Je důležité, abys miloval své nepřátele

Jestliže prohlašuješ, že nemáš žádné nepřátele, rád bych ti učinil nabídku. Chci s tebou uzavřít smlouvu na napsání knihy, kde vysvětlíš, jak se ti podařilo dostat se v životě tak daleko, aniž by se ti jediná osoba postavila na odpor. Tvá kniha by byla jistě bestsellerem.

Mohl bys popsat, jak na tebe nikdo nežárlil, nezáviděl ti ani se k tobě nechoval nepřátelsky. Mohl bys vysvětlit, jak se nikdo nikdy nepokoušel zmařit tvé plány, zničit tvé cíle nebo vykolejit tvou budoucnost. Mohl bys vyprávět, jak tě nikdo nezranil, nezabránil tvému přání, ani nezinscenoval destrukční útok proti tobě.

Nemám v úmyslu být prostořeký ani sarkastický. Ale skutečností je, že právě tyto věci učiní z někoho tvého nepřítele. A každý z nás má nejméně jednu z těchto zkušeností.

Samozřejmě každý křesťan čelí úhlavnímu nepříteli Satanovi. Ježíš říká, že on je nepřítel, který zasívá zlá semínka do našich životů (viz Matouš 13:39). Podobně nás apoštol Petr varuje před Satanem: „Buďte střízliví, bděte, neboť váš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá, koho by spolkl“ (1. Petr 5:8).

Už Ježíš objasňuje, že se nemáme čeho obávat od ďábla. Náš Pán nám dal veškerou autoritu nad Satanem a jeho démonickými silami: „Hle, dávám vám moc šlapat na hady a štíry i na veškerou sílu nepřítele a vůbec nic vám neublíží“ (Lukáš 10:19). Kristus jasně prohlašuje, že bitva se Satanem již byla vyhraná. Máme v sobě moc, abychom odolali každému pokusu, kterým nás chce ďábel zničit.

Chci se spíše zaměřit na naše zkoušky s lidskými nepřáteli – protivníky z masa a krve, lidi se kterými žijeme nebo vedle nichž pracujeme. Víš, když Petr používá slovo „spolkl“, jeho řecký význam je „pokusit se v každém případě polknout jedním hltem“. Petr mluví o každém jednotlivém problému – zápasu, zkoušce nebo pokušení – které by tě mohlo pohltit a poslat do deprese, strachu nebo zastrašení, ztráty odvahy.

Můžeš být schopen svědčit, žes dosáhl velkého vítězství v Kristu. Úspěšně jsi odolal všem pokušením a zlým touhám, všem žádostem a materialismu, všemu milování tohoto světa. Ale zároveň můžeš být stravován pokračujícím zápasem s lidským nepřítelem. Někdo proti tobě povstal – projevuje závist a hořkost, překrucuje tvá jednání a motivy, špiní tvou reputaci, ve všem ti odporuje, usiluje o zmaření Božího plánu ve tvém životě.

Tento osobní útok proti tobě tě okrádá o veškerý pokoj. Trávíš vzácný čas vysvětlováním a obhajováním sebe a svých jednání. A po chvíli začne konflikt stravovat všechny tvé myšlenky, stojí tě mnoho bezesných nocí. A pozoruješ, že to ovlivňuje tvou rodinu, tvé vztahy, dokonce tvé fyzické zdraví.

Pokud toto popisuje tebe, pak jsi již spolknut nepřítelem – pohlcen zkouškou, do které tě přivedl tvůj lidský protivník.

Starozákonní soud volá po pomstě – oko za oko, zub za zub. Zdá se, že jeho poselství je „Ty jsi Pane viděl, co mi udělal můj nepřítel, tak teď jdi za ním.“

Je pro nás snazší rozumět tomuto postoji, když víc poznáváme zlé nepřátele Izraele. Křik válčících Egypťanů byl: „Honiti budu, dohoním je, budu děliti loupeže, nasytí se jimi duše má, vytrhnu meč svůj, zahladí je ruka má“ (Exodus 15:9). A Bůh byl věrný, aby pomstil Izrael proti jeho nepřátelům: „Povanul jsi větrem svým, i přikrylo je moře, pohlceni jsou jako olovo v prudkých vodách“ (15:10). „Vztáhl jsi pravici svou, i pozřela je země“ (15:12).

Již slyším, jak někteří křesťané říkají: „To je to, co chci, aby Bůh udělal mým nepřátelům. Ať je srazí dolů a pohltí je. Ostatně udělali mi totéž co Egypťané Izraeli. Pronásledovali mě, zasahovali na nejzranitelnějším místě, dostihli mě. Takže mám jasně biblicky podloženo, že mohu žádat na Bohu, aby odfoukl mé nepřátele.“

Jestliže se snažíme podřídit starozákonnímu způsobu jednání s nepřáteli – dokonce s našimi nespasenými nepřáteli – dostáváme se zpět do otroctví zákona.

David učinil několik silných prohlášení o svém nepřáteli. Úpěnlivě prosil Boha: „Nechažť se zastydí a předěsí zřejmě všickni nepřátelé moji, nechažť jsou zpět obráceni a rychle zahanbeni“ (Žalm 6:11). Říkal: „Pronásleduj je, Hospodine – nedovol jim vůbec spát pro to, co mi udělali.“

V jednom případě byl Davidovým nepřítelem blízký přítel, jeden z Božího lidu. David byl tímto přítelem hluboce zraněn. Byl zraněn někým, komu vyznal svou duši. Tento muž byl Davidův modlitební společník, druh, se kterým sdílel svou lásku k Bohu. Přesto se tento důvěrný přítel odvrátil od Davida, zradil ho. A to zanechalo Davida zraněného, naštvaného, zmateného.

„Nebo ne nějaký nepřítel útržky mi činil, sic jinak snesl bych to, ani ten, kdož mne nenávidí, pozdvihl se proti mně, nebo skryl bych se před ním. Ale ty, člověče mně rovný, vůdce můj a domácí můj. Ješto jsme spolu mile tajné rady držívali, a do domu Božího společně chodili“ (Žalm 55:13–15).

David tu v podstatě říkal: „Kdyby to byla nějaká obyčejná osoba, zvládnul bych to. Ale toto byl důvěrný, zbožný přítel. A to bylo na mě příliš, abych to snesl.“

Věřím s většinou biblických učenců, že tím přítelem, který se obrátil proti Davidovi, byl Achitofel, rádce a důvěrník současně. Tito dva muži hledali vzájemně názory na všechny problémy života. Kdykoli David vstoupil do Božího domu, aby uctíval, Achitofel byl po jeho boku, působil jako Hospodinův prorok pro Davida. A David otevřeně sdílel své srdce s Achitofelem, protože se domníval, že má duchovního přítele.

Přesto ten samý Achitofel – zdánlivě tak moudrý a duchovní, tak bezelstný, tak jednoznačně oddaný Davidovi a jeho sporu – se náhle odvrací od krále a stává se jeho nepřítelem. Ve skutečnosti Achitofel tak zhořknul vůči Davidovi, že proti němu vlastně shromáždil lid. Dokonce si zajistil podporu Davidova vlastního syna Absolóna pro plán ho zabít.

David si stěžuje: „Libější než máslo byla slova úst jeho, ale v srdci boj, měkčejší nad olej řeči jeho, a však byly jako mečové“ (Žalm 55:22). Říkal: „Myslel jsem si, že Achitofel je můj přítel. Mluvil tak zbožně, říkal, jak by si pro mě přál to nejlepší. Ale potom mi vrazil nůž do zad.“

Strašný zrádce způsobil, že se David stále ohlížel přes rameno. Řekl: „Na každý den slova má převracejí, proti mně jsou všecka myšlení jejich ke zlému. Spolu se scházejí, skrývají se, a šlépějí mých šetří, číhajíce na duši mou“ (Žalm 56:6–7). David běduje: „Sledují každý můj pohyb, vyčkávají, jak by mě přelstili.“

Ze svého strašného zranění, deprese a hněvu David zbrkle vykřikuje: „Ó by je smrt náhle přikvačila, tak aby za živa sstoupiti musili do pekla, nebo jest nešlechetnost v příbytcích jejich a uprostřed nich“ (Žalm 55:16). Jinými slovy říkal: „Zabij toho zrádce, Hospodine. Nedovol mu přežít jeho dny. Pošli ho do pekla za to, co mi udělal.“

Přesto že David řekl toto, sám sebe zobrazuje jako nevinného. Vypovídá: „Já pak k Bohu volati budu, a Hospodin vysvobodí mne. U večer, i ráno, též o poledni modliti se, a nezbedně volati budu, až i vyslyší hlas můj“ (Žalm 55:17–18). David říkal: „Hospodine, Ty víš, že jsem udělal všechno, abych se Tě pokusil potěšit. Nedotkl jsem se toho muže – přesto se obrátil proti mně. Sám se stal mým nepřítelem.“

To jsou slova stejného zbožného krále, který vzlykal, když jeho nepřítel Saul byl zabit v bitvě. David roztrhl své šaty v zármutku a vyzval své přátele k postu a modlitbě zvoláním: „Padl obr Izraelský. Saul byl nádherný Boží muž.“ Přesto teď David mluví o Achitofelovi, svém bývalém příteli: „Zabij ho, Hospodine. Pošli ho do pekla, rychle.“ Potom ospravedlňuje svůj postoj slovy: „Já jsem muž modlitby, vždy na svých kolenou.“

Jak často jsme my křesťané jako David. Ve svém strašném zranění a depresi vykřikujeme svou samospravedlnost proti našim nepřátelům: „Pane, nedovol jim déle žít.“

Často se nám může zdát Boží přikázání milovat naše nepřátele jako hořká, odporná medicína. Ale jako ricinový olej, který jsem ve svém mládí musel polykat, je to lék, který uzdravuje. Mnozí křesťané nejsou ochotní brát tuto medicínu. Vidí ji vyjádřenou v Písmu, ale zřídka ji dodržují. Stále se ještě cítí ospravedlněni v pohrdání svými nepřáteli.

Přesto to Ježíš vyjádřil velice jasně: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele. Já vám však říkám: Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují“ (Matouš 5:43–44).

Popírá zde Ježíš zákon? Vůbec ne. Obrací tělesného ducha, který vstoupil pod zákon. V těch časech Židé milovali jen ostatní Židy. Židé nesměli potřást rukou pohanovi nebo dokonce dopustit, aby se jejich roucho otřelo o oděv nezasvěcence. Ale toto nebyl duch zákona. Zákon byl svatý, nařizující: „Jestliže by lačněl ten, jenž tě nenávidí, nakrm jej chlebem, a žíznil-li by, napoj jej vodou. Nebo uhlí řeřavé shromáždíš na hlavu jeho, a Hospodin odplatí tobě“ (Přísloví 25:21–22).

Ježíš se také odvolává na zákon Staré smlouvy, pokud jde o zranění a ublížení. Uvádí: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku, ale kdokoli tě udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou“ (Matouš 5:38–39).

Pod Mojžíšovým zákonem kdokoliv způsobil škodu (zranění, urážku), byl kompenzován podobným způsobem – zranění za zranění, rána za ránu. Ale tak to nemá být pod Kristovou službou milosti. Vskutku, Ježíšův příkaz milovat naše blízké znamenal dokonce včetně našich nepřátel.

Možná se ptáš: „Předpokládá se, že budeme milovat zlé lidi – doktory, kteří dělají potraty, politiky bez skrupulí, agresivní homosexuály, kteří tvrdí, že Ježíš byl gay? Neříká nám Bible, že máme volat proti hříchu a divoce se vzpouzejícím činitelům zla?“ Ano, říká. Ale my máme odporovat těmto zlým lidským způsobům, aniž bychom nenáviděli jejich osoby.

Možná chceš proklamovat Davidovu modlitbu: „Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí? úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely“ (Žalm 139:21–22). Přesto i David nakonec objeví milostivého ducha zákona. Naučí se, že je možné nenávidět něčí zlo, aniž by nenáviděl osobu. Napsal: „Skutek uchylujících se v nenávisti mám, nepřichytíť se mne“ (Žalm 101:3). „Všeliké cesty bludné nenávidím“ (Žalm 119 104). „Falše pak nenávidím, a ji v ohavnosti mám“ (Žalm 119 163).

Uvažuj o Ježíšově příkladu. Čelil sjednocenému zlu všech významných sil těch dnů – státním úředníkům, politickým vůdcům, církevním vedoucím. Všichni tito lidé se sami stali Kristovými nepřáteli, zlomyslně se mu posmívali. Přesto na vrcholu své bolesti – na samém pokraji smrti – se Ježíš modlil: „Otče, odpusť jim“ (Lukáš 23:34).

Štěpán měl plné právo klást odpor těm, kteří ho kamenovali. Mohl ukázat prstem na tyto zkorumpované náboženské vůdce a říci: „Uvidím vás v soudný den. Neujdete tomu. Bůh vás ztrestá za tento hřích.“ Ale místo toho následoval Štěpán Ježíšova příkladu: Modlil se: „Pane, nepokládej jim toho za hřích“ (Skutky 7:60).

Když se Marie vzbouřila stížnostmi proti Mojžíšovi, spáchala trest hodný smrti. A Bůh byl věrný a pomstil Mojžíše, poslal na jeho sestru malomocenství. Přesto se Mojžíš neradoval z Mariina trápení. Zarmoutilo to jeho srdce a prosil Hospodina za její zdraví: „Ó Bože silný, prosím, uzdrav ji“ (Numeri 12:13).

Pavlovi pochlebovali pokrytci, kteří mu potom spílali, utrhovali se na něj a pomlouvali ho. Lidé z druhé strany spektra Pavlových odpůrců – zlých politiků, celých spolků, římských sodomitů, kteří Pavla nenáviděli, protože se stavěl proti jejich homosexuálním praktikám. Dokonce církve proti němu povstaly. Rozzuření učitelé, žárliví na zjevení, která Pavel přijal, ho zesměšňovali a překrouceně citovali. Další ho obviňovali ze špatného zacházení s penězi.

Nebuď na omylu – Pavel nenáviděl tyto lidské hříchy. Jejich faleš ho zarmucovala a veřejně mluvil proti jejich špatnosti. Ale nikdy nepřestal lidi milovat ani se modlit za jejich duše. Svědčil: „Uhaněni jsouce, dobrořečíme, protivenství trpíce, snášíme. Když se nám rouhají, modlíme se“ (1. Korintským 4:12–13). Pavel následoval Ježíšova příkladu. Jako napsal Petr o Kristovi: „Kterýžto, když mu zlořečili, nezlořečil zase, trpěv, nehrozil, ale poroučel tomu, kterýž spravedlivě soudí“ (1. Petr 2:23).

Můžeme nenávidět nemorální jednání těch ve vládě. Můžeme nenávidět hřích homosexuálů, potratářů a všech, kteří pohrdají Kristem. Ale Pán nám přikazuje, abychom je milovali jako lidi – lidi, za které Ježíš zemřel. A přikazuje nám, abychom se za ně modlili.

Místo toho často žertujeme na jejich účet. Vyprávěl jsem a smál se mnoha vtipům o našem prezidentovi. Věřím, že jeho nečinnost ve věci potratů v pozdním termínu je v Božích očích opovržením, a vaří se z toho ve mně krev. Ale neomlouvá mě to, abych nebral vážně jeho věčnou duši. Kdybych někdy pohrdal raději osobou než principy za touto osobou, nebyl bych skutečný představitel Krista.

Věřím, že jméno Ježíše bylo zostuzeno způsobem, jakým mnoho křesťanů reaguje na činitele zla. Horlili jsme proti těm, za které bychom se měli modlit. Takzvaní věřící bombardovali kliniky provádějící potraty, vraždili lékaře, kteří potraty prováděli, hrozili vztekle pěstmi na manifestující gaye. Nic z toho není Kristův Duch. Naše moc je na našich kolenou, ne v našich hrozících pěstích nebo ve vynášení rozhněvaných soudů.

Jak máme reagovat na křesťany, ze kterých se stali naši nepřátelé? Ježíš nám přikazuje, abychom je milovali skrze činění tří věcí: 1. Žehnali jim. 2. Činili jim dobře. 3. Modlili se za ně. „Milujte své nepřátele, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlete se za ty, kteříž váš utiskují a vám se protiví“ (Matouš 5:44).

Přezkoumejme naše životy ve světle těchto tří věcí, abychom viděli, zda jsme poslušní Krista, naší hlavy:

1. „Dobrořečte (žehnejte) těm, kteří vás proklínají.“ Co to přesně znamená žehnat? Řecké slovo pro „žehnat“ zde znamená „mluvit pouze to, co je dobré a vzdělávající, nahlas našimi ústy.“ Nemáme pouze uvažovat (myslet) dobré věci o našich nepřátelích, ale mluvit je otevřeně.

   V tomto přikázání jsem byl opravdu neúspěšný. Pamatuji si na dobu, kdy někteří lidé, které jsem nesmírně miloval, povstali proti mně, pronásledovali mě a vyčítali mi. Byla to nejhorší bolest, kterou jsem snášel, stravovala mé myšlenky ve dne v noci. Kdykoliv jsem měl možnost, vyznával jsem své srdce komukoli, kdo by poslouchal.

   Jednou nás jedna drahá manželská dvojice ze služby požádala, abychom já a moje žena Gwen s nimi poobědvali. Sotva jsme dosedli, už jsem začal své břemeno nakládat na ně. Vyprávěl jsem jim každý detail svého zranění – každou vyřčenou lež, každou zasazenou ránu. Tato dvojice nikdy nepoznala, co je postihlo. Za hodinu nebo tak nějak odešli zcela zmateni. Když jsem se podíval na Gwen, viděl jsem v jejích očích skleslost, depresi. Tehdy se mi rozbřesklo – udělalo to všechno mé mluvení.
   Později jsem zjistil, že tato drahá dvojice byla zraněna – a proto se s námi zoufale potřebovali sejít. Ani jsem se jich nezeptal, jak se mají. Vůbec se nedostali ke slovu – a odešli prázdní, vyprahlí, nepovzbuzení. Kdybych jen poslouchal Ježíšovo přikázání žehnat svým pronásledovatelům mluvením dobrých věcí o nich, tato dvojice mohla přijmout požehnání. Místo toho odcházeli skleslí na duchu.

2. „Dobře čiňte nenávidícím vás.“ Co znamená činit dobře těm, kdo se nám staví na odpor? Řecký význam je „otevřenost (čestnost) plus uzdravení“. Ježíš zde v podstatě říká: „Udělejte všechno, co je ve vaší moci, abyste usilovali o uzdravení vašich nepřátel a jejich zotavení ze Satanovy pasti. Víš, že to, co ti ta osoba udělala, bylo zlé. Přesto se nezaměřuj na své zranění, ale na podvod a klam, který je v duši nepřítele.“

   Ježíš zaslíbil: „Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějíť se jim, kterýmžkoli zadrželi byste, zadržániť jsou“ (Jan 20:23). Prominout (odpustit) znamená „úplně zapomenout, zříci se, zapudit“. Samozřejmě nikdo nemůže prominout někomu hřích proti Bohu. To může udělat jenom Kristus skrze jeho čin na kříži. Ale můžeme odpustit těm, kteří spáchali hřích proti nám. Ježíš říká: „Jestliže odpustíš tento hřích proti tobě, odpustím ho v nebi. Zapomenu na nepřátele na tvém účtu.“

   Kristovo přikázání zde je velmi jednoduché: „Udělej první krok. Nečekej – nepromeškej příležitost – protože duše tvého nepřítele by mohla vklouznout do věčnosti a nést s sebou svůj hřích. První hledej usmíření. Samozřejmě, že tvá laskavost může být odmítnuta. Ale je-li přijata, můžeš stát v soudný den a vědět, že tví nepřátelé nebudou souzeni a zatraceni pro svůj hřích proti tobě.“

3. „Modlete se za ty, kteříž váš utiskují a vám se protiví.“ Vidíme tento příkaz vysvětlený v povinnostech nejvyššího kněze. Zaprvé zákon vyžadoval, aby kněz zabil oběť a položil ji na oltář, aby jednal s hříchem lidí. A za druhé se kněz musel modlit za shromáždění, fungoval jako ten, kdo se za ně přimlouvá.

Tato kněžská práce byla demonstrována na kříži. Ježíš dělal obojí: Zaprvé vykonal oběť za hřích, tou bylo jeho vlastní tělo. Potom se modlil za odpuštění pro lidi včetně jeho vlastních pronásledovatelů.

A právě teď se Kristus přimlouvá za tvé nepřátele: „Pakliť by kdo zhřešil, přímluvci máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého“ (1. Jan 2:1). Ježíš je advokátem dokonce těch, kteří nás využívali a pronásledovali. Proto, jestliže On se přimlouvá za jejich duše, jak můžeš zůstávat jejich nepřítelem? To je prostě nemožné.

Pavel píše: „Dejte místo hněvu“ (Římanům 12:19). Krátce říká: „Snášej zlo. Slož to a jdi dál. Získáš život v Duchu.“ Ale když odmítneme odpustit zranění, které nám bylo učiněno, budeme čelit těmto důsledkům:

1. Budeme mít větší vinu než ti, kteří nám zranění způsobili.
2. Boží milost a milosrdenství se pro nás uzavře. Potom, až se věci v našem životě pokazí, nebudeme tomu rozumět, protože budeme v neposlušnosti.
3. Pronásledování našich pronásledovatelů proti nám bude pokračovat, aby nás okradlo o pokoj. Stane se vítězem, bude mít úspěch, dostane nás do ustavičného zranění. A bude se smát, zatímco mi se budeme neustále dusit vzteky.
4. Protože je Satan úspěšný, když nás vede k myšlenkám o pomstě, bude schopen nás dovést k smrtelnějším hříchům. A my se dopustíme přestoupení mnohem horších než oni.

Pisatel Přísloví radí: „Rozum člověka zdržuje hněv jeho, a čest jeho jest prominouti provinění“ (Přísloví 19:11). Jinými slovy nemáme dělat nic, dokud nepřestane náš hněv. Nemáme nikdy činit rozhodnutí nebo pokračovat v jakékoliv akci, dokud jsme ještě rozhněvaní.

Kromě toho přinášíme slávu našemu nebeskému otci, kdykoli přehlížíme naše zranění a odpouštíme hříchy, které nám byly provedeny. Když to děláme, buduje to náš charakter. Už jsme četli, že když reagujeme, jako Ježíš reagoval, „Hospodin odplatí tobě“ (Přísloví 25:22). Jestliže odpouštíme, jako odpouští Bůh, přivádí nás Bůh do zjevení přízně a náklonnosti, kterou jsme nikdy nepoznali.