mne od nepřítele mého silného, a od těch, kteříž mne nenáviděli, ačkoli silnější mne byli“ (Žalm 18:18).

Přesto mnoho našich nepřátel není z pekla. Když nám Ježíš říká: „Milujte své nepřátele,“ jistě nemluví o ďáblovi a jeho hordách. Mluví o lidech v našem životě, kteří se stali nástroji používanými ďáblem, abychom byli velmi nešťastní. Byl to Davidův tělesný nepřítel, který způsobil, že volal: „Vytrhni mne z nepřátel mých, Hospodine, u tebeť se skrývám“ (Žalm 143:9).

Možná máš jen pár lidských nepřátel, protože se pohybuješ v malém okruhu. Ale možná máš spousty nepřátel, protože sféra tvého vlivu je široká. V každém případě, jestli jsi přiložil své srdce k následování Ježíše, staneš se důvodem rozhořčení pro mnohé. A budeš překážet jak nevěřícím, tak také tělesným křesťanům.

Navíc budeš opatřen značkou jako terč pro ďábla a jeho zlé duchy. Tvůj protivník žalobce tě bude napadat fyzicky a duchovně. A udělá rozbroje mezi tvými lidskými nepřáteli.

V tomto smyslu se Pánova nadpřirozená hostina stává dokonce úžasnější – protože obě nepřátelské třídy musí sedět a přihlížet, jak ti Bůh slouží. A v případě lidí navíc Bůh tvé nepřátele zahanbí. Jeho slovo říká o spravedlivých: „Nepřátelé jeho v hanbu obláčím, nad ním pak kvésti bude koruna jeho“ (Žalm 132:18). Bůh zde v podstatě říká: „Tví tělesní nepřátelé si mysleli, že jsi v koncích, ale nyní mohou jen zírat v úžasu, jak tě krmím a žehnám ti.“

Jak se zakousneš do skvělého jídla před tebou, Bůh se skloní a zašeptá ti do ucha: „Nemusíš se bát žádného z těchto nepřátel. Nemohou proti tobě nic udělat.“ „Nebo jsou proti tobě ukládali zlost, myslili na nešlechetnost, ač ji dovésti nemohli“ (Žalm 21:12).

Skutečně, Bůh ti dává všechny božské záruky. A nakonec můžeš zpívat: „A tak vyvýšena bude hlava má nad nepřáteli mými, kteříž mne obklíčili; i budu obětovati v stánku jeho oběti plésání, prozpěvovati a chvály vzdávati budu Hospodinu“ (Žalm 27:6).

Puritáni používají často frázi „překvapen hříchem“. To odkazuje na takový čas, kdy neočekáváš, že bys mohl hřešit – ale náhle přijde nepřítel jako povodeň a ty jsi ztracen. Něco tě přemohlo – starý chtíč nebo zvyk, o kterém sis myslel, žes nad ním zvítězil – a nakonec selžeš.

Rychle činíš pokání, jsi zarmoucený a lituješ svého hříchu. Ale pak si zasedneš sám na sebe a převaluješ se ve vině a zmatku. Myslíš si: „Jak jsem mohl dovolit, aby se to znovu stalo?“ A když se pokoušíš vstoupit do Boží přítomnosti, cítíš se hanebně a trapně. Říkáš si: „Potřebuji nějakou lhůtu od Boha, během které to zkusím vyřešit. Musím to pro Něho dát do pořádku. Musím Mu dokázat, že jsem neměl v úmyslu to udělat.“

To je, když se tvůj žalobce ďábel na tebe vrhá jako hladový lev. Přináší do tvé mysli všechny biblické verše, které se vztahují k Boží nenávisti k hříchu. Připomíná ti biblická varování před hříchem proti světlu. Nechává tě vybavit si Boží nelibost, kterou měl s těmi, kdo padli ve Starém zákonu. Potom ti šeptá:

„Podívej se, jak Bůh odebral svého Ducha od všech ostatních, kteří padli. A tys teď zhřešil stejným způsobem. Zcela od tebe odebral svého Ducha. Jsi falešník a pokrytec – neuplatňuješ v praxi, co kážeš. A až se postavíš v soudný den, tvá vlastní slova tě odsoudí.“

Milovaný, ďábel nikdy nezná výsledek jakéhokoliv selhání křesťana. Nikdy neví, jak budeš reagovat na svůj poklesek, ani jak Bůh bude reagovat na tvůj hřích. Ve skutečnosti má Satan největší strach, že budeš utíkat přímo do Boží milosti a odpuštění.

Proto dělá nepřítel ve své síle všechno, aby tě držel v neporozumění smluvních zaslíbení. Chce tě dostat zpátky pod zákon, kde tě bude odsuzovat tvé svědomí. Chce, abys byl přesvědčen, že musíš zaplatit za své selhání. Chce, aby ses převaloval ve smutku a zármutku a pokoušel se získat zpátky Boží přízeň.

Ne – to Bůh nikdy nezamýšlel pro kající srdce. Víš, právě když si myslíš, že si zasloužíš Jeho hněv a potrestání, Bůh tě volá k hostině. A jak se tvoji nepřátelé usadí, aby se dívali na tvé trápení pod soudem, Bůh je překvapí – a tebe – tím, že tě nakrmí ze svého stolu. Takto Bůh jedná s Jeho kajícími dětmi.

Zde je příklad: Představte si staršího v církvi – zbožný muž, který se denně modlí, zkoumá Boží slovo, ctí svou manželku a je milujícím otcem. Jeho stará přestoupení jsou všechna pod krví Ježíše. Jeho dřívější prchlivost je poražena mocí Ducha svatého. A nyní se tento laskavý, starostlivý, ohleduplný muž pohybuje v Boží moudrosti.

Ale jednoho dne proti němu přijde nepřítel jako povodeň. Muž měl strašný den ve své práci, a když opustil svou kancelář, je jeho mysl ztrápená. Zkouší se modlit během jízdy autem domů a přemýšlí: „Pane, už bych chtěl být doma, lehnout si na gauč a děkovat Ti, že den skončil.“

Zatím doma měla jeho manželka také špatný den. Nic se nedařilo a děti byly zcela nezvladatelné. Teď napjatě očekává svého muže, až se vrátí domů a vyřídí si to s neukázněnými dětmi.

Takže jakmile ztrápený manžel vejde do dveří, jeho žena k němu hned vyskočí a vysype ze sebe všechny dnešní problémy. Ale je příliš zdrcený, aby to poslouchal – a tak jí řekne, že o tom nechce slyšet. To ji znechutí ještě víc. Začnou se hádat – náhle se protrhne hráz. Ihned křičí, nadávají si, zasahují navzájem svá slabá místa. Vyměňují si nepříjemná slova s úmyslem řezat a zraňovat.

Pak zčista jasna začne muž nadávat. Chrlí proud zlostných slov – včetně klení. Jeho žena zděšeně ustoupí. Říká: „Ó, což takhle mluví Boží muž se svou manželkou? Tohle je řeč staršího v církvi, muže, o kterém si všichni myslí, jak je svatý? Co je to za přetvářku?“

Ve vzteku se muž otočí a vyřítí se ze dveří. Ale venku se celý třese a diví se, jeho duše je přemožena studem a Boží lítostí. Začne vykřikovat: „Ó, Bože – odkud se to vzalo? Mé srdce musí být tak hříšné. Všechnu svou nespokojenost jsem si vybil na své rodině.“

I ten nejzbožnější křesťan je překvapen neočekávanou zdrcující situací jako tato. A někdy se nám to stane právě po prožití velkého vítězství. Chceme se schovat před Bohem jako Adam. Domníváme se, že je na nás nahněvaný a že Satan získal záchytný bod v našich životech. Potom ve svém zmatku upadneme do vyjeté koleje: „Nerozumím totiž tomu, co dělám: neboť nekonám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím“ (Římanům 7:15).

Náhle si myslíme: „Jak mohu jen uvažovat o službě komukoliv, když jsem tolik hříšný? Ó, Bože, jak dlouho bude trvat, než dostanu tuto špínu ze svých rukou a znovu okusím svatost?“

To je právě ta chvíle, kdy nám Pán pokyne: „Přijď na hostinu. Nepotřebuješ se ani na chvíli vzdálit ode mě. Posaď se a ochutnej mé milosrdenství. Chci tě pohostit u svého stolu, v přítomnosti tvých nepřátel.“

Ježíš zodpovídá tuto otázku v podobenství o marnotratném synovi. Tento mladý muž, který odešel, byl přemožen hříchem, utratil všechny prostředky na své žádosti. Skončil vlastně v otroctví, musel jíst potravu pro vepře. A přemýšlí: „Strašně jsem zhřešil, nikdy již nebudu přijat svým otcem jako dřív. Jistě za to musím nějak zaplatit.“

Strach bránil marnotratníkovi v návratu k jeho otci. A přece ve skutečnosti se na něj jeho otec nikdy nehněval. Tento zbožný muž si toužebně přál návrat svého syna. Nakonec, když byl marnotratný syn v jámě beznaděje a pociťoval důsledky svého selhání, přemýšlel o hojnosti v domě svého otce. A v zoufalství se vrátil domů.

Jaká byla reakce jeho otce? Vyběhl přivítat svého syna – padl mu kolem krku a políbil ho, odpustil mu, na nic se ho neptal. Písmo nám říká: „Otec však řekl svým služebníkům: Přineste to první roucho a oblečte ho a dejte mu prsten na ruku a obuv na nohy. A přiveďte to tučné tele a zabijte ho. Jezme a veselme se…“ (Lukáš 15:22–23).

Zde, ve vlastních slovech Ježíše, vidíme postoj nebeského otce k Jeho dětem: Okamžitě po našem selhání nám Bůh předkládá hostinu a pomazává nás olejem veselí. Víš, Bůh se dívá na tvé srdce – a právě ve chvíli, kdy slyší, že naše srdce křičí po odpuštění, rozprostírá pro nás stůl. Říká nám: „Neutíkej ode mne. Nepřevaluj se v ďáblově prasečím chlívku posloucháním jeho lží. Já tě miluji – tak pojď a pohleď, co jsem pro tebe připravil.“

První požehnání, které najdeš na svém talíři, je okamžité a bezpodmínečné odpuštění. „Jestliže však budeme své hříchy vyznávat, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od veškeré nepravosti“ (1. Jan 1:9). Jakmile činíme upřímné pokání, Bůh celou záležitost našeho hříchu ukončí. Odvrhne všechna obvinění proti nám a zcela odhodí naše přestoupení ze svého dohledu.

Mimoto již víc nechce slyšet o našem hříchu. V podstatě říká: „Já jsem s tím skončil – teď s tím skonči ty. Nic si proti tobě nedržím. Všechno jsem to pohřbil. Teď se raduj v mém spasení, milosti a milosrdenství. Těš se z toho všeho.“

Jak jsme jednou přijali Otcovo odpuštění, zve nás na hostinu ke každému chodu Jeho menu: milost, milosrdenství, laskavost, soucitnost, slitování, nezasloužená láska, pokoj, odpočinek, radost, štěstí, čerstvý pramen obnovy v Duchu svatém.

Mluvme o zakoušení Boží slávy. Právě když očekáváš soud a odplatu, Bůh tě zve na hodování v Jeho milosti a milosrdenství. „Nebo ty jsi, Pane, dobrotivý a lítostivý, a hojný v milosrdenství ke všechněm, kteříž tě vzývají“ (Žalm 85:5). „Poněvadž milosrdenství tvé veliké jest nade mnou, a vytrhls duši mou z jámy nejhlubší“ (verš 13).

Vím, co to je takhle očekávat, jak na mě propukne Boží soud, když jsem selhal. Říkám si: „Bude to útok na mé tělo? Čeká trápení jedno z mých dětí? Podlehne má žena opět nemoci? Bože, kde na mě udeříš pro to, co jsem udělal?“

Ale náhle pro mě Pán rozprostře velkou hostinu v přítomnosti mých nepřátel. Kdo jsou v tuto chvíli mí nepřátelé? Jsou to ďábelští nepřátelé – strach, deprese, zmatek, vnitřní boj, satanské lži. Proto činím okamžitě pokání a pevně se chápu Božích smluvních zaslíbení. A připomínám si: „Davide, nemusíš plakat, abys dokázal, že toho lituješ. Všechno, co potřebuješ udělat, je vyznat to, činit pokání a stát na Otcově slově. Potom jít na hostinu a radovat se v přítomnosti tvých nepřátel.“

Tak usednu k Pánově stolu a Ježíš mi slouží. Obnovuje mou duši tím, že mě krmí svým milosrdenstvím, odpuštěním a něžnou milující laskavostí. Potom mě přivádí k tichým vodám a ukazuje mi verš za veršem o své lásce. Cítím, jak se mé duše dotýká Boží milost. A slzy radosti odplavují pryč vinu, strach a úzkost.

Jak probíhá toto neuvěřitelné požehnání, mí nepřátelé jsou donuceni nečinně sedět a přihlížet, naprosto poraženi. A nakonec je slyším, jak šeptají: „Naučil se tajemství – důvěřuje Božím zaslíbením. Odstěhujme se.“

Zaslíbení v žalmu 23 zahrnuje oba druhy nepřátel, démonické i lidské. A Bůh nás chce hostit dokonce před našimi lidskými nepřáteli – lidmi, kteří se stali nástroji Satana, aby nás sužoval.

Vysvětlím to na příkladu z dopisu, který naše služba obdržela. Milá křesťanka píše o svých manželských problémech s nespaseným manželem. Tento muž se cítí odsouzen svatým životem své ženy. Poslední dobou k ní začal být hrubý a nadávat jí.

Nedávno přišel manžel domů opilý. V zuřivosti ji přitlačil ke zdi a ječel ji do obličeje: „Ty Ježíšův rozmare – jsi pomatená. Jsem unaven z tvého kázání. Nechci už slyšet ani slovo. Nejsi lepší než já.“ Pokračoval dál a dál v ďábelském jazyce pronášením nekonečných obvinění proti ní.

Pomalu vzrůstal v ženě vztek. Všechno v ní chtělo reagovat na všechna ta slova, kterými ji manžel zamýšlel obžalovávat. Ale místo toho zavřela oči a potichu se modlila: „Duchu svatý, pomoz mi.“

Boží milost se na ní vylila – a ona byla naplněna nadpřirozeným pokojem. Jenom se něžně podívala na svého manžela a nic neříkala. Když viděl, že nebude reagovat, pustil ji a ztěžka našlapuje usadil se před televizí. Ona zatím dělala potichu domácí práce s pokojem a radostí ve svém srdci. Hodovala u Pánova stolu – sytila se milostí, trpělivostí a nadějí, kterou pro ni Bůh rozprostřel.

Možná ve své práci neustále prožíváš stresové situace. Asi tě zradili spolupracovníci, pomlouvají tě a lžou o tobě tvému šéfovi. Trávíš své dny v lítosti nad krutými způsoby, kterými tě zranili.

Drahý svatý, Ježíš tě volá na slavnost v přítomnosti tvých nepřátel. Připomíná ti, že i v té nejhorší situaci můžeš utíkat k Božímu smluvnímu zaslíbení: „Žádná zbraň vyrobená proti mně se nesetká se zdarem.“ Tvůj Otec pro tebe vždy rozprostře stůl – a chce tě naplnit svou milostí a slitováním.

Když Izrael vyšel z Egypta, minuli Židé všechny hostiny, které pro ně Bůh připravil. Víš, že po jejich osvobození jim Bůh přikázal, aby každý rok dodržovali v zaslíbené zemi slavnost nekvašených chlebů. To znamená, že po šest dnů měli jíst nekvašený chléb – a v sedmém dnu pořádat hostinu.

Bůh rovněž plánoval několik dalších hostin – nádherné časy, kdy se celý národ raduje v Bohu, užívá si Boží přítomnost a přijímá Jeho pomazání. Jejich stoly měly být obtíženy dobrými věcmi – mlékem, medem, olejem, vinnými hrozny, obilím, masem.

Jednou z těchto oslav měla být slavnost prvotin: „I veseliti se budeš ve všech dobrých věcech, které by tobě dal Hospodin Bůh tvůj, i domu tvému…“ (Deuteronomium 26:11). Bůh tu říkal svému lidu: „Chci, aby ses radoval ze všeho, co jsem ti dal. Toto je čas pro tebe, aby ses smál, zpíval a rozpomínal se.“

Také Mojžíš dal pokyn Izraelským starším, aby slavili Hod beránka. Tento svátek měl být určen k vyučování jejich dětí: „A vypravovati budeš synu svému v ten den, řka: Proto, což mi učinil Hospodin, když jsem vycházel z Egypta“ (Exodus 13:8). Každý otec měl říkat svému synovi: „Tento svátek je celý na oslavu našeho osvobození. Radujeme se, protože nás Bůh osvobodil z Egypta.“

Při každé slavnosti říkal Bůh Izraeli: „Raduj se – buď šťastný a zpívej.“ Všechny slavnosti byly zamýšlené jako uzdravující, osvobozující oslavy Boží smluvní milující laskavosti k jeho lidu.

Přesto Písmo zaznamenává pouze jedinou slavnost konanou v poušti. Došlo k ní na první výročí osvobození Izraele z Egypta. Poté byly všechny slavnosti očividně zapomenuty.

To nebylo to, co Bůh zamýšlel pro svůj lid. Jeho plán pro ně byl, aby se usadili v zaslíbené zemi, kde by měli všechny druhy zdrojů k pořádání hostin. Ale protože Izrael zhřešil, zůstali na poušti. A jejich jediným zdrojem byla mana, kterou Bůh sesílal z nebe, a malá část obilí, které si s sebou přinesli z Egypta.

Dovedeš si představit, co si muselo myslet Izraelské dítě během jedné slavnosti, kterou Izrael slavil? Žilo z many ráno, v poledne a večer po celý život. A teď, při pořádání slavnosti vidí, že je podáváno více many. Tak se ptá svého otce: „Tati, co to oslavujeme?“

Jeho otec odpovídá: „To je slavnost nekvašených chlebů, synu. Oslavujeme naše osvobození z Egypta. To je čas, kdy se radujeme ze svobody, kterou nám Bůh dal.“

Chlapec je v rozpacích. Radovat se z vysvobození? Všechno, co kdy od svých rodičů slyšel, bylo jen mumlání, stěžování si a nevíra. A při několika příležitostech je viděl, jak se přikradli do svého stanu, aby uctívali malé modly, které propašovali z Egypta.

Tak se chlapec ptá svého otce: „Tomuhle říkáš osvobození? Z čeho bychom se měli radovat – z vyprahlé pouště? Všechno, co jsme kdy zažili, je nudná jednotvárnost věcí. Proč musíme hodovat jen na větším množství této many? Proč nejsme tam, kde jsou dobré věci?“

Je smutné, že Izrael stále selhával v zachovávání Pánových slavností. Písmo nám říká: „Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře“ (Židům 3:19).

Jsem překvapen, kolik teenagerů vidí jen nevíru u starší generace, která svědčí o tom, že jsou vysvobozeni z hříchu. Kolik dětí v křesťanských domovech říká: „Tati, mami – tohle nazýváte vysvobozením? Není žádná radost v naší rodině. Náš dům je plný vřavy a bojování. A všechno, co tu kdy slyším, je stěžování si a pomlouvání. Toto místo je jako pohřební síň.“

Není divu, že tolik teenagerů neslouží Pánu. Jejich rodiče stále bloumají po poušti. Nikdy nevstoupili do Božích smluvních zaslíbení. Nevědí, co to znamená radovat se, protože nikdy nejdou na hostinu.

Vedeš život duchovní stagnace? Jsi stále stahován dolů břemeny – žiješ stále stejný den, vždy bojácný, nikdy se opravdově neraduješ ze svého chození s Bohem? Mohu se tě zeptat – nejsi z toho všeho už unavený? Neřekl sis někdy: „Vím, že mě Ježíš spasil a že jsem byl změněn. Tak proč se neraduji na jeho hostině? Kde je mé pomazání olejem veselí?“

Musíš udělat krok víry. Nezačínej pochybovat o Božích zaslíbeních pro tebe. Pevně je drž – a buď naprosto přesvědčen, že co Bůh zaslíbil, to je schopen také splnit. Duch svatý reaguje pouze na víru. Nereaguje na řeky tvých slz nebo tvých slibů o polepšení. To může být částí tvého pokání. Ale jen víra přináší Boží odpověď. Víra ho přiměje k jednání, které přinese Jeho dokonalou slávu do tvého života.

Tak přijmi Otcovu lásku a odpuštění. Máš právo na hostinu – a žádný démon z pekla tě o ni nemůže okrást. Věř Božímu slovu pro tebe – a dovol Mu, aby tě posadil ke svému nebeskému stolu.