Hospodin bude bojovat za tebe

Celá kniha Deuteronomium se skládá z jediné Mojžíšovy řeči, kterou pronesl těsně před svou smrtí. Tato řeč byla zpětným pohledem na čtyřicet let, které Izrael strávil putováním po poušti. A Mojžíš ji přináší nové generaci Izraelců.

Tehdy stáli lidé v Kádeš-barné, důležitém místě ve své historii. Byli na hranicích Kanaánu, zaslíbené země. Bylo to na tom samém místě, kde stáli jejich otcové před třiceti osmi lety. Bylo to také místo, kde Bůh zabránil starší generaci vstoupit do zaslíbené země. Hospodin je poslal zpátky na poušť, aby putovali tak dlouho, dokud celá generace nevymře, s výjimkou Jozue a Kálefa.

Teď Mojžíš připomíná této nové generaci příběh jejich otců. Chtěl, aby věděli přesně, proč předchozí generace zemřela jako beznadějní rebelové v Božích očích. Mojžíš na ně naléhal, aby se poučili z tragických omylů svých rodičů, když jim mnoha slovy říkal:

„Znáte historii svých otců. Byli to lidé Bohem povolaní, vyvolení a pomazaní. Ale ztratili tu vizi. Hospodin je tak miloval, že je opětovně choval ve svém náručí a nosil je. Přesto znovu a znovu proti němu reptali a stěžovali si, a tím ho zarmucovali.“

„Nakonec Bohu došla trpělivost. Viděl, že se upnuli k nevíře. A neexistovalo nic, co by mohlo změnit jejich mínění. Žádný zázrak, který vykonal, je nedokázal zcela přesvědčit o jeho věrnosti a dobrotě. Jejich srdce byla jako žula. Tak jim Bůh řekl: ‚Nikdo z vás nevstoupí do zaslíbené země. Místo toho teď uděláte čelem vzad. Vrátíte se na poušť.‘“

Jak mocná slova. Ale Mojžíš nemluvil jen k nové generaci Izraelců. Obracel se na každou následující generaci věřících, včetně nás dnes. Podobně jako je považována celá Stará Smlouva, je i toto zapsáno „k napomenutí našemu, kteříž jsme již na konci světa“ (1. Korintským 10:11).

Mojžíš nám ukazoval nebezpečí nevíry. A varoval, že pokud se nebudeme mít na pozoru, budeme trpět stejně strašnými důsledky jako ti, kteří selhali před námi: „Aby nikdo neupadl v týž příklad nedověry“ (Židům 4:11). V podstatě říkal: „Nezáleží na tom, jakým nemožnostem čelíš nebo jak nemožné se věci mohou jevit. Nesmíš upadnout do stejného hříchu nevíry. Jinak skončíš na strašné poušti jako oni. A budeš po ní putovat po zbytek svého života.“

„Bůh je věrný, aby tě vedl. A On měl důvod, proč vedl naše otce do jejich krize. Tím důvodem bylo učit je, aby mu důvěřovali. Přál si lid, který bude neotřesitelný ve své víře. Měli vyjít z pouště se zkouškám podrobenou vírou, která bude tak ryzí jako zlato. Přál si, aby byli pro svět svědectvím o jeho dobrotě k jeho lidu.“

Věřím, že naše generace brala hřích nevíry příliš na lehkou váhu. A právě teď vidíme tragické důsledky. Vidím, že mnoho dnešních věřících je plných deprese a nepokoje. Někteří přirozeně trpí z fyzických důvodů. Ale mnozí jiní snášejí takové trápení kvůli svému duchovnímu stavu. Podle mého názoru je jejich deprese důsledkem Boží nelibosti s jejich neustálou nevírou.

Bůh vždy používá silná slova, když poukazuje na nevíru mezi svým lidem, slova jako je zloba, hněv, ohavnost, pokoušení jeho. Mojžíšovým úkolem bylo připomenout mladším Izraelcům toto: „Ano i na poušti viděl jsi, kterak nesl tebe Hospodin Bůh tvůj, jako nosí člověk syna svého, a to po vší cestě, kterouž jste šli… Uslyšel pak Hospodin hlas řečí vašich, a rozhněval se, a přisáhl, řka: Jistě že nižádný z lidí těchto pokolení zlého neuzří země té dobré, kterouž jsem s přísahou zaslíbil dáti otcům vašim“ (Deuteronomium 1:31,34–35).

Mojžíš potom popisuje, jak tragického omylu se jejich otcové dopustili v Kádeš-barné. Stalo se to krátce poté, co přešli Rudé moře. Bůh Izraeli přikázal, aby směle vstoupili do Kanaánu. A ujistil je mocným slovem:

„Ej, dal Hospodin Bůh tvůj tu zemi tobě; vstupiž a vládni jí, jakož řekl Hospodin Bůh otců tvých tobě; neboj se, aniž se strachuj… Nebojte se, ani se strachujte jich. Hospodin Bůh váš, kterýž jde před vámi, onť bojovati bude za vás rovně tak, jakž učinil s vámi v Egyptě, před očima vašima“ (1:21,29–30). Jak neuvěřitelné zaslíbení. Nikdo z jejich nepřátel před nimi neobstojí (viz 7:24).

Ale Izraelci o Božím slibu zapochybovali. Místo, aby ho vzali za slovo, trvali na vyslání špehů do Kanaánu. A tito špehové se vrátili se „zlou zprávou,“ plnou nevíry. Mluvili o obrech a vysokých opevněných městech. A lidé jejich zprávě uvěřili: „A však jste nechtěli jíti, ale odpírali jste řeči Hospodina Boha svého“ (1:26). Teď říká Mojžíš mladší generaci: „Měli okamžitě jednat na základě Božího slova. Hospodin jim řekl, že bude bojovat za ně. Ale oni se vzbouřili.“

Vidíš, co se stalo starší generaci? Vyslání zvědů do Kanaánu bylo skutkem nevíry. A v době, kdy tam byli, je ovlivňoval Satan. Protože nevzali Boha za Slovo, stali se subjektem nepřítelových lží. A tak se do tábora vrátili jako nástroje ďábla.

Poté co vyslechli zlou zprávu, zahrozili lidé Bohu pěstmi a obvinili ho: „Opustil jsi nás, Bože. Přivedl jsi nás sem, abychom zemřeli.“ Před pouhými měsíci byli tito lidé Bohem oddělení, učiněni zvláštními v jeho očích a zázračně vysvobozeni. Ale teď byl celý tábor ve zmatku. Říkali si tehdy nahlas: „Je Bůh ještě s námi?“ Brzy začali ronit slzy nad svými dětmi a plakali: „Naše děti umřou hladem na této poušti. Bůh nás nenávidí!“

Mojžíš mladším Izraelcům připomněl, jak ho jejich rodiče obviňovali: „A reptali jste v staních svých, řkouce: Proto že nás v nenávisti měl Hospodin, vyvedl nás z země Egyptské, aby nás vydal v ruce Amorejského, a zahladil nás“ (1:27).

Kádeš-barné je místo, kde čelíš nepříjemně neodbytné nemožnosti. Jméno samo vychází z kořene hebrejského slova, které znamená „uprchlík, tulák, poutník.“ Stručně řečeno, pokud zde učiníš špatné rozhodnutí, skončíš putováním po poušti po celý svůj život.

Mnoho křesťanů je právě teď na tomto místě. Bůh jim dal smluvní zaslíbení. Mají s ním nádhernou historii, kdy pro ně vykonával jeden zázrak vysvobození za druhým. Ale ďábel k nim přišel se lží, říká jim, že to nezvládnou. Přesvědčil je, že nejsou dost dobří, že se na ně Bůh stále hněvá pro jejich minulé hříchy a že jim nikdy neodpustí.

Řekni mi: začal jsi tyto lži akceptovat? Myslíš si, že tě Bůh nechá ve tvé krizi selhat? Jestliže ano, pak jsi v nějakém bodě svého putování přestal brát Boha za slovo. Nejednáš podle jeho příkazů. A co se stalo pravdou pro Izrael, je pravdou i pro tebe: zkouška, které čelíš u Kádeš-barné, určí směr tvých zbývajících let.

Podobně jako Izrael jsi byl Bohem proveden příšernou pouští. Když se ohlédneš, můžeš si vybavit hrozné zkoušky, kterým jsi čelil, bolestivé neúspěchy, které jsi trpěl. Prošel jsi zkouškami, o kterých sis nikdy nepomyslel, že z nich někdy vyjdeš. A teď můžeš říci: „Bůh mě nikdy nezklamal. Stojím tu dnes díky jeho milosti. Je to pravda, Bůh mě nosil v náručí, jako nosí otec své dítě.“

A co víc, Bůh tě vyvedl, aby tě mohl přivést. Před tebou leží zaslíbená země, právě tak jako byla před Izraelem: „A protož zůstáváť svátek lidu Božímu“ (Židům 4:9). Hospodin tě spasil, aby tě dovedl na místo odpočinku. Co je tím odpočinkem? Je to místo neotřesitelné víry a důvěry v Pána. Je to místo důvěry v jeho zaslíbení, že o tobě ví ve tvých nejtěžších časech.

Ale aby ses dostal na toto místo odpočinku, musíš nejprve projít Kádeš-barné. Až tam budeš, budeš čelit bitvě tak intenzivní, že bude převyšovat všechno, co jsi dosud zažil. Jsou tam nepřátelé, obři, vysoké zdi, věci, které vypadají naprosto nemožně. A ty musíš vložit svou absolutní důvěru na Boha, že tě provede.

Již jsme viděli, jak Izraelité zaváhali u Kádeš-barné, aby jednali podle Božího slova. Následkem toho je Satan dovedl pod vliv deseti démony inspirovaných lží. Výsledek? Lidé nakonec uvěřili, že je Bůh chce zničit. A totéž platí dnes pro nás. Jestliže odmítneme jednat rychle podle Božích zaslíbení, otevíráme se pro hrůzu nahánějící démonickou lež. A tyto lži mají v úmyslu zničit naši víru.

Satan chce, abychom si mysleli, že nás Bůh nechal, abychom bojovali sami za sebe. Říká nám, že zdi, které jsou před námi, jsou tak vysoké, že přes ně nevede žádná cesta k vítězství. Říká, že selžeme, že celé naše chození s Ježíšem bylo zbytečné. Šeptá, že to nemá smysl, že toho můžeme nechat. Říkám ti, tohle je důvod, proč Bůh chce, abychom jednali rychle podle jeho Slova. Nepřeje si, aby měl ďábel příležitost zaútočit na nás se lží.

Možná si myslíš: „Nikdy bych nemohl uvěřit, že mě Bůh nenávidí. Jak bych si mohl někdy myslet, že mě Bůh chce zničit?“ Přesto, jestliže nasloucháme Satanovým lžím, je to přesně to, že nakonec říkáme: „Bůh mě přivedl do nemožné situace. Není tu žádný důkaz, že pro mě učiní cestu ven. Ale řekl, že nedopustí, abych snášel víc, než kolik mohu snést. A právě teď je tohle mnohem víc, než jsem schopen unést.“ Takové myšlenky jsou přímým obviňováním Boha. Obviňují ho, že s námi není uprostřed naší zkoušky.

Vidíme takovou nevíru opět u Izraelců, když přišli do Rafidim. Bylo to nejsušší místo na poušti, další místo krize. Velice brzy začala lidi mučit žízeň. A opět ztratili veškerou důvěru v Boha. Říkali: „Jest-li Hospodin u prostřed nás, či není?“ (Exodus 17:7), čímž mysleli: „Kdyby byl Bůh s námi, nebyli bychom v této krizi. Tohle je absolutně nemožné.“

Jednoduše řečeno, Boží slovo Izraeli nestačilo. Hospodin jim dal neuvěřitelná zaslíbení. Ale uprostřed své krize Izraelci nikdy Jeho slovu nedůvěřovali. Navzdory každému zaslíbení, každému neotřesitelnému závazku, že je bude až do konce podporovat, činili Jeho slovo zbytečným. Jak? Nikdy ho nesmísili s vírou. „Nebo i nám zvěstováno jest, jako i oněmno, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře, když slyšeli“ (Židům 4:2).

Místo toho lidé vždy vyžadovali od Boha nové slovo. Poznáváme to z jejich dotazu: „Je s námi Bůh nebo není?“ Jinými slovy: „Potřebujeme vědět, zda je Bůh s námi v této krizi, ne v té minulé. Musíme mít od něj nové zjevení pro tuto novou situaci.“ Ptám se: Jak by mohl někdo tak rychle zapomenout na všechno, co pro něj Bůh udělal? Izraelci ze své mysli vytěsnili každou vzpomínku, všechny minulé příklady Božího vysvobození. Nikdy nedopustili, aby v nich jeho minulé nadpřirozené skutky vybudovaly víru v Něho.

Ale navzdory tomu, že ho obviňovali, promluvil Bůh k Izraeli další slovo. Přikázal Mojžíšovi, aby jim řekl: „Nebojte se, ani se strachujte jich [vašich nepřátel]. Hospodin Bůh váš, kterýž jde před vámi, onť bojovati bude za vás rovně tak, jakž učinil s vámi v Egyptě, před očima vašima“ (Deuteronomium 1:29–30).

Ne, tohle nebylo nové zaslíbení. Bůh prostě znovu oznámil, co již svému lidu řekl: „Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete“ (Exodus 14:14). Připomenul jim: „Řekl jsem vám v Egyptě, že půjdu před vámi. Řekl jsem, že budu přebývat uprostřed vás a bojovat za vás se všemi vašimi nepřáteli.“ A přesně tohle udělal. Na každém kroku je osvobozoval, ze všech zkoušek.

Znovu a znovu jim Bůh říkal: „Já jsem s vámi. Já budu bojovat za vás. No tak se chopte tohoto zaslíbení a nezapomeňte na ně.“ Přesto když teď byli v Kádeš-barné, třásli se před svými nepřáteli a zaměřili se na svou vlastní slabost. Nakonec se rozhodli: „Nemůžeme jít proti nim.“ To byla nebetyčná pochybnost – pochybnost o Božím povolání na jejich životech, pochybnost o tom, že On je poslal, pochybnost o Jeho přítomnosti v jejich středu.

Možná si myslíš, že bys takhle nikdy nereagoval. Ale mnoho křesťanů dnes říká podobné věci: „Pane, jsi doopravdy se mnou? Vím, co jsi mi slíbil. Ale je to skutečně pravda? Mohu věřit tomu, co jsi řekl? Musím od tebe znovu slyšet čerstvé slovo. Potřebuji nové slovo. Prosím, ujisti mě nějak víc.“

Nakonec se třeseme před nepřítelem našich duší. A všechno proto, že nevěříme tomu, co nám Bůh zaslíbil. Jednáme, jako by nám nikdy neřekl ani slovo. A to je přesně to, čím ho „pokoušíme.“ Ačkoliv se nám sám znovu a znovu prokázal, neustále ho žádáme, aby nám nanovo dokázal svou věrnost a poslal nám další víru budující slovo. Ale Bůh řekne pouze jedno slovo: „Věř tomu, co jsem ti řekl.“

Třeseš se před nějakým zakořeněným hříchem, který se nad tebou tyčí jako opevněné město? Jestliže ano, co ti Bůh řekl o takové nepřátelské pevnosti? Ve svém Slově všude zaslíbil: „Já budu bojovat za tebe. Nemusíš se bát. Větší je ten v tobě, než ten, co je ve světě. Žádný člověk, žádný nepřítel tě nemůže vyrvat z mé ruky. Já tě očistím a posvětím, svým Duchem. Důvěřuj Slovu, které jsem ti zjevil.“

Ježíš přišel jako prorok a činitel zázraků do svého vlastního domu, Izraele. Ale je nám řečeno: „I neučinil tu mnoho divů, pro nevěru jejich“ (Matouš 13:58). Jak neuvěřitelné prohlášení. Nevíra limituje i Kristovu moc ve svém působení.

Tragické důsledky nevíry vidíme v Novém zákoně všude. Pro svou nevíru nemohli učedníci vyhnat démona z malého chlapce. A Ježíš je za to vyčinil (viz Matouš 17:14–21). Po svém vzkříšení byl Kristus opět šokován jejich nevírou: „A trestal [kritizoval] nedověru jejich a tvrdost srdce“ (Marek 16:14). A co víc, Pavel říká o Židech: „Pro nevěru vylomeny jsou“ (Římanům 11:20).

Proč je Boží soud pro nevíru v Nové smlouvě tak krutý? Je to proto, že dnešní věřící mají něco, o čem mohli starozákonní svatí jen snít. Bůh nám požehnal tím, že nám daroval svého Ducha svatého. Pod Starou smlouvou byli věřící jen příležitostně navštíveni Božím duchem. Museli jít do chrámu, aby zakusili Hospodinovu přítomnost. Ale dnes si Bůh učinil příbytek ve svém lidu. My jsme jeho chrámem a Jeho přítomnost přebývá v každém věřícím.

Ve Staré smlouvě byl Abraham jen příležitostně navštíven anděly nebo dostal slovo od Boha. A věřil tomu, co mu bylo řečeno. Abraham věřil, že Bůh je mocen učinit vše, co slíbil. On „o zaslíbení Božím nepochyboval“ (Římanům 4:20). Ale dnes je nám Ježíš k dispozici v kteroukoliv denní hodinu. Máme možnost volat k Němu po celý svůj život a vědět, že odpoví. On nás vyzývá, abychom směle vstoupili do jeho trůnní síně a předložili svou prosbu. A on nás utěší a povede nás prostřednictvím Ducha svatého.

Ale navzdory těmto požehnáním stále ještě pochybujeme o Bohu v době, kdy jsme extrémně zkoušeni. Ježíš takovou nevíru kárá: „A což by pak Bůh nepomstil volených svých, volajících k němu dnem i nocí, ačkoli i prodlévá jim? Pravímť vám, žeť jich brzo pomstí. Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (Lukáš 18:7–8). Kdyby se dnes Kristus vrátil, našel by v tobě víru?

„Nebo ruka Hospodinova byla proti nim k setření jich… dokudž nevyhladil jich… dokavadž nebyl vyhlazen všecken věk mužů bojovných… jakož jim přisáhl Hospodin“ (Deuteronomium 2:15,14). Zde je jedna z nejsilnějších řečí v celé Bibli ohledně nevíry. Možná říkáš: „Ale to není řeč milosti. Bůh dnes s nevírou tak přísně nejedná.“

Není to tak. Bible říká, že dnes, pod milostí: „Bez víry pak nemožné jest líbiti se Bohu; nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že jest Bůh, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává“ (Židům 11:6). Zde jsou některé důsledky nevíry:

• Nevíra poskvrňuje každou oblast našich životů. Tento hřích není možné oddělit do jediné oblasti v našich životech. Rozlévá se do všeho, zamoří každý detail našeho žití.

Pochybnosti Izraele nebyly omezeny pouze na Boží schopnost zabít jejich nepřátele. Jejich pochybnost se rozlila do jejich víry v každodenní zaopatření. Oni pochybovali, že je Bůh schopen ochránit jejich děti. Pochybovali o tom, že je dovede do zaslíbené země. Pochybovali dokonce, že je s nimi. Proto jim Bůh řekl: „Vy pak obrátíce se, jděte na poušť… neboť nejsem u prostřed vás“ (Deuteronomium 1:40,42).

Pokud máme v nějaké oblasti nevíru, rozšíří se jako rakovina do všech oblastí a pošpiní celé naše srdce. Můžeme Bohu v určitých věcech věřit, jako například věříme, že nás vírou spasil, že je všemocný, že v nás přebývá jeho Duch. Ale důvěřujeme mu ohledně své budoucnosti? Věříme mu, že pro nás zaopatří zdraví a finance, že nám dá vítězství nad hříchem?

• Nevíra vede k hříchu troufalosti, domýšlivosti. Domýšlet si znamená troufnout si myslet, že víme, co je správné. Je to opovážlivost, která říká: „Znám cestu,“ a jedná podle svého.

Je tu ještě další hřích, který Izrael spáchal svou nevírou. Když jim Bůh řekl, aby se obrátili zpět do pouště, nechtěli poslechnout. Místo toho přišli za Mojžíšem a řekli: „Dobře, zhřešili jsme. Ale teď jsme to pochopili. Jsme připraveni uposlechnout Boží příkaz, abychom šli proti nepříteli.“ A vzali věci do svých rukou.

Je to právě zde, kde mnoho věřících činí tragickou chybu: když selžou ohledně víry, obrátí se k tělu. Udělají to, o čem si myslí, že musí být uděláno, ale učiní to ve své moudrosti a schopnostech. Víra se však vždy vzpouzí jednat ve strachu. Čeká na Boží jednání. Víra není nikdy ochotná něco uskutečnit a předejít tak Boha.

Tato tlupa Izraelců předešla Boha a zorganizovala malou armádu. Naplánovali strategii a vyrazili sami. Ale když je nepřátelé uviděli, pronásledovali izraelské vojáky „a honili je, jako činívají včely“ a zničili je (Deuteronomium 1:44).

Viděl jsem strašlivé příklady věřících, kteří nikdy nevešli do Božího odpočinku. Pán je přivedl na místo krutého testování – krize v rodině, finanční zápasení, problémy v manželství – ale oni nečekali se svým jednáním na Boha. Místo toho jej obviňovali ze zanedbávání a snažili se vyřešit svou krizi sami. Dnes nemají tito věřící žádný klid, žádný pokoj, žádné vědomí o Boží přítomnosti. Místo toho žijí v neustálé pochybnosti. A zdá se, že jdou z jedné krize do druhé. Všechno, o čem dokáží mluvit, je jejich nejposlednější problém. Ale každý ždibec jejich zmatku je způsoben jedinou věcí: nevírou.

Žalmista říká: „K skončení let svých docházíme jako řeč“ (Žalm 90:9). Žalmista mluví o nevěřících. Jaký titulek nese jejich vyprávění? Ti všichni žili a zemřeli nadarmo. Je to ten samý příběh, který slyšíme, když lidé povídají o svých nevěřících rodičích: „Všechny své roky prožili jako nudní patroni. Nedělali nic jiného, než že reptali a stěžovali si. A zemřeli sami a zapomenutí.“

To je hrůznost nevíry. Přeruší tvou duchovní historii, takže všechno, co si o sobě pamatuješ, je zbytečný, promarněný život. Když se ptali mladé generace Izraelců: „A co dědeček a babička?“ Dostali odpověď: „Jenom reptali a stěžovali si. Neměli nic, pro co by žili, tak jen tak složili ruce v klín a čekali, až zemřou.“

„Někteří mají vjíti do něho“ (Židům 4:6). Praví věřící se poznají podle toho, že věří Bohu, i když jejich modlitby nejsou zodpovězené. Nezáleží na tom, jestli je všechen jejich majetek pryč nebo jestli dokonce stojí tváří v tvář smrti. Přejí si vstoupit do Božího odpočinku. Co je svědectvím takového života? Oni „odpočinuli od skutků svých“ (4:10). Nebdí již v noci, aby se snažili vyřešit své problémy svou moudrostí a dovedností. Místo toho předávají všechno Ježíši. Nezáleží na tom, zda je výsledkem zisk nebo ztráta. Zaměřují se pouze na to, že Bůh má plán a že ho v jejich životech naplní.

Chci uzavřít svou nedávnou zkušeností. Jednou v sobotu večer jsem se procházel po Times Square, zrovna když tu chvátali turisté a další lidé, kteří nakupovali na neděli. Podle odhadu tu ve špičce projde téměř čtvrt milionu lidí. Nuže, když jsem se tam zastavil, modlil jsem se a přitom jsem sledoval spousty lidí, kteří kolem procházeli.

V jednom okamžiku mi Duch svatý zašeptal: „Davide, podívej se na tyto zástupy. Několikrát je vynásob a dostaneš počet mých lidí, kteří umřeli na poušti. Ze všeho toho množství pouze dva vstoupili do mého odpočinku, Jozue a Kálef. Všichni ostatní zemřeli předčasně, v zoufalství, beznaději a nevíře.“

Tato myšlenka mě zdrtila. Důkladněji jsem se podíval na množství lidí, kteří kráčeli do divadel, restaurací a obchodních domů na Broadwayi. Viděl jsem bohaté lidi, bezdomovce, lidi střední třídy, homosexuály,… a uvědomil jsem si, že asi ani jedna jejich myšlenka nepatří Bohu. Přemýšlel jsem o fotbalovém stadionu na druhé straně řeky, o basketbalové a hokejové aréně a o všech lidech, kteří je plní, a že pouze několik jich opravdu miluje Boha. Rozhlížel jsem se po všech kinech na Times Square a přemýšlel o tisících, kteří v nich sedí a posmívají se všemu, co je svaté.

Jak jsem sledoval tyto zástupy lidí, uvědomil jsem si, že všichni měli poselství evangelia kdykoli k dispozici, buď z televize, radia, literatury nebo i z Bible, kterou mají zdarma ve svém hotelovém pokoji. Kdyby jen chtěli vědět, mohli by se dozvědět, že ten samý Bůh, který vykonával zázraky pro starodávný Izrael, učiní totéž pro všechny, kdo ho milují dnes. Přesto ho tito lidé nechtějí poznat. Když vidí někoho, jak rozdává evangelizační traktáty, proběhnou kolem a mávnutím ruky ho odmítají. Nemají žádné bohy, jen požitky, peníze a majetek.

Náhle jsem začínal poznávat, jakou cenu má jediný věřící v Božích očích. A slyšel jsem Ježíše, který se dnes ptá stejnou otázku: „Až se vrátím, najdu na zemi víru?“ Vidím Krista, hledače lidských srdcí, který probíhá všechna tato místa a hledá, jestli je někdo, kdo ho skutečně miluje. Vidím ho, jak prohledává universitní prostranství a ptá se: „Kdo mi tu uvěří?“ Vidím ho, jak prohledává Washington, D.C., aby našel ty, kdo ho přijmou, a nachází nemnohé. Vidím ho, jak prohledává celé národy a nachází pouze zbytek. Vidím ho, jak prohledává moderní odpadlou církev a nenachází víru, jen mrtvost a prázdnotu.

Nakonec prohledává svou církev, hledá služebníky s pravou vírou. Ale to, co vidí, láme jeho srdce, hluboce ho zarmucuje. Slyším ho, jak pláče, stejně jako plakal nad Izraelem: „Jeruzaléme, Jeruzaléme… kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste“ (Matouš 23:37).

Co je důvodem jeho mučivé bolesti? Bůh poslal svého Syna, aby jeho milovaným dětem zjevil Otcovu lásku. Poslal svého Svatého Ducha, aby je utěšil a vedl. Ale stále ještě nemají zástupy v jeho církvi víru. Nevěří, že odpovídá na modlitby. Reptají a stěžují si, obviňují ho z opomíjení, ze zanedbávání. Roste jejich strach a zoufalství, jako kdyby je Bůh opustil.

Jako Panův služebník nesu břemeno svého Pastýře. A cítím jeho zármutek. Právě teď ho slyším, jak říká: „I v mém domě jsem našel pouze nemnoho těch, kdo mají víru. Mnoho mých vlastních dětí, včetně mých pastýřů, zemdlívá v čase své zkoušky. Nevěří mi ohledně svých rodin, svého zaměstnání, své budoucnosti. Opravdu, mnozí jednají po svém, rozhodují se sami.“

A co ty? Pán přijde ke každému z nás a zeptá se: „Budeš mi věřit? Důvěřuješ mi? Až přijdu, najdu v tobě víru?“ Jak odpovíš?