Jak jsi trpělivý?

Nedávno mi Pán otevřel oči pro neuvěřitelnou pravdu o trpělivosti – něco, co jsem předtím nikdy neviděl. Objevuje se v Ježíšově vysvětlení podobenství o rozsévači:

„Jestiť pak podobenství toto: Símě jest slovo Boží. A kteréž padlo podle cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli.“

„Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí příjímají slovo, a tiť kořenů nemají; ti na čas věří, a v čas pokušení odstupují.“

„Kteréž pak mezi trní padlo, tiť jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkošech života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku.“

„Ale kteréž padlo v zemi dobrou, ti jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti“ (Lukáš 8:11–15).

Toto podobenství je celé o trpělivosti! Nemyslím trpělivost vůči lidem – ale trpělivost vůči Bohu. Ježíš tu mluví o trpělivosti v našem chození s Bohem, trpělivost v konání Jeho díla, trpělivost v Jeho jednání v nás.

Věřím, že když jednou uvidíš, co tu Bůh říká, mnohem jasněji porozumíš, proč tolik křesťanů odpadá. A také lépe porozumíš práci Pána ve svém vlastním srdci!

„Dobrá půda,“ kterou tu Ježíš zmiňuje, označuje ty, kdo slyšeli Boží slovo a časem přinesli ovoce „v trpělivosti.“ Ostatní posluchači také přinesli míru ovoce – ale jen na čas. Proč? Protože neměli trpělivost s Pánem a Jeho prací ve svých životech – a odpadli!

Modlím se, abyste, tak jak budeme zkoumat toto podobenství, viděli každého z těchto posluchačů ve zcela novém světle. Věřím, že tohle je čerstvé slovo od Pána pro tebe.

„Ti podél cesty jsou ti, kteří slyší…“ (verš 12).

Tento posluchač má Boží slovo zasazené ve svém srdci. A slyšel ho jako každý posluchač, který má zájem. Seděl, poslouchal a neodvrátil se od Něj. Nebyl to posměvač – respektoval Boží slovo.

Přesto Ježíš říká: „…potom přichází ďábel a bere to slovo z jejich srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni“ (verš 12).

No, vždycky jsem měl s tímto veršem dost těžké časy. Mám tomu věřit tak, že mohu kázat ve shromáždění, zahánět mocnosti pekla, přikazovat ďáblovi, aby odešel – a přesto může Satan nevybíravě vstoupit a ukrást člověku Slovo, které právě slyšel? Může se nepřítel vznášet nad věřícím, čekat na Slovo, které padá do jeho srdce, a potom je svobodně vytrhnout?

To mi připadá jako házet Boží slovo ďáblovi přímo do tlamy! Nedokážu to prostě přijmout! Spíš věřím, že se máme ptát: Je tento „posluchač podél cesty“ prostě dětsky nevinný člověk, který úzkostlivě naslouchá Slovu? Je pravda, že ne vinou tohoto posluchače může ďábel zaútočit, oloupit ho o kázané Slovo a duchovně ho oslepit, aby se neobrátil k Pánu?

Ne – nikdy! Nesloužíme takovému Bohu! A tohle není to evangelium, které kážeme. Musíme rozumět, že tu Ježíš mluví o něčem mnohem hlubším.

Víš, „posluchač podél cesty“ má srdce, které je „pošlapané:“ „Vyšel rozsévač, aby rozsíval své zrno. A jak rozsíval, jedno padlo podél cesty a bylo pošlapáno a nebeští ptáci je sezobali“ (verš 5).

Zde je naše vodítko! Ježíš tu popisuje srdce tohoto posluchače. A obrat, který tu používá, zní: pošlapané. Jinými slovy, tento člověk často „slyšel.“ Vlastně je to „profesionální posluchač“ – je v tom odborník. Jeho srdce bylo pošlapáno, udusáno jako dobře ušlapaná cesta léty, kdy pouze naslouchalo, aniž by kdy slyšenému věnovalo pozornost!

Tento posluchač podél cesty je popsán v 5. kapitole Izaiáše. Prorok říká Izraeli, jak je Bůh změní v pošlapanou vinici – protože slyšeli tolik domluv, a všechny je odmítli:

„A protož oznámím vám, co já učiním vinici své: Odejmu plot její, a přijde na spuštění; rozbořím hradbu její, i přijde na pošlapání. Zapustím ji, nebude řezána, ani kopána, i vzroste na ní bodláčí a trní; oblakům také zapovím, aby nevydávali více na ni deště“ (Izaiáš 5:5–6).

Ježíš cituje z té samé pasáže, když předkládá podobenství o rozsévači: „Vám je dáno poznat tajemství Božího království, ale ostatním jen v podobenstvích, aby ‚hledíce neviděli a slyšíce nerozuměli‘“ (Lukáš 8:10). Víš, Bůh nařídil Izaiášovi: „…Jdi, a rci lidu tomu: Slyšte slyšíce, a nerozumějte, a hleďte hledíce, a nepoznávejte. Zatvrď srdce lidu toho, a uši jeho zacpej, a oči jeho zavři, aby neviděl očima svýma, a ušima svýma neslyšel, a srdcem svým nerozuměl, a neobrátil se, a nebyl uzdraven“ (Izaiáš 6:9–10).

To, co tu Izaiáš popisuje, je stav posluchačů podél cesty!

Lukáš používá pro „pošlapané“ řecké slovo, které znamená: „odmítnutí s pohrdáním; postoj nadřazenosti.“ Posluchač podél cesty byl tak často a po tak dlouhý čas napomínám, že se teď na evangelium jen zlomyslně culí. Vysmívá se mu – zesměšňuje je! Nic už se ho víckrát nedotkne.

Přemýšlím o jednom židovském mladíkovi, který přicházel během našich prvních dvou let do Times Square Church. Byl to bezdomovec a sbor ho adoptoval. Téměř každý s ním sdílel evangelium. Milující lidé mu dávali peníze a brali ho na jídlo. Ježíš Kristus mu byl představen velice srozumitelně.

Tento mladík přišel k oltáři nejméně dvakrát. Po obakrát jsem ho viděl, jak tam stojí se založenýma rukama – a na tváři má ďábelský úšklebek! Když jsem vzhlédnul na balkón, viděl jsem ho, jak během kázání spí. Modlil jsem se, aby alespoň jedno poselství proniklo tou udusanou půdou jeho srdce.

Nikdy se to nestalo! Časem se stal tak odporným ničemou, rozvratným a výbušným, že jsme ho museli vyhnat z církve. Zatvrdil se – člověk s pošlapaným srdcem. Žádný člověk v New Yorku neslyšel víc evangelia. Nikdo nepřijal tolik lásky. Za nikoho nebylo více modliteb. Ale on zatvrdil své srdce a zavřel uši!

Milovaní, tehdy vchází nepřítel – když je srdce zatvrzelé! Satan zaútočí a ukradne rozeseté semeno dřív, než je tu šance, že se v udusané půdě objeví alespoň malinká trhlinka. Ďábel nemá bez rozdílu přístup ke každému srdci, které slyší evangelium. Vůbec ne! Spíš je to tak, že okrádá toho, kdo byl napomínán – ale kdo se s pohrdáním zlomyslně uculuje nad Božím slovem!

Tento „pošlapaný“ posluchač je nejnetrpělivější ze všech lidí. Nechce jednat se svými problémy. Raději je utápí v požitcích – v alkoholu, drogách, sexu, v čemkoliv – aby utišil své strašné pocity viny!

Mluvíš k němu, že jednoho dne bude mít nebe – ale on to chce všechno teď! Touží jen po dobrých časech – žádné problémy, žádné sebezapření, žádné utrpení. „Vzít kříž? Snášet utrpení? Žádnou svoji vůli? Čekat stále na Boha, aby ve mně vybudoval charakter? Ty ses musel zbláznil!“

Opravdu, mnoho Američanů má velice naspěch, aby prosperovali – aby „dostali své,“ dokud to jde. Tohle motivovalo lidi jako Ivan Boesky, Michael Milken a tolik dalších chamtivých finančníků na Wall Street. Všichni si mysleli, že se ekonomika zhroutí, tak rychle pokoušeli štěstí, aby mohli své bohatství ukrýt na účtech ve švýcarských bankách.

Je opravdu smutné, že se tento duch vloudil do církve! Mnozí křesťané nemají žádnou trpělivost, když jsou zkoušeni nebo testováni. Nemají čas, aby očekávali na Boha, aby nesli ovoce trpělivosti, jak popisuje Ježíš. Místo toho chtějí bohatý, bezbolestný, úspěšný životní styl bez žádného čekání, žádné přípravy, žádného napomínání. A je smutné, že mají učitele a evangelium, které je v tom podporuje!

Tito věřící nenávidí jakékoliv kázání o poslušnosti, oddělení se, svatosti, pokání. Křičí, že to všechno je „kázání posledního soudu.“ Proč takový odpor, takový vzdor? Je to proto, že byli udusáni pobízením, aby „to všechno dostali teď!“ Chtějí být baveni, požehnáni – chodit do církve, cítit se šťastně a odcházet ve stejném stavu, jako když přišli. Nechtějí, aby do nich rýpal Duch svatý, aby hluboko kopal a vykonával zdlouhavé dílo víry. Raději půjdou na charismatický cirkus!

„…kteří když slyší slovo, s radostí je přijímají, ale nemají kořeny. Ti věří na čas, ale v době pokušení odpadají“ (Lukáš 8:13).

Tito posluchači činí nejlépe vypadající obrácení, jaké jste kdy viděli. Jsou šťastní, plní radosti, září. Svědčí o Božím díle v jejich životech. A jejich proměna je skutečná. Chtějí jít dál s Pánem – jsou usvědčeni Slovem, činí pokání a žijí v jeho radosti.

Ale prosím každého nově obráceného, který čte toto poselství právě teď, aby mi věnoval důkladnou pozornost. Jestli někdy odpadneš od Pána, bude to proto, že patříš do této kategorie – „posluchačů bez kořenů“!

Byl jsi spasen, naplněn Božím pokojem a chválíš Pána. Zpíváš, uctíváš, máš radost. Ale zbývá jeden problém. Stále bojuješ s mocným pokušením! Je jako had, svinutý a syčivý, připravený zasáhnout tě svým jedem.

Nenávidíš tento zakořeněný hřích, který jednou ovládnul tvůj život. A teď jsi na kolenou, voláš: „Ach, Ježíši, osvoboď mě! Nechci tento starý chtíč, mám z něj výčitky. Chci být svobodný, čistý. Pomoz mi – zmocnil se mého srdce!“

Ježíš říká, že posluchači bez kořenů „…v době pokušení odpadají“ (verš 13). To neznamená, že pokušení je tak nepřekonatelné, že by je smetlo pryč. Neznamená to, že odpadli kvůli nepřekonatelné touze po drogách, sexuálnímu nutkání, touze po alkoholu. Ne – to všechno souvisí s tím, že jsou netrpěliví s Boží prací!

Když se ohlédneš zpět na dobu, kdy jsi odpadnul nebo zklamal Boha, co bys řekl, že se stalo? Naštval ses na Boha, že nezodpověděl tvou modlitbu! Nevěřil jsi, že Bůh poctí své Slovo, že tě uchová a osvobodí. A v čase pokušení jsi odpadnul, protože jsi byl netrpělivý s Jeho prací v tobě!

Jedna žena v naší církvi má sestru, která odpadla od milosti zpátky k drogám. Tato odpadlá žena se kvůli své závislosti trápí. Přesto je jako evangelista, říká obráceným, co zápolí s netrpělivostí: „Zůstaňte v církvi – zůstaňte s Pánem! Podívejte se, co se stalo mně! Je tak těžké se dostat zpátky!“

Jsem si jistý, že kdybyste si s ní sedli, pravděpodobně vám řekne: „Modlila jsem se – ale přemohlo mě to. Můj kazatel mi řekl, že Ježíš je můj osvoboditel – že mě uchrání od moci hříchu. Křičela jsem, modlila se, plakala. Ale nic se nestalo!“ Milovaní, jejím hříchem byla netrpělivost!

Ó, jak bolestný pláč vydává posluchač bez kořenů v čase pokušení: „Pane, osvoboď mě! Odstraň mé touhy, staré hříchy. Kdy už mě konečně osvobodíš, abych se už nemusel víc bát?“ Ale když na tohoto posluchače bez kořenů přijde čas pokušení, padne – protože není dost trpělivý, aby zapustil kořeny!

Víš, nestačí činit pokání – říci Bohu prostě: „Ano.“ Musíš v Pánu zapustit kořeny – a to vyžaduje trpělivost. Nemůžeš jen upustit semeno na zem, stát nad ním a přikazovat: „Zapusť kořeny!“ Ne – je to přirozený proces, který zabere čas. Je to svrchované Boží dílo.

Jako začínající věřící jsi byl překvapen, kdykoliv jsi padnul. Okamžitě ses odsuzoval. A když se tvé chyby opakovaly, řekl sis, že nemá cenu se snažit. Potom ti ďábel našeptal: „Nejsi dobrý – jsi příliš zkažený. Nemůžeš to zvládnout. Můžeš toho nechat!“

Ale ty jsi zapomněl, že tě Bůh vždy soudí s velikým slitováním! Věděl, žes neměl čas, abys zapustil kořeny. A že tohle je skutečný důvod, proč jsi padnul. Neměl jsi čas zapustit kořeny!

Může to znít jako omluva, ale není! Je to oprávněné vysvětlení toho, co se stalo ve tvém chození s Pánem. A odpověď na to všechno je: Vrať se! Modli se, dej se do toho. Žádej Pána o kořeny. A pros Ho o trpělivost, dokud nepřijdou!

Ale, ptáš se, co s dospělými, vyzrálými křesťany, kteří kdysi měli kořeny – lidmi, kteří byli zakotveni v Kristu, ale stále ještě padají do hříchu? Znáš křesťany, kteří jsou léta spasení, zdá se, že mají hluboké kořeny – ale kteří strašlivě padli!

Bible říká: „…kořen jejich uschne, ovoce nepřinesou…“ (Ozeáš 9:16). Takoví věřící se nedrželi těsně u Ježíše! Kdysi měli kořeny – ale utekli pryč a jejich kořeny vyschly. Větry falešného učení je zavály pryč, protože dopustili, aby jejich kořeny uschly!

Bůh ví, že naše netrpělivost je naprosto destrukční. Uvažuj o netrpělivosti Izraele:

Mojžíš vyšel na horu a Bůh ho tam zdržel. A co se stalo dole? Lidé ztratili trpělivost! Po čtyřiceti dnech povstali, aby hráli, tancovali a veselili se v alkoholových orgiích. Nakonec roztavili všechny své šperky a vyrobili si zlaté tele k uctívání!

Představuji si, jak Izraelci říkají: „Kde je Mojžíš? Kde je náš Bůh, naše pomoc? Co je to za vysvobození? Bůh nás zanechal dole! Zachránil nás, jen aby nás nechal na této strašné poušti. Teď vezmeme věci do svých rukou!“

Ale v tu chvíli se Mojžíš chystal na cestu s hory dolů, s Božím slovem ve svých rukách! Opravdu, Bůh je vždy na své cestě – On je vždy právě ve dveřích!

Uvažujte o tom, co se stalo Saulovi. Samuel řekl Saulovi, aby na něj v Galgala čekal, než začne bojovat s Filistinskými. Varoval ho, aby nešel do boje, dokud se Samuel nevrátí a neobětuje Hospodinu. Samuel řekl: „Může to trvat šest, sedm, osm dní. Ale budu tady!“

Tak se Saul shromáždil s Izraelem v Galgala. Ale po pěti dnech začali být Izraelci netrpěliví. Armáda Filistinských se shromáždila a budovala pevnost – a Saulovi lidé začali prchat napravo i nalevo! Brzy králi zbyla jen hrstka vojáků. Nakonec, sedmý den, už byl velice netrpělivý: „Kde je ten prorok? Kde je zápalná oběť? Potřebujeme ji právě teď!“

Co Saul nevěděl, bylo to, že Bůh zdržel Samuele – protože chtěl vidět, co je v Saulově srdci! Bůh chtěl vědět, zda vytrvá ve víře, i když bude všechno vypadat zle – jestli řekne: „Zemřu, jestli budu muset, ale budu věřit Bohu. Budu stát na Jeho slově, které mi dal!“

Místo toho vzal Saul věci do svých rukou. Řekl: „Přineste mi beránka!“ Omráčil ho a sám obětoval (což bylo proti zákonu Izraele!) Potom náhle, jak říká Písmo: „když pak již dokonal obětování oběti zápalné, aj, Samuel přicházel…“ (1. Samuelova 13:10).

Tady přicházela Saulova odpověď, jeho vysvobození. Ale on již v netrpělivosti jednal! Nebyl ochotný vsadit svou budoucnost na Boží slovo. Odpověď byla hned od začátku ve dveřích – ale on to všechno ztratil!

Možná je totéž pravdou i o tobě: Měl jsi své vysvobození téměř v dlani. Ale padnul jsi, protože jsi nedokázal čekat jen o malou chvilku déle. Ztratil jsi srdce – příliš brzy jsi ochabnul!

David je další muž, kterého unavilo čekání. Stěžoval si: „Já zajisté když jsem pospíchal, řekl jsem: Zavrženť jsem od očí tvých, ale ty jsi vyslyšel hlas pokorných modliteb mých, když jsem k tobě volal“ (Žalm 31:22).

David se ohlížel zpět a říkal: „Ve své netrpělivosti jsem obviňoval Boha, že neodpovídá na moje volání. Obviňoval jsem ho, že mě opustil v mém pokušení a zkoušce. Ale po celou dobu mě slyšel a chránil mě. Stojím tu dnes, protože mě zachoval!“

„To, které padlo mezi trní, jsou pak ti, kteří slyšeli, ale jak jdou za starostmi a bohatstvím a rozkošemi tohoto života, bývají udušeni a nepřinášejí užitek“ (Lukáš 8:14).

Ježíš nám říká, že tento posluchač nepadne. Nevrátí se zpátky do světa. Ne, pokračuje dál. Ale nenese žádné ovoce!

„Trnitý posluchač“ chodí do církve, poslouchá kázání, čte svou Bibli, potlouká se kolem Božího lidu. Všechno dělá povrchně – ale nenese ovoce plnosti! Dává Bohu spoustu slibů, ale nikdy je nesplní. Prostě tam je – duchovně prázdný, jen tělo, které plní lavici v církvi!

Ježíš říká, že trnitý posluchač „jde dál.“ Jinými slovy, jak slyší Slovo, žije si dál svůj život. Každý den se trochu modlí, říká, co říkají křesťané, příležitostně svědčí jiným. Ale je duchem nepřítomný, zamyšlený, zaneprázdněný – svými starostmi, zálibami, povoláním!

Jak zapadnul do starostí tohoto světa? Skrze bohatství! Bible říká, že tento posluchač je tažen do smyslných žádostí touhou po bohatství: „Ti, kdo touží zbohatnout, však upadají do pokušení a pasti a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které ponořují lidi do záhuby a zkázy“ (1. Timoteovi 6:9).

Věřím, že trnitý posluchač je mnohem netrpělivější než kdokoliv jiný v tomto podobenství. Představuji si ho jako vysoce výkonného, aktivního, podnikavého, člověka činu – laskavého, šlechetného, dobročinného, nesobeckého. Ale svírá ho strašlivá netrpělivost. Je to netrpělivost, nechuť platit vysokou cenu, požadovanou křížem Ježíše Krista!

Trnitý posluchač nedokáže plně přijmout sebezapření. Nemůže snést myšlenku vzdát se všeho, aby následoval Ježíše. „Bývají udušeni…“ (Lukáš 8:14) požadavkem vyjít ze světa a být oddělení a čistí. A tak je udušený, odrazený požadavkem, aby učinil svou kariéru druhořadou – aby dal svůj život Ježíšovým zájmům.

Znám velice málo bohatých lidí, kteří přijali sebezapření. Jsou zvyklí se o sebe postarat, všechno si zajistit, uspokojit své tělo. Jsou jako trnitý posluchač, který nikdy neodvyknul věcem tohoto světa. Tento posluchač neví nic o duchu, který byl v Mojžíšovi, který si „vybral raději snášet utrpení s Božím lidem, než mít dočasný požitek z hříchu“ (Židům 11:25).

Díky Bohu, že existují nějací bohatí křesťané, kteří jsou schopni to udělat. Ale, jak Bible objasňuje, většina bohatých lidí plýtvá svůj čas, svou energii a všechny své bdělé myšlenky na investice, zájmy, požitky. A „jdou dál“ spokojení s marnou cestou bez ovoce!

Jeden letniční pastor mi kdysi svěřil své žalostné vyznání. Řekl, že byl navštívit své rodiče v jejich malé maringotce. Jeho starý otec byl pastor v důchodu a byl velice chudý, neměl žádnou pojistku. Když se syn podíval na nuzné životní prostředí svých rodičů, Satan mu zašeptal: „Vidíš to? Jestliže celý svůj život vydáš evangeliu, skončíš v chudobě! Přemýšlej o všech misionářích, kteří svůj život vydali Bohu. Žádný si domů nic nepřinesl!“

S tím synem se něco stalo. V tu chvíli se rozhodl, že nikdy nebude chudý! Rozhodnul se, že vydělá tolik peněz, kolik může, aby mohl odejít do penze ve stylu.

Tento muž byl vedoucím pracovníkem ve své denominaci a byl velice dobře známý a vážený. Ale začal „čachrovat“ se svými financemi. Všechny své desátky vydal na investice. „Šel dál“ svým životem, zapojený ve službě – ale jeho zaujetí pro bohatství začalo dusit jeho lásku k Ježíši.

Všechny jeho investice nakonec přinesly ovoce. Ale co je smutné, nebylo tu žádné pokání ani změna v něm. Stále ještě slouží, často káže na shromážděních. Stále po straně kšeftuje, snaží si vytvořit peněžní rezervu.

Na rozdíl od svého otce odejde možná jednoho dne do důchodu se spoustou peněz. Ale jeho otec půjde do slávy! Věřím, že Pán tohoto starého pastora a jeho manželku vždy zaopatří. Možná nebudou bohatí, ale vždy budou mít jídlo na stole. A až tento otec zemře, půjde k Pánu v pokoji a odpočinku – domů, aby přijal své nové tělo, příbytek a vše, co k tomu patří!

Ale jeho syn bude zabořený do bahna starostí o tento život. Jestli si někdy zajistí svou budoucnost, nikdy se z ní nebude moci radovat. Proč? Protože bude žít a zemře, aniž by „přinesl užitek“!

„Ale to v dobré zemi jsou ti, kteří když slyší slovo, udržují je v ušlechtilém a dobrém srdci a vytrvale přinášejí užitek“ (Lukáš 8:15).

Tito posluchači mají „ušlechtilé a dobré srdce“! Ale co tato fráze znamená? Odpověď najdeme ve 2. Tesalonickým: „Kéž tedy Pán vede vaše srdce k Boží lásce a ke Kristově vytrvalosti“ (3:5).

Tento verš obsahuje dva význačné rysy posluchače „dobré půdy“: (1) srdce, které je upřené na Boha, a (2) srdce, které je přesvědčené, že ho Ježíš vždy včas osvobodí. Tyto dvě charakteristiky jsou nezbytné pro srdce, které přináší trvalé ovoce!

Posluchač „dobré půdy“ je jako každý jiný. Snáší veliká utrpení, ohnivé zkoušky a testování, které mu připadají nesrozumitelné. Jeho tělo slábne. Někdy se dostane do deprese. Občas je svedený tělem a jeho vášně jsou nezkrotné. Někdy jsou jeho myšlenky neuspořádané a musí být přivedeny do poslušnosti Pánu. Někdy je jeho láska k Ježíši zkoušena a snáší dlouhá období sucha. Někdy ho zoufale trápí svědomí.

Ale jeho srdce má konkrétní směr! Za všech okolností se nejprve zaměří na Boží lásku a potom k trpělivému očekávání na Ježíše Krista.

Trpělivě čekat na Krista má dvojí význam: Ze všeho nejdřív to znamená očekávat Ježíšův druhý příchod. Ale také to znamená očekávat na Ježíše, že přijde náhle v odpovědi na tvé modlitby, aby tě osvobodil nebo tě požehnal.

Ušlechtilé a dobré srdce říká: „Ježíši, vím, že nejsem dokonalý. Vím, že bez omytí Tvou krví je moje srdce černé. Ale také vím, že Tě miluji celým svým srdcem a jsem rozhodnutý Tě poslechnout. Chci chodit před Tebou tak, abys ve mně měl zalíbení. Ale nemám žádnou moc udělat něco já sám. Zaslíbil jsi, že mě uchováš. A já budu čekat na Tebe, až mě přijdeš vysvobodit!“

Ježíš použil zvláštní slovo, když se zmiňuje o nesení ovoce v trpělivosti: „z ochotného srdce“. To doslova znamená: „vytrvalost snášet utrpení s nadějí během všech testů a zkoušek.“ Opravdu, Boží slovo je v nás nejproduktivnější, když přináší nerušený, spolehlivý odpočinek v Pánu.

Epištola Židům nám říká: „Potřebujete totiž vytrvalost, abyste vykonali Boží vůli a dosáhli zaslíbení“ (Židům 10:36). Upřel jsi svou naději – svůj celý život – na toto Slovo? Věříš, že tě uchová po všechny roky tvého chození s Ním?

Vezmi Boží slovo a pevně ho ulož ve svém srdci právě teď. Ať v tobě vyprodukuje ušlechtilé, ryzí, čisté, dobré srdce. Zjistíš, že v každé zkoušce a pokušení ti vždy okamžitě ukáže cestu do Jeho lásky a trpělivosti – dokud Ježíš nepřijde s uzdravením a vítězstvím.

Haleluja!