Jsi naštvaný na Boha?

Věřím, že není nic nebezpečnějšího pro křesťana než nosit v sobě zlobu proti Bohu. Jsem zaskočen narůstajícím počtem věřících, které znám, co jsou popuzeni proti Bohu. Možná si to tak moc nepřiznají – ale někde hluboko uvnitř nosí určitý druh zášti proti Němu. Proč? Věří, že On se nezajímá o jejich životy nebo problémy! Jsou přesvědčeni, že se o ně nestará – protože neodpověděl na jejich důkladnou modlitbu nebo nezasáhl v jejich prospěch.

Nedávno jsem dostal dopis od mladého muže uvězněného v jednom vězení na Jihu. Tento trestanec byl kdysi odevzdaný křesťan – ale nyní říká, že je naštvaný na Boha. Napsal mi:

„Jsem v pekelné jámě – a věřím, že Bůh mě tu nechá! Kdysi jsem chtěl celým svým srdcem následovat Krista. Ale byl tu hřích, který mě přemáhal – sexuální hřích. Zkoušel jsem činit pokání, ale nikdy to nepomohlo. Četl jsem Bibli, učil se a modlil – ale nepřineslo to užitek. Hřích mě vždy ovládl. A teď jsem pro tento hřích na dlouhý čas ve vězení.“

„Vzdal jsem se jakéhokoliv duchovního boje. Mé pokusy neměly cenu. Když jsem se stal křesťanem, Bůh mě osvobodil z alkoholu a drog. Proč však ode mne neodňal i sexuální žádosti?“

Každá stránka dopisu tohoto muže byla naplněna hořkostí vůči Bohu. Dovolil, aby se jeho rozmrzelost úplně rozvinula až k zuřivosti!

Podobný hněv vidím u rostoucího počtu služebníků v mnohých denominacích. Jsou zklamaní, vyhaslí, rozhněvaní na Boha – a teď chodí vzdáleni od svého povolání. A když se jich zeptáte proč, odpoví:

„Byl jsem pilný, věrný – snažil jsem se dělat všechno, co nejlépe. Ale čím víc jsem to zkoušel, tím slabší výsledky jsem viděl. Můj sbor nebyl moc vděčný… A všechny moje modlitby vypadaly jako marné. A navíc všechno, co jsem kázal, jsem pociťoval jako falešné, protože nich z toho nefungovalo v mém životě. Nyní opouštím službu, dokud se s těmi věcmi nevypořádám.“

Za ty roky jsem zjistil, že jen málo takových služebníků se vrátí. Proč? Stále přetrvává jejich nevrlost vůči Bohu! Říkají: „Já jsem všechno udělal dobře. Ale nic nedopadlo tak, jak jsem doufal. Já jsem mu byl věrný, ale on mě nechal na holičkách!“

Před nedávnem se mi do rukou dostala životopisná kniha o misionářích, která se jmenovala Aggie. Nebyl jsem schopen ji odložit. Tento ohromující příběh tak zasáhl mé srdce, že jsem ho přečetl na jeden zátah. Rád bych tento příběh zde pro vás shrnul – neboť velmi živě ilustruje ničící moc hněvu a zášti v srdci křesťana.

V roce 1921 dva manželské páry ze Stockholmu ve Švédsku odpověděly na Boží volání na misijní pole do Afriky. Byli členy Philadelphia Pentecostal Church, která vysílala misionáře do všech míst na světě. Během jedné zvláštní misijní služby přijali břímě jít do Belgického Konga, nynějšího Zairu.

Jejich jména byla David a Svea Floodovi a Joel a Bertha Ericksonovi. Svea Flood byla pouze čtyři stopy a šest palců (asi 142 cm) vysoká a byla ve Švédsku dobře známou zpěvačkou. Ale oba dva páry se všeho vzdaly a chtěly položit své životy pro evangelium.

Když přijeli do Belgického Konga, ohlásili se na místní misijní stanici. Potom dostali mačety a doslova si prosekávali cestu do hmyzem zamořeného konžského vnitrozemí. David a Svea měli dvouletého syna, Davida ml., a toho museli nést na zádech. Během cesty se obě rodiny nakazily malárií. Ale s velkým zanícením pokračovali dále, připraveni stát se i mučedníky pro Pána.

Posléze se dostali k jisté vesnici ve vnitrozemí. Avšak k jejich překvapení, lidé je nechtěli nechat vstoupit. Řekli misionářům: „Zde nemohou být žádní bílí lidé, neboť naši bohové by tím byli uraženi.“ A tak rodiny vyrazily k další vesnici – ale i tam byli odmítnuti.

Teď už v okolí nebyla žádná další vesnice. Vyčerpané rodiny neměly jinou možnost než se usadit. A tak ve středu horské džungle vysekali čisté místo a postavili hliněné chatrče a v nich si učinili svůj domov.

A jak měsíce ubíhaly, všichni snášeli samotu, nemoci a podvýživu. Malý David často churavěl. A nadto neměli prakticky žádné vzájemné vztahy s vesničany.

Nakonec, asi po šesti měsících se Joel a Bertha Ericksonovi rozhodli, že se vrátí na misijní stanici. Naléhali na Floodovy, aby udělali totéž, avšak Svea nemohla cestovat, neboť byla v jiném stavu. A také její malárie se teď zhoršila. A kromě toho všeho David řekl: „Chci, aby se mé dítě narodilo v Africe. Přišel jsem tu, abych zde položil i život.“ A tak když jejich přátelé nastupovali na zpáteční sto mil dlouhou cestu, Floodovi jim prostě mávali na rozloučenou.

Po několik měsíců Svea snášela úpornou horečku. Přesto po celou tu dobu věrně sloužila jednomu malému chlapci, který tam přicházel z jedné z těch blízkých vesnic. Tento chlapec byl jediný, kdo se Floodovým obrátil. Nosil rodině ovoce a když mu Svea sloužila, prostě se jen na ni usmíval.

Sveina malárie se posléze tak zhoršila, že musela být připoutána na lůžku. Když přišel čas jejího porodu, přivedla na svět zdravou holčičku. Avšak během týdne byla blízko smrti. Ve svém posledním okamžiku Davidovi pošeptala: „Dej naší holčičce jméno Aina.“ Potom zemřela.

David Flood byl smrtí své ženy těžce otřesen. Když posbíral všechny své síly, vzal dřevěnou krabici a vyrobil z ní pro Sveu rakev. Pak – v primitivním hrobu na úpatí hory – svou ženu pohřbil.

Když tak stál u jejího hrobu, podíval se na svého syna, který stál vedle něho. Pak uslyšel z chatrče křik své malé dcerky. A náhle jeho srdce naplnila hořkost. Vzrůstal v něm hněv – a nemohl ho ovládnout. Popadla ho zuřivost a začal křičet: „Bože, proč jsi to všechno dovolil? Přišli jsme tu, abychom položili své životy! Má žena byla tak krásná, tak talentovaná. A teď tu leží mrtvá – ve svých sedmadvaceti.“

„Mám teď dvouletého syna, o kterého se stěží postarám, a k tomu malou dcerku, která byla ponechána samotě. A po více než roce v této džungli je všechno, čím se můžeme vykázat jeden vesnický chlapec, který zřejmě ani nerozumí tomu, co jsme mu řekli. Opustil jsi mě, Bože. Co za promarněný život!“

Po těchto událostech si David Flood najal nějaké domorodce jako průvodce a své děti přivedl na misijní stanici. Když uviděl Ericksonovy, vztekle vyhrkl: „Odjíždím! Nejsem schopný sám starat se o tyto děti. Svého syna beru s sebou zpátky do Švédska, ale svou dcerku tu nechám s vámi.“ A s tím nechal Ainu Ericksonovým, aby ji vychovali.

Celou zpáteční cestu do Stockholmu, David Flood stál na palubě a všechno v něm vřelo proti Bohu. Každému říkal, že jde do Afriky, aby se stal mučedníkem – aby získal lidi pro Krista, byť by to stálo cokoliv. A nyní se vracel – poražený a zlomený muž. Věřil, že byl věrný, ale Bůh mu odplatil totálním přehlížením.

Když přijel do Stockholmu, rozhodl se jít do důležitého obchodu, aby našel bohatství a štěstí. Každého ve svém okolí varoval, aby se nikdy nezmiňoval o Bohu v jeho přítomnosti. Když to někdo udělal, popadl ho vztek a na jeho krku se mu vyrazily žíly. Posléze začal hodně pít.

Krátce poté, co opustil Afriku, jeho přátelé Ericksonovi náhle zemřeli (možná byli otráveni místním náčelníkem vesnice). A tak byla malá Aina předána jednomu americkému páru – jedněm drahým lidem, jež znám, jménem Arthur a Anna Berg. Bergovi vzali Ainu s sebou do vesnice, která se jmenovala Massisi a ležela na severu Konga. Tam na ni začali volat jménem „Aggie“. A malá Aggie se brzy naučila svahilský jazyk a hrála si s konžskými dětmi.

Po většinu času osamělá Aggie se naučila trávit čas vytvářením si představ. Představovala si, že má čtyři bratry a sestru, a všem jim dala vymyšlená jména. Prostírala pro své bratry stůl a povídala si s nimi. Představovala si, že ji její sestra neustále hledá.

Když pak Bergovi jeli na dovolenku do Ameriky, vzali s sebou i Aggie, a to do oblasti Minneapolis. A věci se vyvíjely tak, že tam nakonec zůstali. Aggie vyrostla a vdala se za muže jménem Dewey Hurst, jenž se později stal ředitelem Northwest Bible College, školy sboru Assemblies of God v Minneapolis.

Aggie nevěděla, že její otec se znovu oženil – tentokrát si vzal Sveinu mladší sestru, jejíž srdce nebylo vydané Bohu. A teď měl kromě Aggie ještě pět dalších dětí – čtyři syny a jednu dceru (přesně tak, jak si to představovala Aggie). Postupem času se David stal totálně závislým na alkoholu a byl na tom velmi špatně se zrakem.

Čtyřicet let se Aggie snažila zjistit, kde a jak její otec žije – ale její dopisy nikdy nebyly zodpovězeny. Nakonec jí i jejímu manželovi škola dala lístky do Švédska i zpět. To jí dalo naději, že svého otce najde osobně.

Poté, co se dostali přes Atlantik, pár strávil jeden den mimo plán v Londýně. Rozhodli se, že půjdou na procházku, a tak se jen tak toulali po Royal Albert Hall. A k jejich radosti tam zrovna probíhala misijní konference Pentecostal Assemblies of God. Vešli dovnitř a tam slyšeli, černošského kazatele, jak vydává svědectví o velkém díle, které Bůh koná v Zairu – Belgickém Kongu!

Aggiino srdce poskočilo. Po skončení shromáždění přišla k tomu kazateli a zeptala se ho: „Znal jste někdy misionáře Davida a Sveu Floodovy?“ „Ano“, odpověděl, „Svea Flood mě jako malého chlapce vedla k Pánu. Měli i malou dcerku, ale nevím, co se s ní stalo.“ Aggie vykřikla: „Já jsem ta dcera! Já jsem Aggie – Aina!“

Když to kazatel uslyšel, stiskl Aggie ruce, objal ji a radostí plakal. Aggie jen stěží mohla uvěřit, že toto je ten malý chlapec, který se obrátil na službu její matky. Vyrostl a stal se z něho misionář, evangelista ve své vlastní zemi, kde je teď sto deset tisíc křesťanů, třicet dva misijních stanic, několik biblických škol a jedna nemocnice se sto dvaceti lůžky.

Následujícího dne Aggie a Dewey odjeli do Stockholmu a kamkoli přicházeli, věci dostávaly spád. Toho času už Aggie věděla, že má čtyři bratry a sestru. A byla velmi překvapena, když tři její bratři je přivítali v hotelu. Zeptala se jich: „A kde je David, můj starší bratr?“ Oni jen ukázali prstem přes halu na osamělou postavu sedící v křesle. Její bratr, David ml., byl scvrklý prošedivělý muž. Stejně jako jeho otec zahořkl a svůj život téměř zničil alkoholem.

Když se Aggie zeptala na svého otce, její bratři zrudli zlostí. Všichni ho nenáviděli. Žádný z nich s ním už léta nepromluvil.

Pak se Aggie zeptala: „A co má sestra?“ Dali jí její telefonní číslo a Aggie jí ihned zavolala. Její sestra zvedla – ale když jí Aggie řekla, kdo je, spojení se ihned přerušilo. Aggie se pokoušela znovu se k ní dovolat, ale nikdo to nezvedal.

Nicméně, za krátkou dobu, její sestra přijela do hotelu a už objímala svou sestru Aggie. Říkala jí: „Celý svůj život jsem o tobě snila. Často jsem si rozložila mapu světa, položila na ni autíčko a představovala si, že jedu kamkoliv, abych tě našla.“

Také Aggiina sestra opovrhovala svým otcem. Slíbila však Aggie, že jí ho pomůže najít. A tak jely do jedné chudé čtvrti ve Stockholmu a přijely k jednomu ze sešlých domů. Když zaklepaly na dveře, nějaká žena je pustila dovnitř.

Všude vevnitř se válely láhve od alkoholu. A na lůžku v rohu ležel její otec David Flood, kdysi misionář. Bylo mu nyní sedmdesát tři let a trpěl cukrovkou. Také měl po mrtvici a obě oči postižené šedým zákalem.

Aggie padla do jeho náruče a plakala: „Tati, já jsem tvoje malá dcerka – ta, kterou jsi nechal v Africe.“ Muž se otočil a podíval se na ni. V jeho očích se zaleskly slzy. „Nikdy jsem tě nechtěl odložit“, odpověděl, „já jsem se jen nemohl o vás dva postarat.“ Aggie odpověděla: „To je v pořádku, tati, Bůh se o mě postaral.“

Otcova tvář najednou potemněla. „Bůh se o tebe nepostaral!“ rozzuřeně vykřikl. „Zničil celou naši rodinu! Vedl nás do Afriky a pak nás zradil. Nic nevzešlo z toho, že jsme tam byli. Bylo to zmarnění našich životů!“

Aggie mu pak řekla o černošském kazateli, kterého právě potkala v Londýně, a o tom, jak celá země skrze něho byla zevangelizována. „To je celá pravda, tatínku“, řekla. „Všichni ví o tomto malém chlapci, který se obrátil. Ten příběh byl ve všech novinách.“

A náhle na Davida Flooda padl Duch svatý a on se zlomil. Slzy žalu a pokání stékaly po jeho tváři – a Bůh ho obnovil.

Krátce po tomto setkání David Flood zemřel. A ačkoli se navrátil k Pánu, za sebou nechal jen ruiny. Kromě Aggie jeho odkazem bylo pět dětí – všechny nezachráněné a tragicky zahořklé.

Aggie dopsala celý příběh. Ale když na něm pracovala, zjistili u ní rakovinu. Když dokončila psaní, odešla k Pánu.

David Flood představuje mnoho dnešních křesťanů. Jsou zklamáni, sklíčeni a nyní plní zloby vůči Bohu!

Příklad takového chování nám Bible dává v knize Jonáš. Stejně jako David Flood i Jonáš přijal Boží volání k misii. A odešel do Ninive, aby kázal poselství o soudu, které mu Bůh dal. Město bude ve čtyřiceti dnech zničeno.

Poté, co vyřídil toto poselství, se Jonáš usadil na kopci a čekal, kdy Bůh začne město ničit. Ale když čtyřicet dnů uběhlo, nic se nestalo. Proč? Ninive činilo pokání – a Bůh změnil svůj názor ohledně jeho zničení!

To Jonáše rozzlobilo. „Pane, ty jsi mě zradil!“ křičel. „Vložil jsi do mého srdce břímě, abych sem šel a kázal soud. Každý v Izraeli o tom ví. A teď jsi všechno změnil, aniž bys mi něco řekl. Vypadám jako falešný prorok!“

Jonáš seděl pod prudce žhnoucím sluncem – nevraživý vůči Bohu! Přesto, Bůh ve své milosti způsobil, že vyrostla rostlina, které stínila Jonášovu hlavu před žárem: „…aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby.…“ (Jonáš 4:6).

Slovo zloba zde znamená nelibost, zklamání. Řečeno prostě, Jonáš byl rozzlobený, protože věci se nestaly tak, jak to plánoval. Bůh změnil svůj postup – a Jonášova pýcha byla zraněna!

To je místo, kde většinou začíná zlost na Boha – zklamání. Bůh nás možná povolá, dá nám břemeno a pošle nás – ale možná učiní ve svém svrchovaném plánu změnu, která bude zahrnovat i nás. A pak, když se věci nedějí, tak jak jsme počítali, můžeme se cítit, že jsme byli zavedeni nebo zrazeni.

Co se tohoto týče, Bůh rozumí našemu pláči bolesti a zmatku. Konec konců, náš pláč je lidský. Není jiný než Ježíšův výkřik na kříži: „Otče, proč jsi mne opustil?“

Ale pokud pokračujeme v pěstování takovéhoto ducha rozmrzelosti, přeroste to do zlosti. A Bůh se nás pak zeptá stejnou otázkou, jakou se ptal Jonáše: „Je dobře, že… tak planeš?“ (Jonáš 4:9). Jinými slovy: „Myslíš si, že máš právo být takto rozzlobený?“

Jonáš řekl: „Mám plné právo být rozzlobený až do dne, kdy zemřu!“ „Odpověděl: ‚Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.‘“ (Jonáš 4:9). Zde je prorok už tak rozmrzelý, tak podrážděný a naplněný zlostí vůči Bohu, že říká: „Nezajímá mě, zdali budu žít nebo jestli zemřu! Má služba je prohra. Všechno mé utrpení bylo zbytečné. Tři dny a tři noci jsem strávil ve smradlavém břichu velryby – a pro co? Bůh si všechno změnil. Mám plné právo se na něho zlobit!“

Mnoho křesťanů je jako Jonáš – připadá jim, že mají právo být naštvaní na Boha. Myslí si: „Modlím se, čtu si Bibli, jsem poslušný Božího slova. Tak proč na můj život padly všechny tyto problémy? Proč nevidím požehnání, které mi Bůh zaslíbil? On mě nechal na holičkách!“

Nejhorší nebezpečí přechovávání zlosti a podrážděnosti vůči Bohu ve své mysli je to, že můžete překročit bod útěchy!

Je možné dosáhnout bodu, kdy už nejste schopni být dotčeni. Je to bod, kdy nic ani nikdo není schopen vás potěšit!

Jeremiáš napsal: „V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou.“ (Jeremiáš 31:15)

V době, kdy Jeremiáš toto psal, byl Izrael Asyřany odváděn do zajetí. Jejich domy byly vypáleny a zničeny, všechny jejich vinice byly zpustošeny. Z Jeruzaléma se stala pouhá hromada sutin. Všude, kam se kolem sebe podívali, nebylo nic jiného než trosky a bezútěšnost. Tak Jeremiáš použil Ráchel – předka Izraelců – jako obraz; Ráchel naříká a je tak zdrcena pohledem na své děti, jak jsou od ní odvlékány, že ji nikdo nemůže potěšit.

V podstatě zde Jeremiáš říká, že tito truchlící Izraelité se uzavřeli do svého hněvu – byli za bodem jakékoli útěchy! Jeremiáš je nemohl potěšit; nemělo smysl ani zkoušet k nim promluvit. V jejich myslích bylo, že Bůh dopustil, aby upadli do zajetí – a oni tak mají právo být na něj rozhořčeni!

Ale zde je to nebezpečí. Když ve své mysli přechováváme otázky a stížnosti příliš dlouho, vyvinou se v podráždění. Pak se naše podráždění změní v hořkost. A nakonec se hořkost změní v zlobu. A v tomto bodě již neposloucháme domluvy. Boží slovo s námi nepohne. A nikdo – ani přítel, pastor či partner u nás ničeho nedosáhne. Uzavřeli jsme se před vším ucházením se Ducha o nás!

Boží slovo říká, že je naděje! „Toto praví Hospodin: ‚Přestaň hlasitě plakat a ronit slzy, vždyť tu je mzda za to, co jsi vykonala, je výrok Hospodinův, však oni se vrátí z nepřátelské země.‘“ (Jeremiáš 31:16). Jinými slovy: „ Přestaň naříkat, přestaň si stěžovat. Já tě odměním za tvou věrnost!“

„A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ (1. Korintským 15:58). Milovaní, váš pláč a modlitby nebyly nadarmo! Všechny vaše bolesti a slzy měly svůj účel.

Bůh ti říká: „Myslíš si, že všechno už skončilo. Vidíš jen to, co tě obklopuje – prohry, selhání, trosky, nulové výsledky. A tak říkáš: ‚To je konec.‘ Ale já říkám, že to je začátek! Já vidím odměnu, kterou se chystám na tebe vylít. V mých úmyslech s tebou jsou dobré věci – nádherné věci. Tak přestaň plakat!“

Drahý svatý, dovol Duchu Božímu, aby uzdravil všechnu tvoji hořkost, hněv, zlobu – dřív než tě zničí! Ty možná ve svém životě vidíš jen samé trosky – ale On vidí obnovení! Nech ho, aby tě teď obnovil ze všeho zoufalství, které tě obklopuje. On s tebou zamýšlí pouze dobré věci, protože On „… se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Židům 11:6).

Haleluja!