JSME OPRAVDU JEDNO?

Pravdou je, že někdy špatně zacházíme s ostatními. Oddělujeme se od bratra nebo sestry, zraňujeme  a ubližujeme někomu, dokážeme špatně hovořit o lidech s  ostatními. A myslíme si, že je to „jen mezi mnou a Bohem“. Takže to vyznáme Pánu a činíme pokání. Pak jdeme svou cestou a myslíme si, že je vše v pořádku. Ale nepomysleli jsme na to, že jsme v průběhu nezranili jen bratra, zranili jsme Pána. A vskutku a učinili jsme to celému tělu Kristovu, protože jestli je jeden raněný, všichni jsou raněni.

Zde je zjevení, které jsme přijali: „Náležím do těla Kristova! A taktéž můj bratr, má sestra. Jsme všichni jedno, protože jsme všichni spojeni s hlavou.“

Představuji ti stejnou zprávu, kterou Pavel doručil svým spolupracovníkům.

„Nečiňte nic v hádkách či zpupnosti, nýbrž v pokoře mysli ať každý upřednostní druhé před sebou. Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých.“ (Filipských 2: 3-4)

„Snažně vás prosím...buďte stejné mysli v Pánu“ (Filipským 4:2).

Pavel to vše takto shrnuje. Vskutku milosrdenství prožité v plnosti:

„Tak jsme po vás toužili“ (1. Tesalonickým 2:8).

Zeptám se tě: Touží po tobě všichni bratři a sestry? Jako život, který z naší hlavy do nás teče, členové Jeho Těla, začněme milovat nejenom jeden druhého, ale dokonce naše nepřátele.

Pane, ať jsme milosrdní, jako Ty jsi byl milosrdný k nám.

„Pane, nechť jsme milosrdní jako Ty jsi byl k nám milosrdný!“