Jsme povolaní být jako Kristus

Nedávno mi jedna milá křesťanka řekla: „Učím se smyslu života z přednášek, které navštěvuji.“ Končila osmitýdenní kurz, který měl lidem pomoci objevit jejich povolání. Řekla, že každý ve třídě touží najít smysl svého života.

Slyšel jsem pastora, jak v rádiu propaguje něco podobného. Nabízel, že pomůže posluchačům objevit jejich duchovní dary. Jestliže si vyžádáte jeho dotazník, vyplníte ho a zašlete, jeho sbor určí vaše konkrétní dary. Potom vám řeknou, jak najdete své místo v těle Kristově.

Neuspokojená manželská dvojice služebníků mi napsala: „Hledali jsme způsoby, jak naplnit Boží povolání v našich životech. Ale narazili jsme na všechny možné překážky. Tolik nás to odradilo, občas pociťujeme, že to vzdáváme.“ Možná že se tato dvojice obrátí ke zdrojům, jakých využívají ti ostatní. Jsem si jistý, že takové nástroje jsou do určitého stupně nápomocné. Bible říká, že Bůh dává dary svým lidem, a já věřím, že existují speciální povolání.

Přesto mě Písmo přesvědčilo, že existuje jen jediný ústřední, hlavní záměr pro všechny věřící. Naše speciální povolání jsou shrnuta v tomto jediném záměru a každý dar z něj pramení. A jestliže tento záměr mineme, všechny naše touhy a snahy budou marné.

Ježíš shrnul náš základní cíl v Janovi 15:16: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil a postavil, abyste šli a ovoce přinesli.“ Záměr pro naše životy je prostě a jednoduše tento: my všichni jsme byli povoláni a vyvoleni, abychom nesli ovoce.

Mnoho upřímných křesťanů si myslí, že nést ovoce znamená prostě přivádět duše ke Kristu. Ale nést ovoce znamená něco ještě mnohem většího než vyhrávání duší.

Ovoce, o kterém mluví Ježíš, je podobat se Kristu. Jednoduše řečeno, nést ovoce znamená odrážet podobu Ježíše. A obrat „mnoho ovoce“ znamená „stále vzrůstající podobnost Kristu.“

Růst více a více do podoby Ježíše je jádrem našeho smyslu života. Musí být ústřední pro všechny naše aktivity, náš životní styl, naše vztahy. Opravdu, všechny naše dary a povolání – naše práce, služba a svědectví – musí vyplývat z tohoto základního smyslu.

Jestliže nejsem v srdci jako Kristus – jestliže se zjevně nestávám více podobný Jemu – pak jsem absolutně minul Boží záměr pro můj život. Nezáleží na tom, co jsem dokázal pro Jeho království. Jestliže minu tento jediný smysl, žil jsem, kázal a snažil se zbytečně.

Víš, Boží záměr pro mě nemůže být naplněn tím, co já dělám pro Krista. Nemůže být měřen ničím, co provádím, i když uzdravuji nemocné nebo vyháním démony. Ne, Boží záměr je ve mně naplněn pouze tím, čím se stávám v Něm. Podobnost Kristu se netýká toho, co dělám pro Pána, ale toho, jak jsem přeměňován do Jeho podoby.

V myslích učedníků byl chrám v Jeruzalémě velikým Božím dílem, velkolepým úspěchem. Vzali Ježíše na obhlídku, aby mu ukázali vznešenost budov, ohromné zástupy lidí, kteří se tu denně shromažďovali, všechny náboženské aktivity, které se tu konaly. Mysleli si, že to na Krista udělá stejný dojem jako na ně.

Místo toho však Ježíš zkrotil jejich nadšení studenou sprchou. V podstatě jim řekl: „Tohle všechno spadne. Nezůstane tu kámen na kameni. Všechny tyhle zástupy se rozprchnou, a i pastýři utečou. Všechno, co vám tu imponuje – všechno, co vypadá tak nábožně – bude svrženo. A stane se to, protože tohle nezjevuje Krista. Je to soustředěné na člověka a zjevuje to člověka.“

Faktem je, že se učedníci zaměřili na nepravý chrám. Jejich oči se dívaly na tento lidmi vystavěný chrám. Zaměřili se na náboženské aktivity. A imponovaly jim nesprávné věci. To, co se tam dělo, nepředstavovalo nebeského Otce. Chrám se stal doupětem zlodějů a penězoměnců. Proroci a kněží tu byli sami pro sebe. Okrádali a zneužívali dokonce svoje vlastní rodiče. Chrám tu vůbec nebyl, aby sloužil Kristovým záměrům.

Stručně řečeno, Ježíš obrátil pozornost učedníků na duchovní chrám. Jak Pavel později napíše církvi: „Což nevíte, že vaše tělo je chrámem živého Boha?“

Věřím, že mnoho dnešních křesťanů je jako učedníci. Líbí se nám ohromné církevní stavby, zástupy, které v neděli proudí dovnitř, jedinečnost uctívání, mnohostranné programy a služby. Ale Ježíšovo poselství k nám je jasné: nemáme se zaměřovat na budovy z kamene a kovu, na formy uctívání nebo na to, jak je církev vedena. Tyto věci pouze odvádějí naši pozornost. Místo toho se máme zaměřit na náš duchovní chrám.

Faktem je, že Duch svatý je stále ve svém chrámu. Přebývá v našich tělech. A je připraven vést nás v jakoukoliv chvíli ke svému záměru. To znamená, že máme mít svůj duchovní chrám v pořádku.

Jsou časy, kdy jsme povoláni promlouvat spravedlivý soud. Písmo povolává každého křesťana, aby odhaloval falešné doktríny a falešné proroky. Obzvláště služebníci mají v Božím domě veřejně vystupovat proti všemu, co se nepodobá Kristu.

Ale Petr říká, že soud začíná v Božím domě. A „dům“ neznamená jen církev, ale rovněž náš lidský chrám. Mám soudit sám sebe – dívat se na stav svého vlastního chrámu – dřív než mohu soudit cokoliv, co vidím v církvi.

Ježíš řekl: „Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje… nezůstal-li by kdo ve mně, vyvržen bude ven jako ratolest, a uschneť, a sberouť ty ratolesti a na oheň uvrhou a shoříť“ (Jan 15:2,16). Cokoli v církvi neodráží Ježíše – cokoliv je zkažené nebo falešné, nebo co nepřivádí Jeho lid do Jeho podoby – s tím se bude jednat. Ježíš to zapudí. A On způsobí, že služba a ti, kdo v ní zle činí, uvadnou. On vše během doby odhalí, dovede k úpadku a uzavře.

Jsem přesvědčen, že kdyby se nějaký dnes žijící křesťan mohl procházet v chrámu za časů Ježíše, byl by zarmoucený tím, co by viděl. Kněží, kteří si po straně nečestně přivlastňují peníze, chamtivost a korupce, šílení po penězích – všechno by to bylo odporné. Ten křesťan by si asi říkal: „Jak dlouho bude Pán snášet takovou pošetilost ve svém domě?“

Přesto je pravdou, že stav chrámu by pro nás neměl být něčím, kvůli čemu bychom si měli dělat starosti. Ježíš odsud všechnu špatnost vyhnal. Spletl z provázků bič a vyčistil dům svého Otce. A všechny zkorumpované služebníky, kteří tam působili, svrhnul.

Dnes sloužíme stejnému Kristu, který čistí svůj chrám. A On je věrný, aby vyhnal všechnu zkaženost ze své církve, ve svém čase a svým způsobem. Bude-li si to On přát, může přes noc vyhnat každého falešného proroka. Proto Mu máme důvěřovat, že pečuje o svou církev. Naší částí je ujistit se, že se do našeho vlastního lidského chrámu nepřiplíží žádné světáctví.

„Vímeť pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteříž podle uložení jeho povoláni jsou“ (Římanům 8:28). Pavlovo poselství je prosté: „Všechny věci mají napomáhat k dobrému v životech těch, kdo milují Boha a chodí po jeho cestách.“

Tato pravda způsobila, že si říkám: proč je mezi křesťany tolik skleslosti, deprese a trápení? Proč je tolik pastorů vyčerpaných, unavených a v procesích opouštějí službu po celém světě? Proč je mezi služebníky taková strašná konkurence?

Vidím všude církve zabořené do bláta materializmu a hluboko v dluzích. A po celou tu dobu lidé žebrají o odpovědi ve svých životech. Ptám se vás, cožpak tohle je ten oplývající život, z něhož se máme, jak říká Pavel, radovat? Nic z toho nevypadá na dobrý život. Upřímně řečeno, vypadá to jako život bídy a strádání. Jen běžte do jakéhokoliv křesťanského knihkupectví a přečtěte si tituly knih na regálech. Většinou jsou to samoobslužné knihy o tom, jak přemoci osamělost, jak přežít depresi, jak dosáhnout naplnění. Proč to tak je?

Je to proto, že jsme to všechno vzali za nesprávný konec. Nejsme povoláni, abychom byli úspěšní, svobodní od všech starostí, abychom byli výjimeční, abychom „to zvládli.“ Ne, opomíjíme to jedno povolání, to jedno zaměření, které má být v našich životech tím hlavním: nést ovoce v podobnosti Kristu.

Když mi bylo dvacet devět let, pozval mě starší, známý evangelista na oběd. Poradil mi: „Jestliže to neuděláš, dokud ti není padesát, nikdy to neuděláš. Mám ještě pět let, a potom budou mé šance na úspěch ty tam. Takže začnu s národním TV programem.“

Myslel jsem si: „Udělat to? To nezní jako řeč Kristova povolání.“ Brzy potom Bůh tohoto muže odstavil. Upadnul v zapomenutí, všechny jeho sny se rozplynuly. Je smutné, že na svých dnešních cestách slyším stejné povídačky. Několik služebníků mi řeklo: „Vybuduji milionovou církev.“

Muž, který kdysi navštěvoval naši církev, mi řekl: „Strašně se naštvu, když vidím, jak někdo jiný dělá špičkovou práci, zatímco já mám tolik finančních potřeb. Teď je řada na mně. Udělám pro to cokoliv.“ Poslední, co jsem o tomto muži slyšel, bylo, že má za sebou soud.

Pravdou je, že mnozí z nás jsou povoláni, aby byli obyčejnými křesťany. Ale vyvíjíme na sebe takový nátlak, abychom drželi krok se soutěživým duchem dnešního světa. Tlačíme své děti, aby byly doktory, právníky, vynikajícími podnikateli a obchodníky, dokonce „úspěšnými“ služebníky. Ale my nemusíme nic vytvářet, abychom našli v životě smysl. Nemusíme postavit budovy, napsat knihy nebo získat zástupy. Pavel říká, že jsme předurčeni, abychom se přizpůsobili, změnili do podoby Krista, a že to je náš jediný cíl: „Nebo kteréž předzvěděl, ty i předzřídil, aby byli připodobněni obrazu Syna jeho, aby tak on byl prvorozený mezi mnohými bratřími“ (Římanům 8:29).

Ježíš byl úplně vydán Otci, a to pro něj bylo vším. Říkal: „Neudělám ani neřeknu nic, co by mi neřekl můj Otec.“ Pavel nám říká, že každý věřící se má držet stejného vzoru a nařízení, mít ten samý ústřední zájem: „Jsem tu pro mého Pána.“

Takže, chceš nést „mnoho ovoce,“ které pramení z proměny stávat se víc jako Kristus? Ptal jsem se sám sebe na totéž, když jsem připravoval toto poselství. A Duch svatý mi šeptal: „Davide, musíš být ochotný dívat se na to, jak jednáš s druhými.“

Jednoduše řečeno, nést ovoce se redukuje na to, jak jednáme s lidmi. Naplňujeme smysl našeho života pouze tím, že začínáme milovat druhé, jako Kristus miloval nás. A stáváme se víc podobní Kristu, když naše láska k druhým vzrůstá. Ježíš řekl: „Jakož miloval mne Otec, tak i já miloval jsem vás. Zůstaňtež v milování mém“ (Jan 15:9). Jeho příkaz je jasný a prostý: „Jdi a miluj druhé. Dávej druhým bezpodmínečnou lásku, jakou jsem ti ukázal.“

Duch svatý mi vštípil tři oblasti, kde musí Kristova bezpodmínečná láska začít:

Ježíšovo přikázání souvisí s tím, jak se chovám ke své manželce (svému manželovi) a dětem. Pro svobodné lidi to znamená, jak se chováš ke svým spolubydlícím, druhým křesťanům, lidem, kteří jsou ti nejbliž.

Tato pravda byla jádrem Malachiášova proroctví k Izraeli. Bůh řekl kněžím té doby: „Již to podruhé činíte, že přikrýváte slzami oltář Hospodinův, pláčem a křikem, pročež nikoli nepatří již více k daru, aniž přijímá oběti vzácné z ruky vaší“ (Malachiáš 2:13). Bůh říkal: „Nepřijímám již vaše oběti ani vaše uctívání. Nepřijmu nic, co přinášíte.“

Proč už Bůh neakceptoval službu těchto mužů? „Proto že Hospodin jest svědkem mezi tebou a manželkou mladosti tvé, kteréž ty nevěrně činíš… Protož ostříhejte ducha svého“ (2:14–15). Všechno to souviselo s jejich manželstvími.

Tohle se nerozkřikuje, nestává se to všeobecně známé. Jestliže se mám stát mužem a služebníkem, k čemuž mě Bůh povolal, abych byl, potom musí být moje manželka schopna říci čestně před nebem, peklem a celým světem: „Můj manžel mě miluje Kristovou láskou. Dělá chyby, ale jeho trpělivost a porozumění ke mně roste. Stává se mnohem jemnější, něžnější a starostlivější. A modlí se se mnou. Není pokrytec. Je tím, co káže.“

Nuže, pomáhám pastorům tím, co by se dalo nazvat mega-církev. Pořádám konference pro služebníky po celém světě, kážu najednou tisícům lidí. Založil jsem Teen Challenge, křesťanskou rehabilitační službu pro alkoholiky a drogově závislé, která má teď 500 center po celém světě. Napsal jsem kolem dvaceti knih, pomáhal založit biblickou školu, zřídil jsem domov pro opuštěné matky a jejich děti. Je mi vrchovatě prokazována čest.

Ale kdyby tu nebylo svědectví mojí manželky – kdyby měla nějakou skrytou bolest ve svém srdci a myslela si: „Můj manžel není tím Božím mužem, jak předstírá“ – potom by všechno v mém životě bylo marné. Všechny moje skutky – kázání, úspěchy, výsledky, dobročinné dávání, mnohé cestování – by byly k ničemu. Byl bych uvadající, neužitečná větev, která nenese ovoce Kristovy podoby. Ježíš by zařídil, aby ve mně ostatní viděli smrt a měl bych pro jeho království velice malou cenu.

Můžeš evangelizovat, jak jen chceš, svědčit a rozdávat traktáty. Můžeš týden co týden chodit do církve a zpívat Bohu chvály. Ale co o tobě může říci tvoje manželka (tvůj manžel)? Jaký život vedeš doma?

Přišel ke mně pastor středního věku se svou manželkou, oba měli zlomené srdce a plakali. Pastor mi skrze slzy řekl: „Bratře Davide, zhřešil jsem proti Bohu a své manželce. Dopustil jsem se cizoložství.“ Třásl se zbožným zármutkem, když mi vyznával svůj hřích. Potom se ke mně obrátila jeho manželka a tiše řekla: „Odpustila jsem mu. Jeho pokání je pro mě opravdové. Vím, že není ten druh muže. Jsem přesvědčena, že nás Pán uzdraví a obnoví.“

Měl jsem to privilegium, že jsem byl svědkem začátků nádherného uzdravení. Nikdy nemůžeme vynahradit naše minulé chyby. Ale když je tu opravdové pokání, Bůh slibuje, že obnoví všechno, co škůdce zničil.

Ale nevěra, o které píše Malachiáš, není jen cizoložství nebo smilstvo. Zahrnuje všechno, co by se dalo nazvat nepodobné Kristu, průměrná horlivost, hořkost a nečestnost. Tyto druhy nevěry také ruší, zneplatňují naše celoživotní úspěchy. Bůh říká všem, kdo se jich dopustí: „Nebudu přijímat vaše skutky, vaše uctívání nebo cokoliv mi přinášíte. Povedu s vámi při.“

Hluboce si přeji, aby každá manželská dvojice, která se raduje v manželství, kde je středem Kristus, povstala a řekla pravdu: „Není to jednoduché.“ Manželství je každodenní úsilí, stejně jako život křesťana. Podobně jako cesta Kříže to znamená vzdávat se denně svých pravd. Samozřejmě, Satan ví, že se tvé srdce upnulo na to, aby ses ve svém domově stával víc a víc podobný Kristu, takže ti bude neustále připravovat zkoušky.

Zkrátka, neexistuje žádná jiná škola, která by byla tak obtížná a intenzivní jako škola manželství. A nikdy v ní nebudeš promovat. Bůh nám to objasňuje: Náš život s našimi milovanými tvoří vrchol, přesně ten nejvyšší vrcholek všech našich zkoušek. Jestli se tady špatně uvedeme, budeme to mít špatné všude jinde ve svém životě.

Být podobný Kristu znamená vzít na vědomí Ježíše v druhých. Na svých cestách potkávám mnoho vzácných mužů a žen, o kterých vím, že jsou plně vydaní Pánu. Ve chvíli, kdy je potkám, ve mně mé srdce poskočí. Ačkoliv jsem je nikdy předtím nepotkal, mám svědectví od Ducha svatého, že jsou plní Krista.

Ještě mohu vidět některé jejich tváře: pastoři, biskupové, chudí pouliční evangelisté. A ve chvíli, kdy jsem je potkal, jsem bez jediného promluveného slova poznal: „Tento člověk byl s Ježíšem. Tato žena je uspokojena v Kristu.“ Když se s nimi zdravím, vždy říkám jednu věc, kterou bych chtěl, aby jiní říkali o mně: „Bratře, sestro, vidím v tobě Ježíše.“ Není to ode mě pochlebování, je to svědectví Ducha svatého.

Víme, že podobat se Ježíši znamená milovat druhé tak, jak On miluje nás. Ale také to znamená milovat své nepřátele – ty, kteří nás nenávidí, kteří nás krutě zneužívají, kteří nejsou schopni nás milovat. A my to máme dělat, aniž bychom na oplátku cokoliv očekávali. V lidském smyslu je samozřejmě nemožné takto milovat. Neexistuje žádná knížka „jak na to,“ žádný seznam pravidel ani žádná míra lidské inteligence, aby nám ukázaly, jak milovat naše nepřátele, tak jako Kristus miluje nás. Přesto se nám přikazuje, abychom to dělali. A máme to dělat se stále vzrůstajícím předsevzetím. Podle Ježíše je to ovoce, které máme nést.

Takže, jak to udělat? Jak mám milovat muslima, který mi plivnul do tváře jen jeden blok od naší církve? Jak mám milovat lidi, kteří provozují Internetové stránky a nazývají mě falešným prorokem? Jak mám milovat homosexuály, kteří pochodují Pátou Avenue a nesou cedule s nápisem „Ježíš byl gay“? Jak je mám doopravdy milovat v Kristu? Já ani nevím, jak mám ve své vlastní síle milovat ostatní křesťany.

Jednoduše řečeno, musí to být práce Ducha svatého. Tak jako se Ježíš modlil k Otci: „Aby to milování, kterýmž jsi mne miloval, bylo v nich, a i já v nich“ (Jan 17:26). Kristus žádal Otce, aby do nás vložil svou lásku. A slíbil, že nám Duch svatý ukáže, jak prožít tuto lásku:

„Ale když přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu. Nebo nebude mluviti sám od sebe, ale cožkoli uslyší, toť mluviti bude; ano i budoucí věci zvěstovati bude vám. Onť mne oslaví; nebo z mého vezme, a zvěstuje vám. Všecko, cožkoli má Otec, mé jest. Protož jsem řekl, že z mého vezme, a zvěstuje vám“ (Jan 16:13–15).

Slyšíš, co tu Ježíš říká? Duch svatý věrně sesbírá všechny způsoby, jakými Kristus miloval jiné, a „zvěstuje nám.“ Opravdu, Duch svatý má radost, když nám ukazuje více Ježíše. To je důvod, proč přebývá v našich tělesných chrámech: aby nás naučil Krista. „Vy znáte jej, neboť u vás přebývá a v vás bude… Onť vás naučí všemu“ (Jan 14:17,26).

V apoštolských dobách byla církev tak naplněna Kristovou autoritou, že se králové a vládci třásli. Pavel a jeho mladí pastoři a evangelisté nebojácně kázali. Naplnili celá města a národy poselstvím o Ježíši. Tam byla církev známá pro svou podobnost Kristu. Její moc ovlivňovala nebe a zemi.

Ale dnes se velká část církve stala slabou, mdlou institucí s trochou Kristovy autority. Je terčem posměchu na celém světě. Jak cestuji od národu k národu, vidím, proč to tak je. Často nacházím církev ve smutném stavu, poznamenanou úzkoprsým církevnictvím. Každá skupina prohlašuje, že je Kristova a že káže biblické evangelium. Ale v některých případech si tyto skupiny ani nedokážou sednout společně k jednomu stolu.

Naštěstí v mnoha národech překračují křesťanští vedoucí denominační čáry, aby uspořádali naše konference. Ale stále ještě často existuje veliké rozdělení mezi kulturami a rasami. Jsou určité skupiny, na které se shlíží spatra a které nejsou ani pozvány na shromáždění. Také všude vznikají nová náboženská hnutí, kde probíhá opravdové probuzení. Ale některá z nich se stala výlučnými, uzavřenými, prohlašují, že jen oni jediní mají pravdu.

Konečně, existuje ještě další druh rozdělení v církvi, které je absolutně nepodobné Kristu. Je to propast mezi velkým a malým: ti, kdo dělají velké věci ve jménu Pána versus ti, kdo jsou povoláni k menším skutkům.

Bůh tento druh rozdělení zakázal: „Nebo kdož by pohrdal dnem malých začátků?“ (Zachariáš 4:10). To bylo jeho slovo k Izraelcům, kteří odmítli základy chrámu položené Zorobábelem. Dívali se spatra na toto nové dílo, protože to nebylo tak okázalé jako Šalomounův chrám.

Podobně i dnes klade mnoho pastorských konferencí důraz na růst mega-církví. Služebníkům z malých sborů se mnoha slovy říká: „Navštivte seminář pastora této mega-církve a najdete klíč k úspěchu. A časem budete mít sbor stejně velký jako má on.“ Jediné, co to způsobí, je, že pastoři ztratí odvahu. Nakonec jsou přesvědčeni: „Nedělám pro Boha nic významného. Téměř mě nepoužívá.“

Opravdu bych se rád zúčastnil konferencí pro služebníky, kde by všichni mluvčí byli pastory malých nebo průměrně velkých sborů. Nemám touhu slyšet o tom, jak postavit velkou církev nebo navýšit ohromný finanční rozpočet. Raději bych slyšel dvacet nebo třicet pastorů malých církví, jak mluví o tom, co jim Bůh říká, o zjeveních Krista, která přijímají.

Možná si říkáš: „Jsem jedním z těchto malých lidí. Věci, které dělám v Božím království, jsou tak malé. Nejsem zapojen v ničem důležitém pro Pána.“ O to nejde. Dovolte, abych vám řekl, jak věřím, že se Bůh na celou záležitost dívá.

Nejpoužívanější lidé v církvi Ježíše Krista jsou ti, kdo mají oči k vidění a uši k slyšení. Ano, někteří lidé dělají veliké věci, které mnozí vidí a o kterých mnozí slyší. Ale někteří z těchto služebníků nemají oči, aby viděli potřeby zraněných lidí. Orientují se raději na veliké projekty než na potřeby.

Prostým faktem je, že Kristus, který ve mně žije, není slepý ani hluchý. A jeho Slovo říká: „Kdo by pak měl statek tohoto světa, a viděl by bratra svého, an nouzi trpí, a zavřel by srdce své před ním, kterak láska Boží zůstává v něm?“ (1. Jan 3:17). Ježíš vidí všechny potřeby a zranění kolem mě. Slyší sténání a pláč sklíčených a svázaných lidí. A jestliže já mám být víc jako On, potom musím mít oči, abych viděl ty samé věci.

Tohle je láska Kristova: slyšet bolestný pláč sirotka, dítěte z ghetta… osamělý, tlumený pláč homosexuála, který je kvůli svému hříchu nemocný a utápí svou trýzeň v alkoholu… zoufalý pláč hladových, chudých, uvězněných. Být jako Kristus znamená mít takové „oči k vidění a uši k slyšení.“

„Ó, Pane, dej mi naslouchající uši. Pomoz mi odejít od povídání lidí, jak moc toho znám. Raději mi pomoz, abych slyšel, co říkáš těm, kteří nejsou slyšet na veřejnosti. Pomoz mi být studentem u nohou neznámých pastorů a služebníků v tvém těle, kteří skutečně nesou mnohé ovoce. Dej, abych slyšel, co skrze ně říkáš. A dej, ať miluji druhé nejen slovem, ale skutkem a v pravdě.“