Ježíš a bouře

Ježíš nařídil svým učedníkům, aby nastoupili do lodi, která směřovala ke kolizi. Bible říká, že je „přinutil, aby nastoupili do lodi…“ Loďka směřovala do nepokojných vod, byla zmítána jako poskakující korková zátka, učedníci byli vehnáni do zkušenosti mini Titaniku – a Ježíš o tom celou dobu věděl.

„Potom Ježíš hned své učedníky přinutil, aby nastoupili na loď a jeli napřed na druhou stranu, než rozpustí zástupy“ (Matouš 14:22).

Kde byl Ježíš? Nahoře s hory shlížel na moře. Byl tam a modlil se za ně, aby se nestrachovali ze zkoušky, kterou věděl, že musejí projít. Výlet lodí, bouře, rozbouřené vlny, větry – to všechno bylo součástí zkoušky, kterou Otec naplánoval. Byli tam, aby se naučili největší lekci, kterou se kdy měli naučit. A to bylo, jak poznat Ježíše v bouři.

Do tohoto okamžiku Ho poznali jako tvůrce zázraků, jako člověka, který mění chleby a ryby v zázračné jídlo. Poznali Ho jako přítele hříšníků, jako Toho, kdo přináší spasení všem druhům ztraceného lidstva. Znali Ho jako zaopatřovatele všech jejich potřeb, který dokonce platil jejich daně z úst ryby.

Poznali Ježíše jako „Krista, skutečného Syna Božího.“ Věděli, že má slova věčného života. Věděli, že má moc nad každým ďáblovým dílem. Poznali Ho jako učitele, který je vyučoval, jak se modlit, jak odpustit, jak svázat a jak uvolnit.

Ale nikdy se neučili poznat Ježíše v bouři. A je tragédie, že tito učedníci, kteří se domnívali, že opravdu znají Ježíše nejlépe, Jej nemohli poznat, když na ně udeřila bouře.

To je kořen většiny našich dnešních problémů. Důvěřujeme Ježíši pro zázraky a uzdravení. Věříme Mu pro naše spasení a odpuštění našich hříchů. Díváme se na Něho jako na zaopatřovatele všech našich potřeb. Důvěřujeme Mu, že nás jednoho dne přenese do slávy. Ale když nás náhle zastihne bouře a zdá se, že se všechno rozpadá na kusy, zjišťujeme, jak je obtížné vidět Ježíše někde blízko. Nedokážeme uvěřit, že dopustí, aby nás bouře vyučila, jak Mu důvěřovat. Nikdy si nejsme zcela jisti, že je blízko, když se věci opravdu zhatí.

Loď je nyní zmítána; vypadá to, že se potápí; vítr fouká; všechno se postavilo proti nim.

„Ale loď už byla uprostřed moře, zmítána vlnami, protože byl protivítr. Při čtvrté noční hlídce pak k nim Ježíš šel pěšky po moři. Když ho učedníci uviděli, jak kráčí po moři, vyděsili se a říkali: To je přízrak! A křičeli strachy. Ale Ježíš na ně ihned promluvil a řekl jim: Vzmužte se, to jsem já! Nebojte se“ (Matouš 14:24–27).

Byli tak náhle poraženi, tak náhle zdrceni, už ta myšlenka, že je Ježíš blízko a dívá se na ně, byla absurdní. Někdo možná řekl: „To je práce Satana – ďábel vyšel, aby nás zabil – pro všechny ty zázraky, jichž jsme se zúčastnili.“

Další řekl: „Kde jsme co udělali špatného? Kdo z nás má ve svém životě hřích? Pojďme prozkoumat svá srdce, pojďme se jeden druhému vyzpovídat. Bůh se naštval na někoho v této lodi!“

Ještě další mohl říci: „Proč my? Děláme to, co On řekl, abychom dělali! Jsme poslušní! Nejsme mimo Boží vůli. Proč náhle tato bouře? Proč by Bůh dovolil, abychom byli tak moc otřeseni na božské misi?“

A v nejtemnější hodině „k nim přichází Ježíš…“ Jak nesnadné to muselo být pro Ježíše, aby čekal až do vyvrcholení bouře, když je tolik miloval, cítil každou bolest, kterou oni cítili, chtěl je tolik ochránit, aby se nezranili, překypoval něžností k nim jako otec ke svým dětem v tísni! Přesto věděl, že by Ho nikdy zcela nepoznali, ani Mu plně nedůvěřovali, dokud by nad nimi nebyla úplná zběsilost bouře. Mohl zjevit Sám sebe, jen když dosáhli limitu své víry. Loď by se nikdy nepotopila, ale jejich strach by je utopil mnohem rychleji než vlny, které tloukly do lodi. Jediný strach z utopení pocházel ze zoufalství – ne z vody – strachu a úzkosti!

Pamatuj si, Ježíš může uklidnit tohle moře kdykoliv, prostým promluvením slova, ale učedníci nemohou. Mohla být víra na jejich straně procvičena? Což nemohli přikázat moři ve jménu Ježíše – „Větší věci budete dělat“? Což nemohla být zaslíbení uplatněna v praxi – „Vše, o co v modlitbě požádáte… budete mít!“ Ne, dokud se nenaučíme poznat Ježíše v bouři! Ne, dokud nepřijmeme víru vydržet, přestát bouři! Ne, dokud se nenaučíme „být dobré mysli,“ když to vypadá, že se člun potápí.

„Když ho učedníci uviděli… vyděsili se a říkali: To je přízrak (duch)!…“ (Matouš 14:26).

Nepoznali Ježíše v této bouři! Viděli ducha – strašidlo. Myšlenka, že je Ježíš tak blízko, tak moc částí všeho, skrz co procházejí, je dokonce ani nenapadla.

Tady je to nebezpečí, kterému my všichni čelíme – nejsme schopni vidět Ježíše ve svých nesnázích. Místo toho vidíme duchy. V tomto skutečně vrcholném okamžiku strachu, kdy je noc nejtemnější, bouře nejrozzuřenější, vítr nejhlasitější a beznaděj tak zdrcující, se Ježíš vždy stahuje blíž k nám, aby zjevil Sám sebe jako Pána povodně – Spasitele v bouřích.

„Hospodin nad potopou seděl, a budeť seděti Hospodin, jsa králem na věky“ (Žalm 29:10).

Smísili své strachy. Teď se již nebáli jenom bouře, měli nový strach – přízraky! Bouře vyvrhla strašidla! Tajuplní duchové byli uvolněni!

Můžeš si myslet, že při nejmenším jeden učedník mohl poznat, co se děje, a říci: „Podívejte, přátelé, Ježíš řekl, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nevzdá. On nás poslal na tuto misii, jsme uprostřed Jeho vůle. Řekl, že kroky spravedlivého muže jsou řízeny Jím samotným. Podívejte se znovu – to je náš Pán, On je právě zde. Nikdy není daleko, ani jednou nejsme mimo Jeho dohled. Všechno je pod kontrolou.“

Ale ani jeden učedník ho nemohl poznat! Neočekávali, že bude v jejich bouři. Očekávali Ho u samaritánské studny. Očekávali, že tam bude s rozevřenou náručí pobízet malé děti, aby přišly; že bude z chrámu vyhánět penězoměnce; a jednoho dne že bude po pravici Otce, aby je učinil králi a kněžími. Ale nikdy, nikdy neočekávali, že bude s nimi, blízko nich – v bouři!

Ta pro ně byla právě dílem osudu! Neočekávaná pohroma! Tragické osudové neštěstí! Nechtěná, nečekaná, zbytečná zkouška! Osamělá, strašná cesta do tmy a zoufalství! Noc, která bude zapomenuta!

Ale Bůh viděl tuto bouři jinýma očima! Byl to stejný test pro tyto učedníky jako poušť pro Ježíše. Bůh je odvedl od zázraků, uzavřel do maličkého, křehkého člunu, daleko od horní místnosti a potom volně vypustil přírodu. Bůh dovolil, aby byli otřeseni – ale ne potopeni!

Existovala jen jedna lekce, kterou se měli naučit – pouze jedna! Jednoduchá lekce – ne nějak hluboká, mystická, zemí otřásající lekce. Ježíš prostě chtěl, aby mu důvěřovali jako svému Pánu v každé životní bouři. On jednoduše chtěl, aby vytrvali ve svém povzbuzení a jistotě i v nejčernějších hodinách zkoušky. To je vše!

Ježíš nechtěl, aby si vymýšleli duchy! Ale oni to udělali, tak jako to my všichni stále ještě děláme. Každý muž v této loďce si sám pro sebe vymýšlel ducha. Ježíš se musel jevit jako dvanáct různých duchů v jednotlivých dvanácti myslích těchto učedníků.

Jeden z nich si možná myslel: „Znám toho ducha, je to duch lhaní! Před několika týdny jsem lhal. Proto je všude kolem tato bouře. To je důvod, proč jsme v nesnázích; lhal jsem. Je to duch lhaní, snaží se mě varovat, abych přestal lhát. Přestanu! Nechám toho! Jen mě dostaň ven z tohoto maléru a já zanechám lhaní.“

Jiný si pravděpodobně myslel: „To je duch pokrytectví! Mám dvě tváře. Jsem falešný člověk. Teď v této bouři mohu vidět, co jsem. Proto je bouře! Bůh poslal tohoto ducha, aby mě varoval, abych to dal do pořádku. Dám! Udělám to! Už nikdy pokrytectví – jen mě vysvoboď.“

Další: „To je duch kompromisu! V poslední době jsem dělal kompromisy! Ó, já. Skutečně jsem selhal, Pane. Je to utajovaná věc, kterou jsem se snažil skrýt. Ale teď jsem vystrašený. Ty jsi dopustil tuto bouři, poslal jsi tohoto ducha, aby mě varoval, abych dosáhl zpátky svatosti. Udělám to! Udělám! Jen mi dej ještě jednu šanci.“

Další: „To je duch chamtivosti! Jsem tolik materialistický.“

Další: „To je duch promarněného času! Zlenivěl jsem. Nesvědčím! Ochladl jsem, stal jsem se vlažným, netečným. Jsem napomínán…“

Další: „To je duch závisti. Neodpouštím, jak bych měl. Vyhýbám se jistým lidem! Proto se mnou Bůh třese – aby mě vyučoval, abych zanechal trvající zaujatosti.“

Další: „To je duch tajného hříchu! Zlé myšlenky. Zřejmě jsem se jich nevzdal, tak Bůh poslal tuto bouři, aby mě odhalil.“

Další: „To je duch porušených slibů. Slíbil jsem Bohu, že jistou věc udělám, ale neudělal jsem. Teď se ke mně Bůh vrátil. Je na mě naštvaný a proto mě vydal této bouři. Je mi to líto. Je to lekce – jsem napomínán.“

Ne! Ne! Tisíckrát ne! To jsou všechno duchové z našich vlastních myslí – pouhé přízraky. Žádný z nich není pravým vyučováním, které má učit. Bůh na tebe není naštvaný. Nejsi v bouři, protože bys selhal. Tito duchové dokonce nejsou v tvé bouři.

To je Ježíš při práci, snažící se zjevit Sám sebe v Jeho zachraňující, neustálé, ochraňující moci! Přeje si, abys věděl, že bouře má jen jediný důvod a to, aby tě dovedla do dokonalého odpočinku a důvěry v Jeho moc a neustálou přítomnost. Uprostřed zázraků – a uprostřed bouří! Je tak snadné ztratit v bouři vědomí Jeho přítomnosti a cítit, že jsme zůstali sami, abychom bojovali s beznadějnou vyhlídkou na výhru; že někde při cestě životem jako výsledek hříchu nebo kompromisu nás Ježíš opustil a zanechal nás úplně samotné v tomto zmítajícím se člunu.

A co v takových časech, kdy protivětry jsou choroba, nemoc a bolest? Když nás postihne rakovina? Když bolest a strach jsou tak zdrcující, že nemůžeš uvolnit myšlenku na blízkost Ježíše? Tvá nečekaná bouře je náhle nad tebou a není zde jiná myšlenka než na přežití. Nechceš zemřít. Chceš žít! Vidíš ducha smrti v přítmí a třeseš se. Nemáš sílu čelit dokonce ani příští hodině.

To je, o čem všem je přítomnost Ježíše. Je to zjevení, že je nejmocnější, když k nám přichází, když je nejvíc potřeba.